Düsseldorfský upír se uspokojoval vražděním dětí. K jeho dopadení pomohla česká dívka

Peter Kürten se nesmazatelně zapsal do dějin německé kriminalistiky jako jeden z nejbrutálnějších sériových vrahů německé Výmarské republiky. Byl zařazen mezi další německé predátory 20. let 20. století, jako jsou Fritz Haarmann, známý jako „Upír z Hannoveru“m a Karl Denke, kanibala z Münsterbergu.

Jeho případ nebyl jen senzačním kriminálním příběhem, ale stal se i klíčovým akademickým studijním materiálem, který významně ovlivnil chápání sériových vražd a sexuálního násilí v první polovině 20. století. Kürtenovy činy byly studovány jako archetypální příklad Lustmord (vražda pro potěšení), což je termín užívaný pro sexuálně motivované zabití. Detaily jeho života a zločinů, které otevřeně popsal, se staly základem klasického díla Karla Berga Sadista (1932). Bergova analýza Kürtena jako sexuálního psychopata ovlivnila veškeré následné bádání o motivacích a psychopatologii sériových vrahů.

Hrůza, kterou Kürten v Düsseldorfu zasel, se promítla i do umění, čímž jeho příběh překročil hranice kriminalistiky. Jeho případ se stal přímou inspirací pro průlomový film Fritze Langa M (1931), kde Peter Lorre ztvárnil Kürtenovi podobného maniaka, čímž Düsseldorfský upír vstoupil i do světa mezinárodní popkultury.

Peter Kürten, třetí ze třinácti dětí, prožil dětství v Kolíně nad Rýnem, které bylo učebnicovým příkladem extrémního násilí a deprivace. Početná rodina žila často stísněně v jediné místnosti. Klíčovým faktorem pro formování jeho psychiky byl otec, násilný alkoholik, který byl trestán za znásilnění jedné ze svých dcer. Toto patologické prostředí bylo ještě umocněno scénami domácího násilí a degradace, kdy otec jednou přinutil manželku k pohlavnímu styku a vyžadoval, aby všechny děti přihlížely. Osmiletý Kürten tuto traumatickou událost překvapivě nehodnotil jako zdrcující, ale jako „docela zajímavou“, což naznačovalo rozvíjející se citovou otupělost a deviaci.

Již v raném věku se u něj projevily hluboké sadistické a deviantní sklony. V osmi letech se seznámil s mužem, který trýznil toulavé psy a dokonce malého Kürtena naučil, jak psy masturbovat. Tato raná expozice k trýznění zvířat a sexuální deviaci vyústila brzy ve vážné násilné činy. Jako devítiletý chlapec úmyslně shodil z voru do Rýna dva kamarády, načež oba zatlačil pod vor, dokud neutonuli. Následovaly pokusy o sexuální styk a znásilnění jeho vlastních sester.

Kürten se rychle adaptoval na kriminální dráhu. Po dovršení patnácti let byl poprvé poslán do vězení za krádež. Za další trestnou činnost, včetně násilí a krádeží, strávil v kriminálech značnou část svého života, celkem 24 let, což byla plná polovina jeho tehdejšího věku. V kriminálním prostředí se jeho deviantní sklony dále rozvíjely a upevňovaly. Svou první vraždu v dospělosti spáchal v předvečer svých třicátých narozenin, 25. května 1913, v Kolíně. Během vloupání do hospody vystoupal do patra, kde spatřil spící desetiletou dívku. Znásilnil ji, uškrtil a nakonec jí do krční tepny zabodl nůžky, čímž završil již zmíněného akt Lustmord (vražda pro potěšení). Navzdory tomu, že na místě činu zanechal kapesník se svými iniciály P. K., policie mylně zatkla jinou osobu, což Kürtenovi umožnilo na dlouhou dobu uniknout spravedlnosti a dále rozvíjet svou dvojí identitu.

Po posledním propuštění z vězení v roce 1921 vstoupil Peter Kürten do fáze, která se zdála být dokonalou společenskou rehabilitací. Usadil se v Altenburgu, kde se oženil a veřejně si vybudoval identitu spořádaného občana. Získal stabilní zaměstnání, aktivně působil jako odborář a dokonce pravidelně navštěvoval bohoslužby. Sám později přiznal, že svou ženu nikdy nemiloval a sňatek byl jen prostředkem, jak nebýt sám. Tato maska mu umožnila skrývat své rostoucí deviace a zvrácené vášně celých osm let.

