Článek
Jenže v právní argumentaci šéfa PRO zeje díra, kterou by neucpala ani celá Sbírka zákonů. Rajchl totiž udělal školáckou chybu: zaměnil nápovědu chatbota za judikát a zamlčel to nejdůležitější – jak česká Ústava skutečně funguje.
Česká dezinformační scéna a část politického spektra sázející na silnou rétoriku našly novou hračku. Je jí AI chatbot, kterého nedávno spustil Ústavní soud (ÚS) jako pomocníka pro vyhledávání v rozsáhlé databázi judikátů. Jindřich Rajchl na svém Facebooku triumfálně oznámil, že má v ruce důkaz o protiústavním jednání prezidenta Petra Pavla.
„Tak to bychom měli. Petr Pavel rozhodnutím nejmenovat Filipa Turka ministrem životního prostředí porušil Ústavu. Tečka,“ píše Rajchl. K tomu přikládá odpověď chatbota, která na první pohled vypadá jako jasné potvrzení jeho slov. Problém je v tom, že právní realita je o poznání složitější než tři odstavce vygenerované algoritmem.
Co chatbot skutečně řekl (a co Rajchl „přehlédl“)
Kámen úrazu leží v interpretaci věty: „Jmenovací pravomoci prezidenta republiky… neopravňují prezidenta k vydání negativního rozhodnutí.“ Rajchl si to vykládá po svém: Pokud prezident nemůže vydat negativní rozhodnutí (tedy formálně napsat „nejmenuji“), musí nutně vydat rozhodnutí pozitivní (tedy „jmenuji“). To je ovšem logický klam, který v ústavním právu neobstojí.
Při pohledu na kompletní odpověď, kterou chatbot generuje jiným uživatelům na dotaz „Může prezident nejmenovat ministra?“, se totiž dozvídáme něco jiného. Chatbot cituje nález sp. zn. Pl. ÚS 12/17, kde se uvádí: „Prezident buď rozhodne požadovaným způsobem, nebo žádné rozhodnutí nevydá.“
A v tom je ten zásadní rozdíl. Ústava nezná akt „zamítnutí jmenování“. Pokud má prezident k navrženému kandidátovi výhrady, jednoduše ho nejmenuje – tedy „nekoná“. Tím nevydává žádné negativní rozhodnutí, pouze nevyhovuje návrhu premiéra. Tento stav (tzv. nečinnost) je předmětem dlouholetých sporů ústavních právníků, ale rozhodně to není automatické porušení Ústavy „s tečkou na konci“, jak tvrdí Rajchl.
Ústava není automat na kávu
Abychom pochopili, proč je Rajchlova interpretace zavádějící, musíme se podívat na hlubší kontext článku 68 Ústavy ČR. Ten definuje vztah mezi premiérem a prezidentem jako tanec dvou ústavních činitelů, nikoliv jako jednostranný diktát. Ústava sice jasně rozděluje role – předseda vlády vybírá a navrhuje, prezident jmenuje – ale záměrně nechává prostor pro politický dialog, který má zajistit, že ve vládě neusednou osoby, které by mohly ohrozit stabilitu státu nebo jeho mezinárodní reputaci.
V české ústavní tradici se v průběhu desetiletí vyprofilovaly dva hlavní myšlenkové proudy, které se přou o to, jak silné toto „prezidentské síto“ vlastně je:
- Striktně parlamentní výklad: Tento pohled vnímá prezidenta jako ceremoniálního notáře. Podle něj je vláda odpovědná Poslanecké sněmovně, nikoliv hradu. Pokud tedy premiér, který disponuje většinou v parlamentu, přinese seznam jmen, prezident by měl bez zbytečných průtahů podepsat. Jakákoliv oponentura je zde vnímána jako zásah do parlamentní demokracie.
- „Zemanovský“ (aktivistický) výklad: Tento proud, který do extrému dovedl Miloš Zeman, ale v určité míře ho využívali všichni čeští prezidenti, tvrdí, že hlava státu není robot. Prezident má podle tohoto výkladu právo, a dokonce povinnost, kandidáta odmítnout, pokud existují závažné překážky – například odborná nezpůsobilost, bezpečnostní rizika (lustrace, střet zájmů) nebo morální kredibilitu ohrožující pověst úřadu.
