Článek
Mnozí ho vnímali jako příchod nového typu politika – autentického, nekompromisního milovníka aut, který „vymete bruselský chlév“. O necelé dva roky později však pohled na statistiky, pracovní výkazy a vládní šachy odhaluje Filipa Turka v úplně jiném světle: jako nejdražší politickou dekoraci v moderních českých dějinách.
Abychom pochopili politický styl Filipa Turka, musíme se podívat na jeho podnikatelské kořeny. Ty nejsou postaveny na výrobě hodnot, ale na prodeji naděje a estetiky. Klíčovým symbolem je firma Zapper-Club, v níž Turek působil šest let jako jednatel. Firma prodávala přístroje slibující likvidaci parazitů a léčbu rakoviny pomocí pochybných frekvencí – za což si vysloužila „anticenu“ Bludný balvan od skeptiků ze spolku Sisyfos.
Tento model Turek dokonale přenesl do politiky. Jeho voliči si nekoupili legislativní práci, ale „pocit vítězství“. Stejně jako u jeho závodní kariéry, kde se ukázalo, že vyhrával v kategoriích, kde závodil sám nebo s dětmi, je i jeho politický úspěch postaven na pečlivě vypreparované realitě. Jakmile byl konfrontován se skutečnou konkurencí a prací, přišel náraz.
Mezi čínskými schůzkami a legislativní prázdnotou
Rok 2025 v Evropském parlamentu (EP) naplno obnažil propastný rozdíl mezi Turkovou mediální sebeprezentací a skutečnou politickou prací. Zatímco jeho kolegové z jiných frakcí, jako jsou Ondřej Krutílek (ODS) nebo Tomáš Zdechovský (KDU-ČSL), trávili stovky hodin mravenčí prací na pozměňovacích návrzích a vyjednáváním v rámci politických skupin, Filip Turek se stal „neviditelným mužem“ evropské legislativy. Jeho přítomnost byla sice cítit na sociálních sítích, ale v zasedacích místnostech výborů, kde se reálně rozhoduje o podobě evropských zákonů, jeho hlas zcela chyběl.
Tento alarmující nedostatek vlivu potvrdil v červenci 2025 žebříček Institutu EUROPEUM. Ten Turka zařadil mezi čtyři nejméně vlivné české europoslance, čímž ho postavil na úroveň politických outsiderů, jako je Ivan David (SPD). Výzkum ukázal fascinující paradox: zatímco v Bruselu byl Turek hodnocen jako irelevantní figura s nulovým dopadem na legislativní proces, jeho vliv na domácí českou debatu byl hodnocen jako nadprůměrný. Turek tak definitivně potvrdil svou roli „politického hologramu“ – dokázal vytvořit dokonalou iluzi urputného bojovníka pro své domácí publikum, zatímco v srdci EU jeho slovo nemělo naprosto žádnou váhu.
Místo práce na zákonech se Turek věnoval aktivitám, které budí vážné otázky o jeho loajalitě a politických prioritách. Analýza organizace Kverulant.org odhalila, že Turek vykázal rekordních 64 oficiálních schůzek, avšak při pohledu na složení hostů přichází mrazení. Významnou část jeho programu tvořila setkání s čínskými diplomaty a zástupci tamních obchodních misií. V době, kdy se celá Evropská unie snažila omezit svou strategickou závislost na Číně a chránit vlastní trh před nekalou konkurencí, se samozvaný „ochránce českého průmyslu“ pravidelně scházel s představiteli režimu, který evropský autoprůmysl systematicky likviduje pomocí masivních dotací a průmyslové špionáže.
Nejvíce zdrcující je však pohled na jeho konkrétní legislativní stopu. Turek totiž selhával i v těch nejzákladnějších povinnostech europoslance – v hlasování. Jeho legislativní bilance za rok 2025 je katalogem promarněných příležitostí.
Zpráva o novém legislativním rámci pro výrobky: Ačkoliv byl v této věci jmenován stínovým zpravodajem a měl tedy přímou možnost ovlivnit digitální a udržitelnou transformaci produktů, při klíčovém hlasování ve výboru 25. září 2025 se k hlasovacímu zařízení vůbec nedostavil.
