Dvakrát málem vyhubil lidstvo, přesto byl Thomas Midgley uznávaným vědcem

Thomas Midgley Jr. nebyl jen americký strojní a chemický inženýr, byl to muž, který v sobě ztělesňoval zvláštní a tragickou ironii dvacátého století. Během své kariéry, provázené stovkami patentů, se stal strůjcem dvou technologických průlomů, které měly bezprecedentně transformovat moderní život od zefektivnění dopravy až po komfort chlazení. Avšak právě tyto triumfy, oslavované jako vrchol vědeckého génia, se později ukázaly jako globální ekologické katastrofy, jejichž následky lidstvo hasí dodnes.

Thomas Midgley Jr. spatřil světlo světa v Beaver Falls, Pensylvánie, 18. května 1889. Jeho rodinné prostředí bylo prodchnuto duchem vynalézavosti. Jeho otec, Thomas Midgley Sr., byl vynálezcem v oboru pneumatik pro automobily, zatímco jeho dědeček z matčiny strany, James Emerson, přišel s vynálezem ozubeného kola s vyměnitelnými zuby. Mladý Thomas vyrůstal v Columbusu v Ohiu a již od mládí vykazoval talent pro nacházení praktických využití známých substancí. Na střední škole si například osvojil trik, jak kůrou z lípy dodat basebalovým míčkům zakřivenější trajektorii, což si profesionální hráči později osvojili.

Po maturitě vstoupil na Cornellovu univerzitu, kde v roce 1911 promoval v oboru strojního inženýrství. Tento silný základ mu později umožnil systematicky prohledávat Periodickou tabulku prvků, kterou, jak se traduje, u sebe vždy nosil jako svůj nejdůležitější nástroj při hledání substancí pro průlomové objevy.

V roce 1916 začal Midgley pracovat pro General Motors (GM) pod vedením vizionářského výzkumníka Charlese Ketteringa v Dayton Research Laboratories. Automobilový průmysl té doby čelil zásadnímu problému. S rostoucí kompresí v nových motorech vznikalo nežádoucí a poškozující vibrování, způsobené nerovnoměrným hořením palivové směsi. Řešení, které by umožnilo vyšší výkon a efektivitu, bylo klíčové pro další rozvoj automobilů, zejména v éře nástupu modelu T od Fordu a expanze GM.

Midgley, pracující pod Ketteringovým vedením, systematicky testoval tisíce sloučenin. Po neúspěších s prvky jako arsen, síra či křemík, a dokonce i po odmítnutí telurinu pro jeho obtížně odstranitelný zápach, přišel v prosinci 1921 k revolučnímu objevu. Zjistil, že přídavek malé dávky tetraethylolova do benzínu tento problém s klepáním zcela eliminoval.

GM, která vlastnila patent společně s Ketteringem a Midgleyem, okamžitě začala látku komercionalizovat pod diskrétním názvem „Ethyl“, přičemž se záměrně vyhýbala jakékoli zmínce o obsahu olova v reklamě a zprávách. Ethyl se stal levnou a účinnou alternativou k etanolu, na jehož prodeji by společnosti tolik nevydělaly.

Znalost toxických účinků olova přitom sahala hluboko do historie – byly známy už od 2. století př. n. l. Pracovníci, kteří se na vývoji Ethylu podíleli, si byli jeho nebezpečím dobře vědomi. V roce 1923 si dokonce Midgley musel vzít dlouhou dovolenou v Miami, aby se zotavil z otravy olovem. Přesto, stejně jako celý průmysl, neochvějně trval na tom, že v malých koncentracích ve výfukových plynech nepředstavuje ethyl pro veřejné zdraví hrozbu. V roce 1924 došlo v prototypové továrně v Daytonu k několika otravám a dvěma úmrtím. Po přenesení výroby na DuPont v Deepwateru v New Jersey přibylo dalších osm úmrtí v průběhu následujícího roku.

V reakci na tyto krize a na nespokojenost s rychlostí produkce založily GM a Standard Oil of New Jersey (dnešní ExxonMobil) Ethyl Gasoline Corporation. Nová továrna v Bayway, New Jersey, používající efektivnější proces, se však hned v prvních dvou měsících provozu potýkala s dalšími případy otrav, halucinací, šílenství a pěti úmrtími.

V kulminaci tohoto dramatu, 30. října 1924, Midgley vystoupil na tiskové konferenci, aby demonstroval zdánlivou bezpečnost Ethylu. Nalil si chemikálii na ruce, přiložil láhev k nosu a vdechoval její výpary po dobu šedesáti vteřin, přičemž prohlásil, že by to mohl dělat denně bez jakýchkoli problémů. Ačkoli zjevně neprojevil okamžité potíže, utrpěl následně chronickou otravu. Krátce poté stát New Jersey nařídil uzavření továrny v Bayway.