Paradoxem dnešní situace je, že Jindřich Rajchl, který v minulosti často souzněl s aktivistickým pojetím prezidentské moci, se nyní účelově přepnul do módu „striktního formalismu“, protože se mu to hodí v kauze Filipa Turka.
Ani jeden z výše zmíněných výkladů však neříká, že by se prezident dopouštěl protiústavního deliktu ve chvíli, kdy o jménu vyjednává nebo jej v rámci politických konzultací odmítne přijmout. Ústavní právo totiž rozlišuje mezi vydáním negativního rozhodnutí (které prezident formálně udělat nemůže) a nečinností/vyjednáváním.
Když Petr Pavel v případě Filipa Turka – nominanta koalice Přísaha a Motoristé v rámci širších diskusí o stabilitě politické scény – vyjádřil výhrady, postupoval v mantinelech, které před ním vykolíkovali všichni jeho předchůdci.
Václav Havel v roce 1998 odmítl jmenovat Václava Grulicha ministrem vnitra, dokud mu nebyly vysvětleny určité okolnosti.
Václav Klaus v roce 2005 odmítl jmenovat Davida Ratha ministrem zdravotnictví s odkazem na jeho střet zájmů (prezident ČLK).
Miloš Zeman pak tuto praxi dovedl k vrcholu u Jana Lipavského nebo Michala Šmardy.
V žádném z těchto případů Ústavní soud nekonstatoval, že pouhé „nejmenování“ (tedy absence pozitivního aktu) rovná se okamžitému porušení Ústavy. Jde o ústavní zvyklost, kdy prezident slouží jako poslední pojistka. Tvrzení, že prezident „musí“ jmenovat kohokoliv hned poté, co AI chatbot vyplivne útržek textu, je tedy nejen právně diletantské, ale i historicky negramotné.
Chatbot jako „falešná autorita“
Je ironické, že Jindřich Rajchl, který se často stylizuje do role obhájce pravdy proti „systému“, se nyní opírá o systémový nástroj umělé inteligence. Přitom hned v úvodu chatbot Ústavního soudu jasně varuje:
„Jsem sice inteligentní, ale i umělý, takže moje odpovědi nemusí být vždy přesné a nepředstavují oficiální stanovisko Ústavního soudu.“
Právník Rajchlova formátu by měl vědět, že AI modely pracují na principu pravděpodobnosti textu, nikoliv na principu hlubokého právního porozumění. AI v tomto případě pouze „přežvýkala“ pasáže z dřívějších nálezů, které se týkaly jmenování profesorů nebo soudců, kde je role prezidenta skutečně více ceremoniální než u členů vlády.
Proč to Rajchl dělá právě teď?
Filip Turek se stal symbolem protestních hlasů a jeho případné angažmá ve vládních strukturách (i když v aktuální konstelaci nereálné) slouží jako rozbuška pro mobilizaci nespokojených voličů.
Prezident Petr Pavel dal jasně najevo, že u členů vlády vyžaduje nejen odbornost, ale i morální integritu, což u Turka zpochybnil kvůli jeho dřívějším kauzám spojeným s kontroverzní symbolikou. Rajchl se snaží tuto politickou stopku přetavit v právní zločin.
Pravda o „porušení Ústavy“ je však následující: Žádný soud nikdy nekonstatoval, že by prezident měl povinnost jmenovat každého, koho premiér navrhne, bez možnosti diskuse. Neexistuje judikát, který by řešil přímo situaci kolem Filipa Turka. Umělá inteligence není zdrojem práva, ale pouze vyhledávačem s tendencí ke zkratkovitosti.
Jindřich Rajchl opět ukázal, že je mistrem v selektivním vybírání informací. Z dlouhé a opatrné odpovědi AI vypreparoval jednu větu, zbavil ji kontextu a postavil na ní obvinění hlavy státu. Pro jeho fanoušky na sociálních sítích to stačí. Pro každého, kdo si dá tu práci a dohledá si celou odpověď chatbota, je to však jen další ukázka toho, jak se v digitální éře vyrábí politická lež.
Tečka. Ale tentokrát ta skutečná.
