Článek
Ve 20. letech pulzovala Praha optimismem a vírou ve světlé zítřky. Do této atmosféry, prodchnuté humanismem a tolerancí, se v roce 1926 narodila malá Eva Ehrlichová. Její židovská rodina patřila k dobře situovaným, otec byl podnikatelem a aktivním členem židovské obce. Nebyl to jen blahobyt, co definovalo Evino dětství, byla to především nezlomná etika Tomáše Garrigua Masaryka.
„Byl pro nás vzorem. Věřili jsme, že ‚pravda vítězí. Snášenlivost a otevřenost k jiným názorům, v tom vyrostla celá generace,“ vzpomínala Eva Adorian, jejíž domov byl místem neustálých diskusí o světových událostech. Výchova byla zaměřena na skromnost a štědrost. Eva, ač dostávala malé kapesné, byla naučena dávat část na charitu. Její otec se angažoval v pomoci německým uprchlíkům, kteří před Hitlerem utíkali do Československa – paradox, který brzy bolestně dohnal celou Evropu. Přes rostoucí temné zprávy z Německa otec zůstával neochvějný. Věřil, že Masarykova země je bezpečným útočištěm. „Než jsme si uvědomili, že je zle, bylo pozdě,“ shrnula pamětnice nejtěžší poznání.
Zákazy přicházely rychle a krutě: vyloučení dětí ze škol, vyhazov otce z podniku, odevzdávání rádií a kol, zákaz vstupu do kulturních institucí i parků, povinnost nosit žlutou hvězdu, chodit jen zadními částmi tramvaje. Vše vyvrcholilo vyhozením z bytu. „Nábytek a všechno jsme tam nechali a dostali jsme pokoj ve společném bytě s dalšími dvěma rodinami,“ popisuje Eva postupný, ale neúprosný útok na důstojnost a samotnou existenci. Byl to jen začátek zrůdností, které lidská mysl v té době ještě nedokázala pojmout.
Ve třinácti musela dospět
Ve třinácti letech skončila Evina oficiální školní docházka. Ale potřeba vědomostí a touha po přežití se nedala zotročit. Židovská komunita organizovala svépomocné, tajné domácí vzdělávací skupiny. Kvůli riziku se setkání konala v malých skupinkách a neustále měnila místo. V té době Eva dospěla, její dětské ruce se začaly starat o kojence v sirotčinci, jejichž rodiče už byli odvezeni do koncentračních táborů.
svědectví o rané zralosti Eviny generace představuje její angažmá ve spolku Společná ruka. Zbytky mládežnických hnutí, včetně Evina El Al, se spojily, aby pomáhaly lidem, kteří dostali povolání k transportu. „Bylo nám teprve patnáct a už jsme museli dávat lidem z transportů pomocnou ruku a naději, protože ztráceli hlavu,“ vzpomíná Eva. Tito dospělí, psychicky zhroucení ze zprávy, že mají tři dny na likvidaci celého svého života, potřebovali praktickou pomoc: co si sbalit, jak organizovat prodej, jak využít poslední povolené nákupy (nakupovat se smělo jen odpoledne, když už nic nebylo). Povoleno bylo jen padesát kilogramů. Eva a její přátelé jim pomáhali rozhodnout, co se vejde do tohoto limitu, aniž by věděli, kam transporty směřují. „Všichni jsme věděli, že jdou do něčeho špatného, jen jsme nevěděli, do čeho.“
Terezín jako propaganda
V roce 1942 dopadl osud i na Evinu rodinu a nastoupili do transportu. Cesta skončila už v Bohušovicích, odkud je čekala vysilující pěší chůze s veškerým nákladem do Terezína. Hned po příchodu do kasáren začal první akt krádeže. „Říkali jsme jim berušky, protože nám všechno vzali,“ popisuje Eva Němce, kteří se vrhli na vyčerpané vězně a rabovali jejich majetek. Novým domovem Evy a její matky se stala konírna, kde se ve stájích tísnilo na čtyřicet lidí.
Terezín, paradoxně, fungoval jinak než ostatní tábory. Díky židovské samosprávě zde bylo jídlo, byť v malém množství, rozdělováno všem. Založily se „dětské domovy“, kde se děti mohly učit vzájemné ohleduplnosti. Jedním z nejvíce frustrujících momentů byl rok 1944 a inspekce Červeného kříže. Němci Terezín přeměnili na dokonalou Potěmkinovu vesnici, aby maskovali realitu. „Byla to neuvěřitelná šaškárna a divadlo,“ rozčiluje se pamětnice i po letech. Děti se musely učit nacistické fráze, například: „To dnes bude k obědu zase maso?“ Pro delegaci otevřeli kavárnu a obchod, kde si vězni mohli koupit za body tkaničky, koprovou omáčku a hořčici. Eva, trpící neustálým hladem, se hořčicí přejedla natolik, že ji do konce života nemohla ani cítit.
Eva byla přesvědčena, že delegace neměla zájem vidět pravdu, protože se nepodívala „za roh“ – chtěli nacistům dát razítko, že je vše v pořádku.
Navzdory nelidským podmínkám Terezín kypěl podzemní kulturou. Zpočátku tajně, později i s povolením, probíhaly na půdách a ve sklepeních koncerty a přednášky. Vězni, mezi nimiž byli špičkoví evropští intelektuálové, chtěli předat své vědomosti, dokud mohli. Zde se Eva setkala s učitelkou malby Friedl Dicker-Brandeisovou, která využívala umění jako terapii. „Řekla: ‚Nakreslete stůl. Ale jen to, co dělá stůl stolem. Nic víc. Jen to podstatné.‘ Naučilo mě to hledat podstatu.“ Tato mentální svoboda byla největším vzdorem proti zotročitelům. „Mysl se nedá zotročit,“ říká Eva dnes.
