Článek
Vše začalo v lednu, kdy se Pražský hrad stal dějištěm nekompromisního střetu mezi tradicí a novou vlnou dravé politiky. Prezident Petr Pavel opakovaně a s nevídanou razancí smetl ze stolu nominaci Filipa Turka na post ministra životního prostředí. Hlava státu své rozhodnutí neobalovala do diplomatických frází, v dopise premiéru Babišovi prezident natvrdo konstatoval, že Turek vykazuje dlouhodobý nedostatek respektu k českému právnímu řádu a jeho dřívější kontroverzní výroky i postoje z něj dělají osobu nezpůsobilou pro výkon tak vysoké státní funkce. Pavel dal jasně najevo, že Turka v budově vlády vidět nechce, a zdálo se, že ambice „motoristického“ lídra definitivně narazily na neprostupnou zeď ústavních pravomocí.
Zatímco komentátoři předčasně psali nekrology nad Turkovou vládní kariérou, v zákulisí Motoristů se pod taktovkou Petra Macinky rodil plán, který měl z prezidentského veta udělat jen bezvýznamnou formální nepříjemnost. Strategie byla geniálně jednoduchá i drzá zároveň: pokud Turek nemůže být ministrem oficiálně, stane se jím fakticky. Stačilo najít někoho, kdo za něj ponese ústavní odpovědnost, zatímco on si ponechá otěže. Tento „bypass“ ústavního systému umožnil Turkovi vstoupit do resortu zadními vrátky, aniž by musel skládat slib do rukou muže, který jím hluboce opovrhuje.
Prvním krokem bylo Turkovo jmenování do role vládního zmocněnce pro politiku klimatu a Green Deal. Na papíře jde o funkci sice zvučnou, ale pravomocemi dosti okleštěnou. Podle zákona o státní službě nemá zmocněnec žádnou přímou řídicí pravomoc nad úředníky a jeho role má být čistě koordinační a poradní. Jenže papír snese všechno a realita v budově na vršovické třídě začala okamžitě vypadat úplně jinak.
Finálním tahem této šachové partie se stala nominace Igora Červeného. Jednačtyřicetiletý odborník na informační vědu a knihovnictví přišel na ministerstvo z akademického prostředí Univerzity Karlovy jako zdánlivě ideální „průchozí“ kandidát. Červený, jehož profesní životopis je plný projektového řízení a transferu technologií, působil na první pohled jako nekonfliktní technokrat, který by mohl u prezidenta Pavla projít bez větších emocí. Jako poslanec Motoristů sice sdílí stranický odpor k „zelené demagogii“, ale postrádá Turkovu útočnou auru a kontroverzní minulost. Stal se tak dokonalým kandidátem pro roli formální hlavy resortu – mužem, který dodá razítko a ministerský podpis, zatímco skutečná mocenská nitka vede k jeho „poradci“.
Definitivní tečku za pochybnostmi o tom, jaká bude hierarchie mezi oběma muži, udělal Turek sám ve svém videu na Facebooku z 15. února. S jemu vlastní přímočarostí, která hraničí s arogancí k úřadu, oznámil svým příznivcům, že na post ministra dosadí figurku, která „bude dělat vše, co mu na očích uvidí“. Toto prohlášení nebylo jen nevkusným žertem, bylo to veřejné potvrzení politické kastrace Igora Červeného ještě předtím, než stihl složit slib.
Když kancelář definuje moc
V politice a státní správě není nic náhodné, a už vůbec ne zasedací pořádek či přidělení kanceláří. Nejhmatatelnějším a vizuálně nejbrutálnějším důkazem toho, kdo na ministerstvu ve Vršovicích skutečně třímá otěže, se stalo právě prostorové uspořádání v hlavním patře budovy. Ačkoliv byl Igor Červený 23. února oficiálně jmenován ministrem, do své legitimní pracovny nikdy nevkročil jako její pán. Tu si totiž s nebývalou dávkou asertivity okamžitě a nevybíravě přivlastnil vládní zmocněnec Filip Turek.
Zatímco Turek – papírově pouhý poradce s „příkazní smlouvou“ – se sebevědomě uvelebil v rozlehlé, reprezentativní a historicky cenné pracovně určené výhradně pro člena vlády, skutečný ministr Červený byl odsunut do vedlejší místnosti. Turkovo „dobyté území“ disponuje nejen prestiží a dostatkem místa pro přijímání delegací, ale především splňuje nejpřísnější bezpečnostní standardy.
Naopak Igor Červený, oficiální zástupce České republiky v Radě EU pro životní prostředí, úřaduje v prostorách, které lze s trochou nadsázky označit za administrativní exil. Jde o „potupnou špeluňku“, která v minulých letech sloužila jako kancelář vedoucí sekretariátu ministra. Místo, kde se dříve vařila káva a organizovaly kalendáře pro skutečného šéfa resortu, se stalo pracovištěm člověka, který má rezortu formálně vládnout.
Bezpečnostní riziko a diplomatické faux pas
Na tuto absurdní situaci, která nemá v historii samostatné České republiky obdoby, upozornil s neskrývaným zděšením i bývalý ministr Petr Hladík. Problém totiž není jen estetický či symbolický, ale hluboce systémový.
