Vláda se bojí mladých voličů pod 18 let, nechce je pustit k volebním urnám

Současná vládní garnitura složená z hnutí ANO, SPD a Motoristů sobě se prezentuje jako hlas lidu, ochránce tradičních hodnot a stabilizátor společnosti po éře předchozí pětikoalice. Když se však na stole objeví téma, které by mohlo reálně a dlouhodobě proměnit dynamiku volebního chování v České republice, rétorika o odvaze a reformách rychle ustupuje mocenskému kalkulu.

Nejnovější odmítnutí poslaneckého návrhu na snížení věkové hranice pro účast v komunálních volbách na 16 let je toho zářným příkladem. Oficiální vládní zdůvodnění mluví o potřebě důkladných analýz, odborných diskusí a komplexního vyhodnocení. Když se však podíváme na data z povolebních studií renomovaných agentur STEM, Ipsos či GTS Alive, vyplouvá na povrch pravý důvod odmítnutí. Vláda Andreje Babiše nemá deficit analytických podkladů. Vláda má jednoduše strach. Strach z vlastních mladých občanů, jejichž politický kompas míří diametrálně odlišným směrem, než jaký vytyčuje současný kabinet. Pokud by totiž mladí lidé ve věku 16 a 17 let dostali možnost promluvit do politického dění, mohl by to být první dominový kámen, který by v konečném důsledku pohřbil politickou budoucnost současné vlády.

Průzkum společnosti GTS Alive, realizovaný mezi plnoletými studenty středních a vysokých škol, přinesl pro vládní koalici nemilé výsledky. Zatímco v celospolečenském průměru hnutí ANO dlouhodobě dominuje s podporou přesahující 30 procent, mezi studenty staršími 18 let se toto hnutí doslova propadlo na marginálních 6,5 procenta. Mladá generace slyší na úplně jiná témata a současný vládní populismus ji hluboce odpuzuje.

Podle těchto exkluzivních dat by se jednoznačným vítězem voleb mezi studenty stala Česká pirátská strana se ziskem 27,4 procenta hlasů. Na paty jí šlape hnutí STAN s 23,5 procenty a trojkoalice Spolu, která mezi mladými akademiky a středoškoláky získala silných 21,3 procenta. Pro strany bývalé vládní pětikoalice představují mladí lidé stabilní a masivní rezervoár hlasů. Pro současnou koalici ANO, SPD a Motoristů jsou naopak noční můrou. Svobodomyslnost, důraz na liberální hodnoty, digitalizaci, otevřenou společnost a evropskou integraci jsou hodnoty, které mladí lidé u opozičních stran oceňují. Naproti tomu vládní nabídka postavená na permanentním vyvolávání strachu z migrace a slibech pro starší generace u nich naráží.

Ještě horší vysvědčení vystavili studenti hnutí SPD Tomia Okamury a levicově-populistickému slepenci Stačilo!. SPD by se mezi studenty vůbec nedostala do Poslanecké sněmovny, když získala pouhých 1,4 procenta hlasů. Hnutí Stačilo! skončilo v těsném závěsu s pouhými 1,2 procenty.

Politika není jen o programech, ale v obrovské míře také o emocích a tvářích, které jednotlivá hnutí reprezentují. A právě v hodnocení politických lídrů ze strany studentů nacházíme další vysvětlení, proč vládní koalice raději uzamkla dveře volebních místností před nosem středoškoláků.

Absolutním propadákem v očích nastupující generace je šéf SPD Tomio Okamura. Neuvěřitelných 86 procent studentů jej vnímá negativně, zatímco pozitivní emoce vzbuzuje u pouhých tří procent. V těsném závěsu se drží samotný premiér Andrej Babiš. Toho negativně hodnotí 81 procent zletilých studentů. Mladí lidé v Babišovi nevidí schopného manažera, ale symbol politického oportunismu, oligarchizace veřejného prostoru a minulosti, která jim nemá co nabídnout. Podobně bídně dopadly i další ikony – bývalá šéfka komunistů a hnutí Stačilo! Kateřina Konečná čelí 79% vlně negativity a Alena Schillerová zaostává o pouhý jeden procentní bod se 78 procenty nespokojených mladých hlasů.

Na opačné straně barikády stojí politici, které současná vláda unifikovaně nálepkuje jako škůdce země. Nejpopulárnější politickou figurou je pro mladé lidi šéf Starostů Vít Rakušan, kterého pozitivně vnímá 45 procent dotázaných studentů. Kladné body sbírá i Ivan Bartoš či expremiér Petr Fiala.

Vládní neochota rozšířit volební právo není jen o osobních antipatiích, ale o hlubokém strukturálním střetu dvou demografických světů, který perfektně ilustrují detailní povolební data agentury STEM. Ta ukazují, že česká společnost je politicky rozštěpená podle věkových os. Hnutí ANO dosahuje svého absolutního maxima ve věkové kategorii 73 až 77 let, kde pro něj hlasovalo astronomických 56 procent voličů. V kategorii 63 až 72 let získalo nadpoloviční většinu a u nejstarších spoluobčanů nad 78 let si připsalo 51 procent.

