Elvis Presley žádal prezidenta o odznak, aby mohl bojovat s drogami. Sám byl zrovna v rauši

Vše začalo impulzivním rozhodnutím. Elvis Presley, vyčerpaný neustálým kolotočem koncertů a vnitřním neklidem, se rozhodl utéct ze svého domova v Los Angeles. Bez doprovodu svého manažera, plukovníka Parkera, naskočil na noční let směr Washington, D.C. Právě na palubě letadla společnosti American Airlines vznikl onen legendární dokument. Na obyčejný palubní papír začal Král horečnatě čmárat šestistránkový manifest. Byl to text psaný mužem, který pravděpodobně nespal několik dní a jehož mysl byla vybuzena amfetaminy – látkami, které paradoxně sám nepovažoval za „drogy“, protože mu je předepisoval lékař.

Obsah dopisu byl směsicí hlubokého patriotismu a paranoidního strachu z tehdejší kontrakultury. Elvis se v něm stylizoval do role zachránce Ameriky. Tvrdil, že díky svému postavení má jedinečnou schopnost infiltrovat se mezi skupiny, kterými establishment pohrdal – mezi hippies, radikální hnutí Černí panteři nebo studenty z SDS. Šokující byla jeho otevřená nenávist vůči Beatles. Ačkoliv kdysi jejich hudbu respektoval, nyní je v dopise Nixonovi označil za šiřitele protiamerických nálad a drog, které rozkládají americkou mládež. Nabízel se, že jako „federální agent na volné noze“ zasáhne tam, kde policie selhává.

Když 21. prosince 1970 v 6:30 ráno zastavila u severozápadní brány Bílého domu limuzína, strážný u vchodu nevěřil svým očím. Z vozu vystoupil muž v tmavých brýlích a zdobeném kabátě, který mu podal dopis se slovy, že je pro prezidenta. Elvis nečekal na pozvání, prostě se dostavil. Aby dodal své misi punc tajnosti, ubytoval se v nedalekém hotelu pod pseudonymem Jon Burrows.

Reakce Nixonova aparátu byla zpočátku plná nedůvěry. Když se dopis dostal k personálnímu šéfovi H. R. Haldemanovi, připsal na okraj memoranda památnou větu: „To si snad děláte legraci?“ Nicméně Nixonovi poradci, Egil „Bud“ Krogh a Dwight Chapin, v tom vycítili politickou příležitost. Nixon v té době bojoval s obrazem „škrobeného patrona“ a setkání s největší hudební ikonou světa se zdálo jako dokonalý tah, jak si naklonit mladou generaci. Nixon, ačkoliv o Elvisovi a jeho hudbě nevěděl prakticky nic, nakonec svolil. Netušil však, že místo seriózního rozhovoru o drogách ho čeká setkání s mužem, který se právě pokouší prolnout svou realitu s filmovým světem tajných agentů.

Když Elvis v 12:45 konečně vstoupil do Oválné pracovny, vypadal spíše jako postava z barokního westernu než jako poradce pro boj s kriminalitou. Měl na sobě přiléhavý purpurový oblek, masivní zlatou sponu a několik těžkých prstenů. Šok však přišel ve chvíli, kdy se pochlubil dárkem pro prezidenta. Elvis s sebou přinesl historický Colt .45 z období druhé světové války, uložený v dřevěné kazetě a doplněný o sadu stříbrných nábojů. Agentům tajné služby okamžitě naskočila husí kůže. Pistoli mu zabavili už u vchodu, ale Elvis trval na tom, že Nixon ji musí mít.

Samotný rozhovor byl podle svědků naprosto nesourodý. Nixon se snažil držet připravených bodů o tom, jak by Elvis mohl skrze hudbu varovat mládež před nebezpečím drog, ale Elvis měl oči jen pro prezidentův pracovní stůl. Všiml si, že Nixon má v zásuvkách zásobu upomínkových předmětů – manžetové knoflíčky, spony na kravaty a prezidentská pera.

Elvis, poháněný svou tehdejší impulzivností a pocitem, že mu svět leží u nohou, začal drze kontrolovat obsah šuplíků. Elvis bez okolků začal sahat po těch nejdražších zlatých předmětech pro své doprovodné bodyguardy, Jerryho Schillinga a Sonnyho Westa. Když mu Nixon dárky podal, Elvis se na něj podíval a s ledovým klidem dodal: „Pane prezidente, víte, oni mají také manželky.“ Nixon, zcela vyvedený z míry, se musel znovu ponořit do stolu a vylovit další sadu zlatých broží s prezidentskou pečetí.

Vyvrcholení schůzky přišlo v momentě, kdy Elvis dosáhl svého – Nixon mu slíbil vysněný odznak Úřadu pro narkotika a nebezpečné drogy (BNDD). V návalu euforie Elvis udělal něco, co se v Oválné pracovně prostě nedělá. Přistoupil k Nixonovi, který byl známý svou upjatostí a odporem k fyzickému kontaktu, a levou rukou ho přitáhl k sobě do nečekaného a pevného objetí. Bud Krogh, Nixonův poradce, později vzpomínal, jak prezident jen zkoprněle stál, díval se do stropu a v očích měl výraz čistého děsu.

Elvisův doprovod později přiznal, že se za svého šéfa v tu chvíli skoro styděli. Elvis se choval, jako by byl v obchodě se suvenýry, a ne u nejmocnějšího muže planety. Zatímco Nixon mluvil o zodpovědnosti, Elvis se užíral myšlenkou, zda v tom šuplíku nezůstalo ještě něco, co by mohl „vytěžit“.

