Děsivá smrt krále Karla II. Navarrského: Služka ho omylem podpálila. Uhořel v kořalkovém zábalu

Když se prvního lednového dne roku 1387 chodbami královského paláce v Pamploně rozlehl nelidský řev, služebnictvo a dvořané reagovali jinak, než by se u loajálních poddaných čekalo. Místo paniky nastalo tíživé, až mrazivé ticho. Karel II. Navarrský nebyl panovníkem, za jehož zdraví by se lidé v podhradí modlili. Právě naopak – jeho jméno bylo v tehdejší Evropě synonymem pro podlost. Přízvisko „Špatný“ (francouzsky le Mauvais) si nevysloužil od svých nepřátel, ale od samotných dějin, které nedokázaly najít jediný ušlechtilý čin v jeho dlouhé, krví a zradami lemované vládě.

Karel byl prototypem machiavelistického vládce ještě dříve, než Machiavelli vůbec napsal svého Vladaře. Pro upevnění vlastní moci a rozšíření území byl ochoten obětovat cokoli a kohokoli, včetně vlastní rodiny. Jeho dvořané věděli, že králova přízeň je vrtkavější než jarní počasí v Pyrenejích a že v jeho blízkosti nikdo není v bezpečí. Ten mrazivý novoroční křik tak nebyl vnímán jako tragédie, ale spíše jako děsivé, leč spravedlivé finále jednoho z nejtemnějších osudů 14. století.

Kořeny Karlovy nenávisti k okolnímu světu sahaly hluboko do jeho rodokmenu. Narodil se „z lilií na obou stranách“ – jeho rodová linie byla fascinující směsicí té nejvyšší francouzské nobility. Jeho matka Jana II. byla jedinou dcerou francouzského krále Ludvíka X. a otec Filip byl bratrancem krále Filipa VI. Podle všech pravidel přirozeného nástupnictví měl Karel sedět na francouzském trůně. Jenže politika a takzvaný salický zákon, který vylučoval ženy (a jejich potomky) z následnictví, ho o tuto šanci připravily.

Místo vděčnosti za to, že vládne alespoň Navarře a rozsáhlým panstvím v Normandii, cítil Karel hlubokou, celoživotní křivdu. V jeho očích byli králové z rodu Valois pouhými uzurpátory, kteří mu ukradli jeho dědictví. Tato frustrace se stala motorem jeho existence. Pokud nemohl Francii vládnout, rozhodl se, že ji rozloží zevnitř. Stal se mistrem politického „převlékání kabátů“. Jeho strategie byla prostá a děsivá: „kam vítr, tam plášť“. Dokázal v jednu chvíli přísahat věrnost francouzské koruně, aby o hodinu později podepisoval tajné pakty s anglickým králem Eduardem III. nebo Černým princem, slibujíc jim otevření normandských přístavů pro jejich invazní vojska.

Pokud někdo pochyboval o tom, čeho je Karel schopen, rok 1354 ho vyvedl z omylu. Šlo o incident, který šokoval i tehdejší otrlou šlechtu. Jablkem sváru se stal Charles de la Cerda, hrabě z Angoulême a nejbližší důvěrník francouzského krále Jana II. Dobrého. Karel na tohoto oblíbence žárlil chorobnou nenávistí – nejen kvůli jeho vlivu u dvora, ale i kvůli územím, která podle Karla měla patřit jeho matce.

Karel se rozhodl pro brutální řešení. V lednu 1354, v čase, kdy měl vládnout křesťanský mír, vyslal své muže pod vedením svého bratra Filipa do vesnice l’Aigle. Zde přepadli de la Cerdu přímo v jeho ložnici a bez milosti ho zmasakrovali. Co však bylo na celém činu nejvíce šokující, byla Karlova reakce. On vraždu nepopíral. On se k ní veřejně přihlásil jako k aktu spravedlnosti a okamžitě začal vyjednávat s Angličany o vojenské podpoře, aby se pojistil proti hněvu svého tchána, krále Jana.

Jeho bezpáteřnost se naplno projevila i během jednoho z největších selských povstání ve Francii, známého jako Jacquerie (1358). V zemi vládl chaos, král Jan byl v anglickém zajetí a venkov hořel. Karel Navarrský v tom viděl příležitost. Nejdříve koketoval s pařížskými povstalci pod vedením Étienna Marcela a tvářil se jako ochránce lidu proti neschopné šlechtě.