Leaded gasoline se stal globálním standardem a jeho masové používání uvolnilo do atmosféry obrovské množství olověných částic. Dlouhodobé chronické dopady byly hrubě podceněny. Zpětně se ukazuje, že vysoké hladiny olova v atmosféře jsou spojovány s vážnými dlouhodobými zdravotními problémy, zejména s neurologickým poškozením dětí a s nárůstem násilné kriminality ve Spojených státech i po celém světě. Časopis Time zařadil olovnatý benzín na seznam Padesáti nejhorších vynálezů všech dob. Poslední země, Alžírsko, přestala prodávat olovnatý benzín až v roce 2021.

Jakmile se situace s olovem ustálila, Midgley se pod Ketteringovým vedením v roce 1930 zaměřil na další palčivý problém: chladicí a klimatizační systémy. Tehdejší chladiva, jako amoniak, methanchlorid, nebo oxid siřičitý, byla vysoce toxická, hořlavá nebo výbušná, což vedlo k řadě fatálních nehod. Frigidaire, divize GM, zoufale tak hledala bezpečné náhrady.

Midgley s Albertem Leonem Henne se zaměřili na alkylové halogenidy, které byly těkavé a chemicky inertní. Jejich průlom spočíval v integraci fluoru do uhlovodíku. Věřili, že pevná vazba uhlíku a fluoru zabrání uvolňování toxického fluorovodíku. Výsledkem byla syntéza dichlorodifluormethanu, prvního chlorofluorouhlovodíku, který pojmenovali Freon.

Midgley se opět předvedl ve velkolepém gestu. V roce 1930 vdechl plyn Freon a sfoukl s ním svíčku, čímž měl demonstrovat jeho neškodnost. Freon se stal komerčním hitem, způsobil obrovský nárůst v používání klimatizací a chladniček a také se začal masivně používat jako hnací plyn v aerosolech, včetně insekticidů a laků na vlasy. Midgley za tyto objevy sklízel ovace a v roce 1937 obdržel medaili Perkin, v roce 1941 Priestleyho medaili a v roce 1942 Willard Gibbs Award.

Skutečné dopady freonu se projevily v plné nahotě až desítky let po Midgleyově smrti. V polovině 70. let 20. století vědci zjistili, že stabilní molekuly stoupají do stratosféry, kde rozkládají ozon, jenž Zemi chrání před smrtícím ultrafialovým zářením. Nad Antarktidou se otevřela obrovská ozonová díra. Ačkoli byl v roce 1987 podepsán Montrealský protokol k postupnému vyřazení freonu do roku 2010, odhaduje se, že úplné uzdravení ozónové vrstvy bude trvat dalších čtyři až pět desetiletí.

Zatímco celý svět těžil z jeho vynálezů, Midgleyho osobní život se v posledních letech dramaticky změnil. V roce 1940 ho postihla dětská obrna, která ho zanechala těžce ochrnutého a neschopného pohybu po nohou. Jako vždy, i zde se Midgley uchýlil k vynalézání. Sestrojil si složitý systém lan a kladek, který mu měl umožnit samostatně se zvednout z postele a přesunout se do invalidního vozíku.

Dne 2. listopadu 1944, ve věku 55 let, byl Thomas Midgley Jr. nalezen mrtvý ve svém domě ve Worthingtonu v Ohiu. Stal se obětí svého vynálezu, na kterém se uškrtil. Ačkoli se často uvádí, že se stal obětí ironie osudu, kdy ho zabil jeho vlastní vynález, koroner nakonec jeho smrt prohlásil za sebevraždu. Někteří historici, jako Bill Kovarik, naznačují, že Midgley mohl trpět silnými pocity viny za globální dopady své práce a že chronická otrava olovem mohla přispět k jeho psychickému stavu a vést k tomuto zoufalému činu.

Environmentalisté jako J. R. McNeill tvrdí, že „Měl na atmosféru větší nepříznivý dopad než kterákoli jiná jednotlivá bytost v historii Země“. Bill Bryson ho popsal jako člověka s „téměř nevysvětlitelným instinktem pro to, co bude politováníhodné“. Fred Pearce ho označil za „ekologickou katastrofu v jediné osobě“.

Je však důležité vidět Midgleyho v kontextu jeho doby. Nebyl to izolovaný padouch, ale spíše produkt korporátně sponzorovaného výzkumu v éře, kdy byl technologický pokrok nejvyšší prioritou. Jak poznamenávají historici Gerald Markowitz a Bill Kovarik, kdyby to nebyl on, pravděpodobně by řešení přinesl někdo jiný. Vědecká komunita ho léta oslavovala, v roce svého úmrtí byl dokonce zvolen prezidentem Americké chemické společnosti. A například jeho mentor Kettering ve svém nekrologu z roku 1947 psal o „velkém dědictví pro svět z rušného, diverzifikovaného a vysoce tvůrčího života“.

Zdroje: Economic Times, Wikipedia, Britannica, CNN