Během častých transportů mizely z ghetta celé rodiny. Lidé ale nechtěli, nebo nedokázali, uvěřit, kam směřují. Eva vzpomíná na vzkazy, které se pašovaly zpět, v nichž se psalo: „Došel jsem ve zdraví, potkal jsem toho a toho.“ Terezínští vězni přitom s jistotou věděli, že autor zprávy je už dávno mrtvý.
Boj o život den co den
V říjnu 1944, po největších transportech mužů, přišla řada na Evu s maminkou. Dorazily do Osvětimi, místa, které bylo ještě horší než Terezín. Nacisté se už ani neobtěžovali tetovat jim čísla – byly určeny rovnou k zplynování.
Klíčový zlom nastal během selekce. Když už bylo rozhodnuto o rozdělení na práceschopné a neschopné, přišli tzv. kápové. „Jestli je někdo slabý nebo nemocný, je lepší, když zůstane tady,“ vyzývali k sebeudání. Evina matka, zesláblá a nemocná, chtěla zvednout ruku „Mamince jsem stáhla ruku dolů,“ řekla Eva. V tu chvíli jednala instinktivně, chápala, že nemocní a slabí jdou první. Zachránila tak své matce život.
Eva s maminkou byly naloženy do vagonů ve skupině práceschopných a odvezeny do Freibergu, do továrny na letecké součástky. Po polonahotě a mrazech to bylo jako „dar z nebes“, že v továrně bylo teplo. Na rozdíl od Osvětimi dostaly lžíci a plechovou nádobu a dokonce i polévku. Mistři v továrně měli o vězeňkyních krutě nepravdivé informace: „Řekli jim, že jsme cikánské vražedkyně,“ vzpomíná Eva. Když jedna dívka promluvila plynnou němčinou, mistr byl v šoku. Přesto se zde našly i náznaky dobra, někteří mistři nám schválně nechávali v koši kusy chleba.
Práce byla nesmírně vyčerpávající. Dvě směny denně, v patnáctistupňových mrazech, bez punčoch a kabátů. Omrzlé nohy, rozpadlé boty a neustálé nemoci. Evě zachránila život ruská lékařka-zajatkyně, která její matku, jež pocházela ze Samarkandu, převelela na loupání brambor do kuchyně. Největší šok však přišel, když se Eva doslechla, jak jeden z šéfů telefonuje a snaží se zařídit návrat vězňů zpět do Osvětimi. V ten okamžik Eva zažila i druhý velký paradox: „Sloužil tam na marodce mladý lékař SS, ten pro nás ze svých peněz kupoval léky. I takoví byli. Jako lékař předtím pracoval v Auschwitzu a prosil, aby ho převeleli na frontu. Říkal, že nikdo si nedovede představit, co tam lékaři dělají.“
Před koncem války se vězně snažili evakuovat do Mauthausenu. Freiberg byl blízko Drážďan, a tak při náletech rachotily bomby vězňům nad hlavami, zatímco Němci se schovávali v krytu. Eva si uvědomila krutou pravdu: „Přivezli nás sem místo těch, kteří před námi při náletech zahynuli. A nás vzali na práci do továrny, protože jsme neměli žádné číslo. Měli jsme jít jinak rovnou do plynu. Nestáli jsme už ani za tetování čísla. Proto žiju. Všechno byla úplná náhoda. Dvacetkrát jsem mohla zemřít. Všechno viselo na vlásku.“
Hořký návrat domů
Když skončila válka, bylo Evě osmnáct. Maminka se zotavovala v nemocnici a Evu čekalo obrovské poválečné rozčarování. „Byla to hrozná doba. A přitom jsem na tu dobu tak čekala… Lidi, kteří chodili s hákovým křížem, si jen vyměnili symbol. Kdo neměl protekci, měl smůlu,“ kritizovala Eva nebezpečnou kontinuitu. Opět ale prokázala nezdolnou vůli. I když nechodila do školy od třinácti let, přihlásila se na tříměsíční maturitní kurz. Díky neuvěřitelné píli v literatuře a dějinách, a pomoci laskavého profesora při deskriptivní geometrii, odmaturovala.
Po čtyřech semestrech sociální fakulty se s maminkou rozhodla opustit zemi, kde se Masarykova pravda ukázala být křehkou iluzí. Odešly do Palestiny, do země, kde se rodil židovský stát – Izrael. Eva zde později dokončila školu a zasvětila život práci sociální pracovnice. Pracovala do sedmdesáti let a poté dalších čtrnáct let jako dobrovolnice.
Evin život v nové vlasti měl být konečným vítězstvím nad pronásledováním. Přesto historie, v jiné podobě, zasáhla znovu. Evin manžel zemřel, ale největší tragédie přišla v roce 1997. Evin syn se stal obětí teroristického útoku. Byl otcem čtyř dětí.
Eva Adorian, žena, která na vlastní pěst poznala ty nejtemnější stránky lidstva i jeho nečekané záblesky dobra, zemřela v roce 2022 v kibucu Ma‘ajan Cvi. Její nezdolná touha po životě, vzdělanosti a pomoci druhým dokazuje, že mysl se nedá zotročit.
Zdroje: Blesk, Dotyk, Paměť národa