Jakmile však zjistil, že se karta obrací a šlechta se začíná organizovat k protiúderu, bez mrknutí oka změnil stranu. Aby si udobřil francouzské rytíře, postavil se do čela represivních oddílů. V bitvě u Mello nechal povstalce bez milosti zmasakrovat. Jejich vůdce Guillaume Caleho vylákal na jednání pod slibem bezpečnosti, načež ho nechal vsadit do želez a umučit k smrti (podle legendy mu na hlavu posadili rozžhavenou železnou korunu). Karel tím dokázal, že není věrný žádné ideologii ani společenské třídě – jeho jedinou věrností byla jeho vlastní ambice, vykoupená potoky krve těch, kteří mu uvěřili.

Když Karel překročil padesátku, začala si jeho bouřlivá minulost vybírat svou daň. Muž, který kdysi s lehkostí skákal z koně na koně a s břitkým vtipem osnoval královraždy, se změnil v lidskou trosku. Jeho úpadek byl tak markantní, že jej doboví kronikáři považovali za přímý důkaz božího hněvu. „Rozklad údů z návyků zlých,“ zněla neúprosná diagnóza tehdejších ranhojičů. Nebyl to však jen poetický opis, královo tělo se doslova rozpadalo před očima.

Moderní medicína se na Karlovo chátrání dívá méně spirituální optikou, i když výsledky jsou stejně děsivé. Historici a psychologové spekulují o smrtící kombinaci diagnóz. Na prvním místě figuruje syfilis v pokročilém stádiu. Tato „francouzská nemoc“ (kterou si Karel mohl ze svých četných záletů ve Francii snadno přivézt) dokáže v terciární fázi napadnout centrální nervovou soustavu, což vede k demenci, paranoii a ztrátě kontroly nad končetinami. To by vysvětlovalo, proč se z dříve brilantního taktika stal popudlivý a zmatený stařec, který se bál i vlastního stínu.

K syfilidě se přidala dna, tehdy známá jako „nemoc králů“. Nadměrná konzumace zvěřiny a těžkých vín vedla k ukládání krystalků kyseliny močové v kloubech, což králi působilo záchvaty nepředstavitelné bolesti. Karel se nemohl hýbat, trpěl neustálým třesem a jeho tělo bylo pokryto vředy a otoky. Právě tyto otoky a nápadná žloutenka naznačovaly další problém: těžký alkoholismus. Král se snažil své fyzické i psychické strasti utopit v litrech vína a silné kořalky, čímž si spolehlivě odrovnal játra. Cirhóza v posledním tažení z něj udělala nažloutlou, oteklou postavu, která v paláci v Pamploně vyvolávala spíše hnus než respekt.

Do Pamplony se sjížděli podivní mastičkáři, alchymisté a „odborníci“ na zázračné elixíry z celé Evropy, přitahováni vůní zlata, kterým král nešetřil v naději na záchranu. Ti skutečně schopní lékaři z pařížské Sorbonny se totiž Karlovi vyhýbali obloukem. Nebylo to jen kvůli jeho děsivé pověsti, ale i kvůli strachu o vlastní krk. Léčit krále, který neúspěch trestal smrtí a který byl schopen nechat zbičovat sloužícího za špatně přiložený obklad, byla profesní sebevražda.

Karel byl v té době posedlý jedinou věcí: znovuzískáním „mužné síly“ a vitality svého mládí. Chtěl znovu jezdit v čele vojsk a intrikovat na evropských dvorech. Namísto toho však ležel bezmocně v ložnici prostoupené pachem hniloby a léků, obklopen lidmi, kteří se ho sice báli, ale v duchu už odpočítávali dny do jeho konce.

Když už selhaly všechny tradiční metody, od pouštění žilou až po polykání drcených drahokamů, přišel jeden z královo „odborníků“ s nápadem, který zněl ve své době revolučně. Navrhl proceduru, která měla za cíl jediné: šokovou revitalizaci celého organismu. Tato metoda spočívala v totální izolaci těla v zábalu z jemného lněného plátna, které mělo být doslova prosyceno nejsilnějším dostupným destilátem té doby – legendární aqua vita.