Směrnice o dobíjecích zařízeních pro elektromobily: V tématu, které je pro „motoristu“ Turka naprosto stěžejní, opět selhal. Při hlasování 30. září 2025 o stojanech pro výdej plynu a dobíjení aut v sále chyběl.
Mechanismus uhlíkového vyrovnání na hranicích (CBAM): Tato norma zásadně ovlivňuje ceny oceli, hliníku a cementu. Turek, který roky plameně řečnil proti „zelenému šílenství“, o zjednodušení těchto cel 13. května 2025 nehlasoval.
Absurdistán u vlastních návrhů: Neuvěřitelný vrchol jeho (ne)činnosti nastal u výboru ITRE. Turek s velkou slávou navrhl vlastní stanovisko k úpravě nařízení o mechanismu uhlíkového vyrovnání. Když však došlo na hlasování o jeho vlastním návrhu, v místnosti nebyl a svůj vlastní text tak nepodpořil.
Tento „eurodříč“, jak ho s notnou dávkou ironie začal nazývat tisk, zkrátka v klíčových momentech, kdy se lámal chleba pro český průmysl, u hlasovacího tlačítka prostě nebyl. Místo prosazování zájmů svých voličů v legislativním procesu dal přednost budování image v kuloárech a schůzkám s pochybnými diplomatickými misemi.
Sněmovní fiasko: Ze 146 hlasování omluven
Přechod z Bruselu do Prahy na podzim roku 2025 neměl být pro Filipa Turka sestupem, ale mocenským vzestupem. S vizí postu ministra zahraničí v rodící se vládě Andreje Babiše opustil evropské kolbiště, aby „zachránil“ českou suverenitu přímo z domova. Poté, co prezident Petr Pavel vystavil jeho ministerským ambicím stopku – s odkazem na neakceptovatelnou estetiku nacismu, pochybné podnikatelské pozadí a naprostou absenci diplomatických zkušeností – se však Turek musel spokojit s rolí řadového poslance. A právě v této roli se jeho politická „práce“ proměnila v naprostou frašku.
Statistiky k únoru 2026 hovoří jasnou řečí: Filip Turek je v Poslanecké sněmovně v podstatě jen jménem na papíře. S rekordním počtem 146 omluv z hlasování se stal jedním z nejméně přítomných zákonodárců. Zatímco ostatní poslanci projednávají zákony o státním rozpočtu, bezpečnosti nebo sociální péči, Turek v sále chybí. Tato masivní absence není jen statistickou anomálií, je to systematické pohrdání mandátem, který mu voliči svěřili. Namísto práce v parlamentních výborech nebo na plénu se Turek věnuje aktivitám, které s výkonem veřejné funkce nemají nic společného.
Vrcholem této arogance se stal incident z 10. února 2026. Turek se toho dne oficiálně omluvil z jednání Sněmovny, přičemž jako důvod uvedl obligátní „pracovní důvody“. Jen o pár hodin později však sociální sítě zaplavila fotografie, kterou sám sdílel: Turek na ní spokojeně pózuje v kadeřnickém křesle v luxusním pražském barber shopu. Tato facka do tváře voličů ukázala Turkovu definici „práce“ – zatímco je placen z daní občanů za správu věcí veřejných, on investuje čas do údržby své mediální fasády. Jak trefně poznamenal poslanec Matěj Hlavatý, který na tento exces upozornil, Turkovy „pracovní důvody“ mají k realitě běžného občana i k zodpovědnosti politika extrémně daleko.
Ještě více zarážející je jeho legislativní (ne)aktivita. Za celé své dosavadní působení v českém parlamentu Filip Turek nepřednesl u řečnického pultu ani jeden jediný projev. Člověk, který v předvolebních debatách a internetových streamech dokázal mluvit hodiny o „likvidaci průmyslu“ a „zradě elit“, v momentě, kdy má tyto hodnoty hájit na půdě zákonodárného sboru, zcela oněměl. Tato „němá politika“ potvrzuje, že Turek se v parlamentu necítí jako zákonodárce, ale jako celebrita na návštěvě. Parlament pro něj není místem k prosazování zákonů, ale pouze kulisou pro udržení imunity a čerpání poslaneckých náhrad.
