Povinná vojna pro Čechy už se rýsuje, vlastenci ale bránit zemi nechtějí

V době, kdy se bezpečnostní architektura Evropy otřásá v základech a profesionální armáda marně vyhlíží tisíce nových rekrutů, přestává být návrat základní vojenské služby pouhé sci-fi. Stává se z ní realita, o které sice vládní garnitury před volbami neradi mluví, ale generální štáb ji už otevřeně projektuje v nových obranných koncepcích.

Dvaadvacet let žila česká společnost v pohodlné iluzi, že obrana vlasti je záležitostí úzké skupiny profesionálů, které si stát platí ze společné kapsy. Když v roce 2004 tehdejší ministr obrany Jaroslav Tvrdík povinnou vojnu rušil (poté, co se v roce 1993 zkrátila z původních dvou let na dvanáct měsíců), stal se jedním z nejpopulárnějších politiků v zemi. Kasárna se zbourala nebo rozprodala, výstrojní sklady zeely prázdnotou a z pojmu „vojna“ se stala humorná historka z dětství našich otců a dědů. Jenže svět je dnes diametrálně odlišný od světa na začátku tisíciletí. Bezpečnostní realita, poznamenaná ruskou agresí, nás nekompromisně staví před otázku, kterou jsme považovali za definitivně vyřešenou: Dokážeme se v případě krize vůbec ubránit?

Statistická čísla, která nedávno zazněla na pražském Žižkově v rámci konference Tváře brannosti, pořádané Vojenským historickým ústavem, jsou totiž neúprosná. Jak propočítal Jaroslav Staněk z brněnské Univerzity obrany, z deseti milionů obyvatel České republiky je sice legislativně pro obranu země (ve věku 18 až 60 let) využitelných zhruba 4,13 milionu lidí. Jenže papír snese všechno.

Skutečná akceschopná síla, kterou má stát fakticky k dispozici, je podle armádních dat kriticky nízká. Vedle přibližně 30 400 profesionálních vojáků mají ozbrojené síly v povinné záloze pouhých sedm tisíc bývalých vojáků a k tomu zhruba 4 900 aktivních záložáků. „To, že pro pokrytí dostatečné bezpečnosti a obrany budeme potřebovat lidské zdroje ve větším množství, je podle mě nadmíru jasné,“ prohlásil na konferenci Petr Svoboda, šéf teritoriálních sil, jejichž úkolem by v případě konfliktu byla přímá obrana českého území.

Náčelník generálního štábu Karel Řehka v posledních měsících opakovaně upozornil veřejnost, že nová armádní koncepce mobilizace, předložená vládě ke schválení, reálně počítá s mechanismy povinného povolávání. Řehkova vize přitom není návratem k totalitnímu „buzerplacu“. Hovoří spíše o intenzivním, zhruba tříměsíčním výcviku, který by však v sobě nesl legislativní závazek – jakmile jím občan projde, stát by měl možnost ho v případě potřeby povolat. Cílem je masově a v krátkém čase vygenerovat lidi se schopností ovládat lehkou zbraň, poskytnout první pomoc či reagovat na moderní hrozby, jako jsou dronové útoky. Povolávání by podle zkušeností ze zahraničí mohlo být zpočátku nárazové a cílilo by zejména na specialisty – lékaře, projektanty či logistiky, kterých má armáda v době míru nedostatek.

Jenže politické vedení ministerstva obrany přešlapuje na místě a snaží se veřejnost i rozpočet uklidnit. Současný ministr Jaromír Zůna (za SPD) jakýkoliv plošný návrat k prezenční vojenské službě odmítá s argumentem, že stát si nemůže dovolit „vysát mladé lidi v takovém objemu z jejich aktivního zapojení v ekonomice“.

Místo toho sází vedení ministerstva na plán reprezentovaný náměstkem Radovanem Víchem (SPD). Ten by chtěl armádu výrazně posílit skrze vybudování nových výcvikových středisek a kasáren v krajích, kde armáda dosud nemá vůbec nic kromě krajských vojenských velitelství. Linii dobrovolnosti drží i vládní zmocněnec pro plnění aliančních závazků Jakub Landovský, podle něhož Česko nehodlá lidem brannou povinnost vnucovat, ale hodlá ji „kultivovat na základě principu dobrovolnosti“. Jak přesně má tato kultivace vypadat, když náborové plány dlouhodobě selhávají, však nikdo neupřesnil.

Do této napjaté debaty vstupují čerstvá data z průzkumu agentury Median, která odhalují hluboký rozpor v české národní povaze. Česko je sice zemí vlastenců – za patrioty se označuje ohromujících 91 % dotázaných. Naše vlastenectví má však specifické, poněkud pasivní kontury. Vlast vnímáme hlavně skrze osobní a kulturní rovinu – jako zemi, kde jsme se narodili a vyrůstali (73 %), nebo skrze sdílenou historii, tradice a jazyk (40 %). Politický rozměr státu či občanské instituce zajímají jen naprosté minimum z nás.

A tento „gaučový patriotismus“ se plně projevuje v otázce obrany. Celých 55 % občanů je přesvědčeno, že obranu vlasti mají zajistit výhradně profesionální vojáci a armáda. Pouze 36 % Čechů vnímá aktivní zapojení do obrany jako morální povinnost každého občana. Zvláště varovný je sociologický fakt, že více než čtvrtina populace (28 %) by se sice do obrany zapojila, ale zásadně bez zbraně v ruce – formou logistiky, zdravotní péče či pomoci obyvatelstvu. A nezanedbatelná část mladších ročníků v diskusích otevřeně přiznává, že v případě reálné hrozby by raději okamžitě zvolila odjezd do zahraničí.