Tato „vodička života“, v podstatě raná forma koncentrovaného ethanolu, byla tehdy považována za magickou substanci. Šarlatáni Karlovi namluvili, že alkohol vnější cestou „vypálí“ hnilobu z jeho ran, uzavře vředy a skrze póry do něj vlije novou, mladistvou mízu. „Bude to jako druhá kůže, Veličenstvo. Plátno do sebe nasaje vaši bolest a nahradí ji ohněm života,“ slibovali mu. Karel, jehož vztah k alkoholu byl více než kladný s nadšením souhlasil. Procedura byla naplánována na noc, aby „léčebná síla“ mohla nerušeně působit během spánku a král se ráno probudil vitální jako v dobách své největší slávy.

Psal se 1. leden 1387. Zatímco se Evropa vzpamatovávala z oslav nového roku, v královském paláci v Pamploně se schylovalo k tragédii. V kamenných komnatách panoval sychravý chlad a král, sužovaný zimnicí a horečkou, se třásl na svém lůžku. Sluhové přinesli kbelíky naplněné silnou brandy a lněné pruhy látky. Atmosféra byla napjatá, král byl i ve svém zuboženém stavu schopen v záchvatu vzteku kohokoli ztrestat, pokud by procedura neprobíhala podle jeho představ.

Nahého, oteklého a bolavého panovníka uložili na rozprostřené plátno. Sluhové látku nešetřili – nasákli ji takovým množstvím alkoholu, že z ní destilát stékal na podlahu a v ložnici se vznášel omamný, vysoce hořlavý opar. Poté začali krále do látky balit. Aby „vodička života“ nevyprchala a působila přímo na kůži, musel být kokon pevně sešit. Karel II. se tak dobrovolně nechal uzavřít do jakéhosi lidského pytle.

Nejtěžší a nejnevděčnější úkol – finální zašití krále – padl na mladou služebnou. Ruce se jí nekontrolovaně třásly. Každý pohyb jehly musel být přesný. Karel neustále klel a vyhrožoval krutými tresty za každé nešikovné píchnutí. Napětí v místnosti by se dalo krájet. Když se dívka po dlouhých minutách konečně dopracovala až ke královu hrdlu, zbýval jí poslední krok. Celý „spacák“ byl hotov, ale u uzlu pod bradou zůstal viset delší kus režné nitě.

V tento moment se protnula lidská hloupost s krutým osudem. Služebná u sebe neměla nůžky a pravděpodobně se v panické hrůze z králova hněvu bála od postele vzdálit nebo hledat břitvu, kterou by mohl Karel v záchvatu paranoie považovat za útočnou zbraň. Chtěla mít práci co nejrychleji hotovou. Její pohled padl na hořící svíčku na nočním stolku. Dostala tragicky prostoduchý nápad, který se stal námětem pro moralisty na další staletí: „Upálím ten kousek nitě a bude klid.“ Právě zde zasáhla ona „Boží vůle nebo ďáblova ruka“, jak později do svých kronik s mrazením v zádech zapsal Jean Froissart.

Vteřina, která změnila historii Navarry, nastala ve chvíli, kdy se plamínek svíčky v rukou služebné přiblížil k vyčnívající niti. Nedošlo k pouhému vzplanutí, došlo k explozi. Ložnice byla v tu chvíli nasycena výpary z vysoce koncentrované aqua vita, a jakmile se oheň dotkl lněného kokonu, král Karel II. se během zlomku sekundy proměnil v živý, hučící sloup modravého plamene. Ethanol, jímž byl nasáklý, hořel neuvěřitelnou teplotou, která okamžitě začala škvařit vše v dosahu.

Služebná, která se právě pokoušela o „estetickou úpravu“ královského pyžama, byla náhlým žárem a oslepujícím zábleskem odmrštěna. Ochromená živelným děsem a vědomím, že právě zapálila hlavu pomazanou, neudělala nic pro záchranu krále. V panice, se smysly zbavenými hrůzou, vyběhla z komnaty a zmizela v temných chodbách paláce, nechávajíc za sebou scénu z nejhlubšího pekla. Karel se zoufale pokoušel z „léčebného“ pytle vymotat, ale pevné stehy, které předtím tak autoritativně vyžadoval, se nyní staly jeho vlastními pouty. Skučel a házel sebou na lůžku, zatímco oheň pohlcoval lůžkoviny, nebesa postele i jeho vlastní kůži. Když k ložnici konečně přiběhli první sluhové přilákáni nelidským křikem a pachem spáleniny, naskytl se jim pohled na hromadu doutnajícího lnu, pod nímž se stále ještě škubalo to, co bývalo králem Navarry.