Když tato čísla propojíme s realitou, že v České republice pobírá nějakou formu důchodu přibližně 2,8 milionu lidí, je jasné, kde leží mocenská základna současné vlády. Vládní koalice je životně závislá na disciplinovaných starších voličích. Naopak opoziční koalice Spolu a STAN dokážou toto manko kompenzovat mezi podnikateli, živnostníky (kde Spolu skóruje silně nad 30 procenty) a právě mezi nejmladšími věkovými kohortami.

Věková kategorie 18 až 22 let, což jsou v podstatě čerství prvovoliči, dává hnutí ANO pouhých 12 procent podpory. Naopak koalice Spolu v této nejmladší skupině získala 24 procent a STAN 24 procent. Pokud se podíváme na detailní rozpad podle pohlaví a věku, je situace pro vládu ještě varovnější. Mezi mladými ženami ve věku 18 až 24 let volí hnutí ANO pouhých 15 procent, zatímco Spolu, STAN a Piráti zde mají drtivou většinu. Jedinou anomálií jsou mladí muži, u nichž zaznamenalo úspěch hnutí Motoristé sobě (až 15 procent u mužů 18–24 let), což je však dáno specifickým marketingem zaměřeným na automobilový kult a odpor k zelené politice.

Argumentace ministra spravedlnosti Jeronýma Tejce, který obhajoval vládní stopku pro šestnáctileté voliče tvrzením, že hranice osmnácti let je „všeobecně přijímaná“ a že jakákoli změna vyžaduje dlouhé diskuse, působí v evropském kontextu jako záměrný anachronismus. Předkladatelé novely z řad opoziční TOP 09 se zcela legitimně odvolávali na praxi z Rakouska, Německa či Malty.

Zejména rakouská zkušenost přitom dává jasné odpovědi na všechny pseudoodborné pochybnosti. Naši jižní sousedé umožnili šestnáctiletým občanům volit ve všech typech voleb již v roce 2007. Analýzy ukázaly, že tento krok měl mimořádně pozitivní efekt na celkovou politickou socializaci a volební účast. Mladí lidé ve věku 16 a 17 let, kteří často ještě žijí v rodinném zázemí a navštěvují školy, vykazují dlouhodobě vyšší volební účast než unavení dvacetiletí mladí dospělí, kteří prožívají turbulentní období osamostatňování se či stěhování za prací.

Snížení věkové hranice pro obecní volby nepředstavuje žádný destabilizační prvek volebního systému. Naopak, komunální úroveň je ideálním testovacím polygonem. Šestnáctiletí lidé v místě svého bydliště denně využívají veřejné služby a mají přirozený zájem na tom, jak jejich okolí vypadá. Návrh senátora Václava Lásky, který prošel senátními výbory a měl umožnit mladým od 16 let vystupovat na zastupitelstvech, podávat podněty a připomínkovat rozpočty, byl logickým mezikrokem. To, že vláda smetla ze stolu jak tuto participativní možnost, tak následný poslanecký návrh na plnohodnotné volební právo od 16 let v obecních volbách, svědčí o jediné věci: strach z narušení současného statu quo je silnější než jakýkoli zájem o rozvoj občanské společnosti.

Vládní koalice se snaží tvářit, že problém neexistuje. Jenže čas hraje neúprosně proti nim. Politická generace starých struktur zažívá postupný odchod, což je vidět i na aktuální situaci ve velkých městech, jako je Brno, kde před nadcházejícími komunálními volbami dochází k masivní generační obměně napříč politickým spektrem. Ostřílení kemti vyklízejí pozice a strany složitě hledají nové tváře, které by dokázaly oslovit moderní městské voliče.

Tím, že vládní kabinet odmítl pustit mladé lidi k urnám, si sice krátkodobě pojistil ochranu svých současných korýtek a vládních křesel, ale z dlouhodobého hlediska si podřezává větev. Mladá generace nezapomíná. Vidí, že současná vládní sestava k nim chová hlubokou nedůvěru, ignoruje jejich preference a systematicky jim upírá možnost spolurozhodovat o budoucnosti země, ve které budou muset žít především oni sami.

Zatímco agentura Ipsos ve svých datech uvádí, že voliči některých stran (jako jsou Motoristé sobě) se často rozhodují na poslední chvíli díky agresivní kampani na poslední chvíli, opoziční elektorát je dlouhodobě stabilnější. Zablokování volebního práva pro šestnáctileté tak není projevem státnické rozvážnosti. Je to čistokrevný projev politické zbabělosti. Vláda Andreje Babiše, Tomia Okamury a Filipa Turka moc dobře ví, že s mladými lidmi v zádech by jejich politický projekt neměl šanci přežít. Proto raději zavřeli dveře. Jenže mladá generace dříve či později dospěje do věku osmnácti let a pak vládním stranám toto pokrytectví spočítá.