Tuto pečlivě budovanou fasádu strhl Kürten začátkem února 1929, kdy se s nebývalou frekvencí a brutalitou vrátil ke svému sadistickému chování. Tímto datem započala série sexuálních útoků a vražd, které jej proslavily pod děsivou přezdívkou „Düsseldorfský upír“. Série útoků začala přepadením padesátileté ženy, ke které nejdříve přistoupil s příjemným pozdravem, aby ji následně chytil za kabát a mnohačetnými bodnými ranami malými nůžkami vážně zranil. Útok přežila jen díky náhodnému kolemjdoucímu. Následně se objevilo zohavené tělo malého děvčátka s mnohačetnými bodnými ranami, které pachatel navíc polil hořlavinou a zapálil. Krátce na to byl nalezen s 24 bodnými ranami i opilý mechanik.

Tyto extrémně sadistické a zvrácené činy, páchané na různých typech obětí, byly pro dobový tisk živnou půdou pro spekulace, což vedlo k masové hysterii v Düsseldorfu. Vlna útoků pokračovala. Pachatel s oblibou používal nůžky jako bodnou zbraň a dokonce se pokoušel škrtit lasem, přičemž jeho rychlost úniku vedla policii k mylnému profilování pachatele jako mladého, atletického maniaka. V důsledku tohoto tlaku a chybného profilování dokonce policie mylně zatkla duševně zaostalého epileptika, který se ke všem zločinům s ochotou přiznal. Tento člověk byl umístěn do psychiatrické léčebny a veřejnost se na krátký čas uklidnila. Po čtyřech měsících však Kürten udeřil znovu, často s ještě větší kadencí, včetně uškrcení dvou děvčátek s podřezanými hrdly. Kromě vražd a pokusů o vraždu byl později Kürten obviněn i z 20 případů žhářství, což podtrhlo jeho komplexní, mnohostrannou a destruktivní psychopatii. Mezi těmito novými útoky přežila jediná žena, kterou vrah bodl čtrnáctkrát nožem poté, co odmítla jeho sexuální návrh. Tato žena, která se stala písařkou na policii, byla později klíčová při rekognici a usvědčení Petera Kürtena.

Kürtenův teror v Düsseldorfu skončil v květnu 1930 souhrou náhod a štěstím. Klíčovou roli sehrála jedenadvacetiletá Marie Budlichová, původem Češka, která do města přijela za prací. Na nádraží ji obtěžoval bezdomovec, a ona proto s úlevou přijala doprovod od mile se tvářícího muže, Petera Kürtena. Během cesty se ji však Kürten pokusil znásilnit. Na její úpěnlivé prosby a pod hrozbou, že ho pozná, ji nechal jít. Marie o svém děsivém zážitku napsala dopis přítelkyni, ale kvůli chybě v adrese zásilka skončila na oddělení nedoručitelných zásilek. Poštovní úředník si dopis přečetl, pochopil jeho závažnost a předal jej policii. Detektivům se podařilo Marii Budlichovou vypátrat a ta je 24. května 1930 přivedla k domu neznámého útočníka. Zde byla zadržena Kürtenova manželka, která po konfrontaci vypověděla, že se jí Peter den předtím svěřil, že je oním mužem, hledaným celým Německem. Téhož dne byl sedmačtyřicetiletý Peter Kürten zatčen a tím skončila jeho kariéra sériového vraha.

Následný soudní proces se stal národní událostí, která přitáhla nejen širokou veřejnost, ale i akademické pozorovatele. Obžaloba ho vinila z neuvěřitelných 48 zločinů, z nichž bylo 11 dokonaných vražd, 15 pokusů o vraždu a 20 případů žhářství a ublížení na zdraví. Během líčení byl Kürten umístěn do speciální klece, aby se zabránilo případnému útěku. Otevřeně a s detailní přesností vypovídal o svých zločinech slavnému psychologovi Karlu Bergovi, jehož podrobný rozbor Kürtenovy psychiky a činů byl později publikován v knize Sadista (1932).

Dne 23. dubna 1931 byl Kürten odsouzen k trestu smrti. Rozsudek byl vykonán 2. července 1931, kdy mu byla v Kolíně sťata hlava gilotinou. Jeho morbidní, avšak památná, poslední slova údajně zněla: „Chci slyšet šplouchnutí vlastní krve.“

Kürtenův případ, jeho psychologická analýza i medializace, měly trvalý a zásadní dopad na populární kulturu. Hrůza, kterou zosobňoval, se stala předlohou pro mistrovské dílo německé kinematografie – film M (1931), režiséra Fritze Langa. Postava nepolapitelného vraha dětí, kterou ve filmu nezapomenutelně ztvárnil herec Peter Lorre, je přímo inspirována Kürtenovým terorem a jeho dopadem na společnost.

Zdroje: Wikipedia, Epocha Plus, Britannica, Kriminalistika