Když dojde na lámání chleba ohledně samotné vojny, společnost se štěpí na nesmiřitelné tábory. Čtyřicet procent lidí by podpořilo povinnou vojenskou službu pro všechny muže, devět procent by ji nařídilo mužům i ženám společně. Třetina požaduje čistou dobrovolnost.

Zatímco česká politická scéna přešlapuje, zbytek Evropy už dávno pochopil, že čas mírového pohodlí vypršel. Povinnou vojenskou službu dnes v různých formách udržuje nebo nově aktivuje celkem devět zemí Evropské unie. Příkladem jsou Finsko, Estonsko, Litva, Lotyšsko, Rakousko, Švédsko, Dánsko či Řecko.

Švédsko, které v minulosti přešlo na čistě profesionální model, zjistilo totéž co my – dobrovolníků je kriticky málo. V reakci na ruskou agresivní politiku v Pobaltí proto již v roce 2018 brannou povinnost úspěšně restartovalo. Od začátku roku 2026 zavádí povinnou dvouměsíční vojnu pro devatenáctileté muže také Chorvatsko.

Zásadní tektonický posun však hlásí Německo. Tamní Bundestag schválil novelu zákona o službě v armádě, která mění pravidla hry. Každý osmnáctiletý německý muž musí povinně vyplnit dotazník o své zdravotní způsobilosti a ochotě sloužit. Pokud by se v daném ročníku nenašel dostatek dobrovolníků, stát si skrze tento registr jednoduše sáhne do populace pro povinné odvody.

Zapomínat nesmíme ani na sousední Rakousko, které nám v mnoha ohleden může sloužit za vzor. Rakouská ministryně obrany Klaudia Tannerová momentálně prosazuje prodloužení povinné vojny ze šesti na osm měsíců, doplněné o další dva měsíce povinných cvičení v průběhu dalších let. Rakušané pochopili prostou matematickou rovnici: pokud stát nemá stamiliardy na nákup předražené techniky pro obří profesionální sbor, musí část závazků vůči obraně vybrat od občanů „v naturáliích“ – tedy formou osobní služby. Výsledkem je sice materiálně skromnější, ale personálně masivní a vysoce akceschopná armáda.

Pokud by se však Česká republika chtěla vydat rakouskou nebo švédskou cestou, narazí okamžitě na realitu zdevastované infrastruktury. Jak na konferenci Tváře brannosti upozornila expertka Zuzana Abrahamová, Švédsko mělo obrovskou výhodu v tom, že legislativu pouze suspendovalo a celý systém v roce 2018 jen probudilo k životu. Zato Česká republika nemá připravené zákony, chybí digitalizace náboru a především – stát za poslední dvě dekády zlikvidoval veškeré materiální zázemí.

V zemi zbývají pouhé čtyři vojenské újezdy. Armáda nemá ubytovny, nemá dostatek náborářů na krajských vojenských velitelstvích, chybí výstroj, jídlo i zbraně. Bývalý generál v záloze a bezpečnostní poradce Andor Šándor varuje, že znovuzavedení vojny by vyžadovalo masivní, desítky miliard korun čítající investice do infrastruktury, kterou Česko v posledních dvou dekádách systematicky redukovalo.

Opačný pohled má bývalý generál Karel Blahna, který v 90. letech velel českému kontingentu UNPROFOR v Jugoslávii. Podle něj by zavedení povinné služby mělo pozitivní dopad na obranyschopnost i osobní odpovědnost občanů: „Rozhodně ano. Možná kratší, ale o to intenzivnější. Evropské trendy jasně ukazují, že státy geograficky bližší ohrožení se k povinné službě vracejí a Česká republika by měla uvažovat ve stejných intencích.“

Vojenská akademie ve Vyškově je sice teoreticky připravena a disponuje propracovanými osnovami moderního kurzu základní přípravy na 59 dní (31 plných výcvikových dnů s intenzivním tříblokovým denním režimem od pěti od rána do deseti do večera), ale dokáže ročně absorbovat jen zlomek populace. Představa, že by Vyškov náhle zvládl pojmout ročník čítající bezmála sto tisíc osmnáctiletých Čechů, je utopie. Armáda uvažuje spíše o zavedení on-line dotazníků a administrativních odvodů, aby stát vůbec zjistil, jaký lidský potenciál v zemi má.

Česká republika se nachází na historické křižovatce. Současný model plně profesionálního vojska sice technicky funguje na špičkové úrovni, ale personálně kolabuje. Jak ukazují diskuse čtenářů, představa o vojně je v Česku stále deformována vzpomínkami na socialistickou šikanu. Moderní výcvik by však musel vypadat úplně jinak – jako intenzivní, technologicky orientovaný kurz přežití.

Politická reprezentace se nachází v pasti: na jedné straně stojí naléhavá varování generálního štábu, na straně druhé strach z hněvu voličů a mladé generace. Diskuse o povinné vojenské službě či jejích modifikacích už ale není tématem pro excentrické armádní nadšence. Je to klíčová otázka národního přežití. Pokud se chceme i nadále považovat za vlastence – a data ukazují, že jimi být chceme – budeme muset dříve či později opustit pohodlí našich obývacích pokojů.

Obrana státu totiž nemůže být pouhou službou objednanou u externí firmy. Je to sdílená odpovědnost nás všech.