Otázka, jak dlouho Karel II. po tomto incidentu trpěl, se stala předmětem vášnivých historických debat i lidové slovesnosti. Zatímco vědečtější pohled naznačuje, že král mohl zemřít na šok a popáleninový edém plic téměř okamžitě, kroniky, které chtěly zdůraznit morální ponaučení, nabízejí mnohem trýznivější scénář. Podle nich král nezemřel hned. Osud mu prý dopřál dalších čtrnáct dní v nepředstavitelných mukách, aby mohl v plném vědomí sledovat rozklad svého těla i své moci.

Právě tato verze o dlouhém a bolestném umírání se stala „středověkým virálem“. Pro dobové moralisty byl Karlův konec naprosto čitelným vzkazem od Boha. Král, který byl za života „ohnivým“ intrikánem a jehož vášeň pro rozvrat neznala mezí, byl symbolicky stráven ohněm v okamžiku, kdy se pokoušel ošálit stáří a nemoc. Ilustrace jeho hořící postavy v posteli se objevovaly v kronikách po celé Evropě.

Vychovatelé na dvorech ve Francii, Anglii i Španělsku pak po staletí používali Karlovo jméno jako pedagogickou pomůcku. „Podívej se na Karla ze vznešeného rodu Évreux,“ říkali mladým princům, „měl všechno – původ, inteligenci i bohatství. Ale protože jeho srdce bylo černé a jeho činy podlé, nechal ho Pán shořet jako suché chrastí v pytli s kořalkou.“ Karel tak vešel do historie nejen jako neúspěšný uchazeč o francouzský trůn, ale jako věčný symbol karmy, která si na své viníky počká i v bezpečí jejich vlastní ložnice.

Smrt Karla II. Navarrského jako by odstartovala děsivou sérii „ohnivých“ neštěstí, která v té době zasáhla nejvyšší patra evropské aristokracie. Oheň byl ve středověku všudypřítomným a nezkrotným živlem, ale pro rod spřízněný s francouzskými liliemi se stal v závěru 14. století doslova rodovým prokletím. Nejslavnější paralela nastala jen o šest let později, v roce 1393, na francouzském dvoře během události známé jako Bál světlušek (Bal des Ardents).

Francouzský král Karel VI. (Karlův příbuzný) a pět jeho dvořanů se tehdy na maškarním plese převlékli za „divé muže“. Jejich kostýmy byly vyrobeny z lněných obleků potřených vysoce hořlavou smůlou a polepených koudelí a peřím. Když do sálu vstoupil králův bratr s pochodní a neopatrně se přiblížil k tanečníkům, řetěz, jímž byli muži spoutáni, se stal pastí. Čtyři vysoce postavení šlechtici uhořeli zaživa v podobném ohnivém infernu jako Karel Navarrský. Sám francouzský král přežil jen díky duchapřítomnosti vévodkyně z Berry, která ho zakryla svými těžkými sukněmi. Tato událost jen upevnila v dobové mysli přesvědčení, že oheň si vybírá svou daň u těch, kteří žijí v hříchu a marnivosti.

Karel II. Navarrský, muž, který celý život snil o grandiózním pohřbu v bazilice Saint-Denis po boku největších francouzských králů, skončil své putování dějinami rozdělen na kusy. Podle tehdejšího zvyku byly jeho ostatky po smrti rozděleny, aby uctily více míst najednou: jeho tělo spočinulo v katedrále v Pamploně, jeho srdce v kostele Santa María la Real v Olite a jeho vnitřnosti v klášteře v Roncesvalles. Z ambiciózního vládce, který chtěl ovládnout celou Francii, Champagne i Normandii, zbylo jen několik schránek s ohořelými kostmi a popelem.

Historie si dodnes klade otázku: byla to skutečně jen tragická souhra lidské hlouposti a šarlatánství, nebo tichá, promyšlená pomsta služebnictva, které už dál nemohlo snášet tyranovy vrtochy? Odpověď si Karel vzal do hrobu. Faktem však zůstává, že ve chvíli, kdy v Pamploně vyhasly poslední plameny z jeho lůžka, se ulevilo celému kontinentu. Evropa ztratila geniálního, leč patologického lháře a získala jeden z nejčernějších vtipů svých dějin.

Zdroje: Wikipedia, ATI, Epochaplus, Dotyk, Historyplus