Tento přístup vrhá velmi temný stín na jeho novou roli vládního zmocněnce pro klimatickou politiku a Green Deal. Pokud poslanec není schopen dojít na hlasování nebo obhájit svůj názor u mikrofonu ve Sněmovně, jak může reprezentovat české zájmy při extrémně náročných vyjednáváních v Bruselu? Europoslanec Ondřej Kutílek to shrnul bez obalu: „Představa, že tento člověk bude z pozice vládního zmocněnce ovlivňovat Green Deal, jak nám tvrdí, je úplně mimo.“ Turek v Praze pouze potvrdil to, co už věděli v Bruselu – že pod naleštěným povrchem „silného lídra“ se nachází jen prázdná nádrž bez ochoty k reálné práci.
Když „humor“ přerůstá v diagnózu
Analýzu politické dráhy Filipa Turka nelze uzavřít bez pohledu na morální a hodnotovou propast, která z něj v roce 2026 učinila politického párije. Ačkoliv se Turek a jeho okolí (zejména předseda Motoristů Petr Macinka) snaží bagatelizovat jeho minulost jako „černý humor“ nebo „mladickou nerovážnost“, archivy, které vyšly vloni na světlo, vykreslují obraz člověka s hluboce zakořeněnými nenávistnými postoji.
Nejde jen o notoricky známé fotografie se „zvednutou tlapkou“ nebo sběratelskou vášeň pro dýky SS a nacistické relikvie. Skutečný šok vyvolaly Turkovy písemné projevy z let 2009 až 2021. Mezi ty nejodpudivější patří zlehčování tragédie žhářského útoku ve Vítkově z roku 2009. Turek v jednom z příspěvků uvedl, že popálení tehdy dvouleté romské holčičky Natálky by mělo být bráno jako „polehčující okolnost“ pro pachatele. Taková slova nejsou humorem, jsou popřením základní lidskosti.
Seznam pokračuje: rasistické urážky na adresu Baracka Obamy, homofobní útoky na LGBTQ+ komunitu, které Turek označoval za „vrozenou vadu“, a otevřená adorace Adolfa Hitlera, o němž v jednom z postů referoval jako o „zlatém tatíčkovi“, který mu „naděluje dárky“. Ačkoliv Turek autenticitu těchto příspěvků stále popírá a mluví o „digitálním podvrhu“, svědectví jeho bývalých spolupracovníků, kteří mu v minulosti pomáhali čistit sociální sítě před vstupem do politiky, hovoří jasně. Jak výstižně uvedl Jiří Lobkowicz: „Turek možná není ideologický neonacista v klasickém smyslu, ale svým chováním, estetikou a slovníkem přispívá k nebezpečné estetizaci zla.“
Bilance politické prázdnoty
Filip Turek je varovným pomníkem doby, kdy marketing a digitální dosah dokázaly na krátký čas zcela zastínit kompetenci a charakter. Jeho příběh je příběhem o prázdné nádrži, která byla prodávána jako nevyčerpatelný zdroj energie. Bilance jeho dosavadního působení je pro voliče zdrcující: Jako europoslanec patřil k nejméně vlivným a v klíčových momentech nehlasoval ani o legislativě, kterou sám navrhoval. S rekordními 146 omluvami a nulovým počtem projevů je poslanecký mandát v jeho podání jen placenou dovolenou s občasnou zastávkou v kadeřnictví. Historie prodeje šarlatánských „zapperů“ a daňových nejasností z něj dělá nedůvěryhodného partnera pro jakýkoliv státní úřad. Kvůli svým extremistickým vazbám a nátlakovým metodám svého okolí vyvolal největší ústavní krizi roku a sjednotil proti sobě 90 tisíc lidí v ulicích.
Filip Turek je skutečně legenda – ovšem nikoliv v politice, ale v disciplíně, jak prodat „nic“ za cenu luxusního zboží. Jeho „hranatá bublina“ definitivně praskla pod tíhou vlastní neschopnosti a morální vyprázdněnosti. Zbyl po ní jen zápach spálených pneumatik a hořké poznání, že sebedražší marketing neudělá z internetového trolla státníka.