Když Elvis konečně v rukou svíral oficiální průkaz a odznak Úřadu pro narkotika a nebezpečné drogy (BNDD), neznamenalo to pro něj závazek k práci pro stát. V jeho mysli šlo o magický předmět, který mu propůjčoval status „nedotknutelného“. Podle vzpomínek jeho tehdejší manželky Priscilly byl Elvis přesvědčen, že tento kousek kovu mu dává absolutní právní imunitu. Věřil, že s ním může legálně překračovat hranice států i kontinentů, mít u sebe arzenál zbraní a – co je nejvíce šokující – převážet jakékoli množství drog, které zrovna potřeboval pro svou vlastní potřebu.

V téže době, kdy Nixonovi sliboval pomoc s kampaní „Get High on Life“ (Buď v rauši ze života) a nabízel se, že bude mládeži přednášet o škodlivosti drog, se Elvisovo soukromí proměnilo v jednu velkou chemickou laboratoř. Ironie jeho snažení byla mrazivá. Král trpěl utkvělou představou, že není „feťák“, protože jeho drogy nepocházely z ulice, ale z lékárny. Věřil, že pokud mu pilulky předepíše lékař (zejména jeho věrný Dr. Nichopoulos), je vše v naprostém pořádku. Jeho lékárnička přetékala opiáty, sedativy a amfetaminy, zatímco on sám se cítil být morální autoritou, která má právo soudit ostatní za užívání marihuany.

To, že Elvis svou roli „federálního agenta“ nehrál jen v Oválné pracovně, se naplno projevilo v roce 1973 během incidentu s jeho sluhou, Jamesem Caughleyem (známým jako „Hamburger James“). Když Elvis zjistil, že mu James ukradl osobní fotografie a prsten v hodnotě tisíců dolarů, nevolal policii. Rozhodl se jednat jako zákon sám. V doprovodu svých bodyguardů vyrazil na letiště v Las Vegas. V naprostém amoku vyběhl přímo na rozjezdovou dráhu k letadlu, které se už chystalo k odletu. Mával Nixonovým odznakem na piloty v kokpitu tak zběsile, že stroj skutečně zastavili a vysunuli schody.

Elvis vtrhl do letadla jako v akčním filmu. Jamese, vyděšeného k smrti, vytáhl ven a přímo na ranveji se mu pokusil přečíst jeho práva. Scéna však skončila trapným tichem – Elvis se zasekl v polovině textu, protože si na zbytek zákonné formule prostě nevzpomněl. Namísto zatčení následovalo jen zlostné nadávání a sluha byl propuštěn.

Tento moment dokonale ilustruje Elvisův tragický stav: byl to muž uvězněný ve vlastní fantazii o moci a spravedlnosti, kterou mu drahý kousek kovu od prezidenta Nixonem sice sliboval, ale kterou mu ve skutečném světě nikdy nemohl dát.

Ke konci své kariéry Elvis Presley na pódiu připomínal spíše náboženskou ikonu než rockovou hvězdu. V legendárních bílých overalech, zdobených obřím americkým orlem z flitrů, se stylizoval do role vlastence a poloboha. Fanoušci v halách omdlévali nadšením, zatímco v zákulisí se odehrávala tragédie. Pod nánosem make-upu a drahých látek bylo tělo, které se doslova rozpadalo. Elvis trpěl zeleným zákalem, vysokým tlakem a poškozením jater.

Hlavním architektem Elvisova pozvolného konce byl jeho osobní lékař George Nichopoulos, známý jako „Dr. Nick“. Jejich vztah byl toxickou symbiózou. Elvis věřil, že pokud pilulky pocházejí z rukou lékaře, není „obyčejný feťák z ulice“. Jen za prvních osm měsíců roku 1977 – tedy v roce své smrti – dostal Elvis od svého lékaře neuvěřitelných 10 000 dávek sedativ, amphetaminů a narkotik. V průměru tak polykal kolem 40 pilulek denně.

Když 16. srpna 1977 našla Elvisova snoubenka Ginger Alden jeho bezvládné tělo na podlaze koupelny v sídle Graceland, byl to konec jedné éry. Pitva a následná toxikologie odhalily krutou pravdu o jeho „boji proti drogám“. V Králově krvi koloval koktejl čtrnácti různých látek, z toho deset v kritickém množství. Oficiální zpráva sice mluvila o srdečním selhání, ale lékařská komunita se shoduje: šlo o „polyfarmacii“ – smrtící koktejl léků na předpis.

Dnes je Graceland, Elvisův domov, druhým nejnavštěvovanějším domem v USA, hned po Bílém domě. Mezi miliony suvenýrů a zlatých desek tam pod sklem leží i onen slavný federální odznak od Richarda Nixona. Působí tam jako mrazivé memento. Muž, který tento symbol zákona tak zoufale vyžadoval, aby mohl „zachraňovat mládež“, se stal nejviditelnější obětí vlastních démonů.

Odznak, který měl být licencí k boji proti drogám, se stal jen smutným fetišem člověka, který věřil, že díky své slávě a federálnímu průkazu stojí nad zákonem i nad přírodou. Svůj poslední boj s chemií však prohrál na místě, kde mu ani ten nejcennější odznak na světě nemohl pomoci.

Zdroje:

White House History, Elvis Presley Music, Metropolitan News, Wikipedia