„Ta situace je naprosto bezprecedentní. Kancelář ministra je jediná v budově, která stoprocentně splňuje bezpečnostní parametry definované Národním bezpečnostním úřadem (NBÚ) pro nakládání s utajovanými skutečnostmi. Pokud ministr Červený sedí v kanceláři sekretariátu, tyto parametry z logiky věci nemohou být splněny,“ varoval Hladík v médiích.
Kromě bezpečnosti je zde i rovina mezinárodní ostudy. Jakmile na ministerstvo dorazí zahraniční delegace či velvyslanci, budou muset buď jednat s Filipem Turkem v ministerské kanceláři, nebo se tísnit v nedůstojném kamrlíku u oficiálního ministra. Obojí vysílá do světa zprávu o totálním rozkladu státního protokolu.
Definitivní potvrzení role „toho druhého“
Ústavní funkce jsou pro Filipa Turka nejspíš jen formální překážkou, kterou lze hrubou silou obejít. Igor Červený se v roli pokorného nájemníka v předsíni dobrovolně vzdal autority, která k jeho úřadu náleží.
Pokud dosud existovaly jakékoli pochybnosti o tom, zda jsou zvěsti o „loutkovém ministrovi“ jen opoziční nadsázkou, fotografie z minulého týdne je definitivně rozptýlila. Ministerstvo životního prostředí na svých oficiálních sociálních sítích zveřejnilo příspěvek, který měl původně demonstrovat akčnost nového vedení. Text k příspěvku hrdě hlásí: „Ministr životního prostředí Igor Červený se dnes setkal s řediteli všech čtyř národních parků. Hlavním tématem bylo financování a zajištění jejich stabilního fungování.“ Jenže doprovodná fotografie, která měla tento triumf stvrdit, působí poněkud rozdílně.
V absolutním popředí, přímo uprostřed kompozice a v ohnisku veškerého dění, stojí Filip Turek, vysílajíc signál, že je to on, kdo sedí v čele jednacího stolu. Oficiální ministr Igor Červený zatím na fotografii působí jako náhodný kolemjdoucí nebo v lepším případě asistent v Turkově fyzickém i symbolickém stínu. Absurditu své postavy navíc podtrhnul tím, že si na formální schůzku vzal k obleku tenisky.
Obsah jednání, jak jej popsalo ministerstvo, jen podtrhuje absurditu Turkovy přítomnosti. Diskuse o aktuální rozpočtové situaci, využívání finančních rezerv a nastavování transparentního modelu financování jsou výsostné pravomoci ministra a jeho ekonomického náměstka. Skutečnost, že těmto debatám dominuje vládní zmocněnec, je vizuální manifestací totálního rozkladu standardních procesů státní správy.
Ministr jako položka v sekretariátu aneb Vršovické panství Filipa Turka
Absurdita celého uspořádání na Ministerstvu životního prostředí dosahuje svého vrcholu na místě, kde by člověk čekal jasná fakta a přehlednou hierarchii – na oficiálním webu resortu. Pod portrétem a životopisem Mgr. Igora Červeného, oficiálního ministra a člena vlády, svítí jako jediný komunikační kanál e-mail a telefonní číslo na „sekretariát ministra“. Volat ministrovi Červenému tak v praxi znamená žádat o audienci u Filipa Turka.
Motoristé sobě pod vedením Petra Macinky vytvořili něco, co by se dalo nazvat „ústavním obchvatem“. Igor Červený, ač formálně vzdělaný informatik, knihovník a magistr z Karlovy univerzity s úctyhodnou akademickou dráhou rezignoval na roli lídra. Působí jako „bílý kůň“ – člověk, jehož hlavní a jedinou kvalifikací pro úřad je ochota legalizovat kroky Filipa Turka, kterého prezident Petr Pavel do vlády z principu nechtěl. Červený propůjčuje Turkovým nápadům legitimní razítko, zatímco sám se dobrovolně nechal odsunout do role statisty.
Filip Turek si užívá veškerých výhod ministerského postu, na který nebyl jmenován: Sedí v reprezentativní ministerské kanceláři. Má k dispozici služební vůz v obdobném režimu jako zaměstnanci (jak potvrdil Petr Macinka), proplácené cestovné a nezbytné náklady. A fakticky řídí strategická jednání, jako bylo to s řediteli národních parků. To vše přitom činí bez jakékoliv ústavní odpovědnosti. Pokud by na ministerstvu došlo k pochybení, před Sněmovnou a před zákonem bude stát Igor Červený, vykukující ze své „špeluňky“.
Zůstává otázkou, jak dlouho hodlá premiér Andrej Babiš tuto hru na schovávanou tolerovat a zda prezident Petr Pavel, který se tak silně postavil proti Turkovu jmenování, nakonec nezasáhne proti této faktické okupaci státní správy. Zatím se zdá, že ve Vršovicích platí nové pravidlo: není důležité, kdo má dekret od prezidenta, ale kdo drží klíče od hlavní kanceláře.
