Článek
Při pohledu na českou ekonomickou krajinu v roce 2026 se zdá, že jsme svědky konce jedné éry stability a nástupu období, které ekonomové i sociologové nazývají Velkým třeskem na trhu práce. Podle oficiálních dat Úřadu práce ČR nezaměstnanost v lednu 2026 nečekaně prolomila psychologickou hranici pěti procent a vyšplhala se na 5,1 %. To v absolutních číslech znamená, že bez práce se ocitlo více než 378 tisíc osob, což je o hrozivých 58 tisíc více než ve stejném období předchozího roku. Tato situace vyvolala v českém veřejném prostoru bouři, v níž se mísí tvrdá statistická data s emocemi a politickým populismem. Na jedné straně stojí ministr práce a sociálních věcí Aleš Juchelka, který se snaží situaci uklidnit poukazem na tradiční zimní sezónnost a specifické legislativní změny. Na straně druhé pak slyšíme hlasy, jako je ten Jindřicha Rajchla, který v nárůstu nezaměstnanosti vidí selhání vlády a důsledek údajného přílivu levné pracovní síly z východu, která prý českým lidem bere příležitosti. Pravda je však, jak už to bývá, mnohem komplexnější a skrývá se v hlubokých strukturálních změnách, kterými český průmysl i sektor služeb právě nyní prochází.
Zkreslení díky novele
Prvním a nejviditelnějším faktorem lednového skoku je bezpochyby takzvaná flexinovela zákona o zaměstnanosti. Tato změna přinesla nové podmínky pro výpočet a čerpání podpory v nezaměstnanosti, což vedlo k zajímavému strategickému chování uchazečů o zaměstnání. Úřad práce zaznamenal osminásobný meziroční nárůst počtu lidí, kteří se sice v evidenci objevili už v prosinci, ale o samotnou podporu požádali až v lednu, aby využili výhodnějších pravidel. Tento fenomén, kdy se 2 665 lidí vědomě rozhodlo počkat na účinnost nového zákona, výrazně zkreslil lednové statistiky. Zastupující generální ředitel Úřadu práce Karel Trpkoš k tomu dodává, že cílem těchto změn bylo právě snížení bariér při změně zaměstnání a zajištění lepší podpory pro ty, kteří se ocitnou v meziprostoru mezi dvěma profesemi. Přesto nelze vše svádět jen na legislativní kličky a mrazivé počasí, které tradičně utlumuje práce v zemědělství, lesnictví a stavebnictví.
Pod povrchem těchto čísel totiž probublává dlouhodobý útlum českého průmyslového srdce. Hlavní ekonom Deloitte David Marek upozorňuje, že průmysl v Česku ztrácí dech již několik let a dochází v něm k setrvalému poklesu zaměstnanosti. Firmy v tomto sektoru čelí drsné mezinárodní konkurenci a rostoucím nákladům, na což reagují jedinou možnou cestou – optimalizací a investicemi do technologií, které nepotřebují lidskou ruku. Tento trend je nejvíce patrný v krajích, které jsou na průmyslu historicky závislé. Ústecký kraj s mírou nezaměstnanosti 7,5 % a Moravskoslezský kraj se 6,9 % zůstávají na chvostu tabulky, přičemž v okresech jako Most nebo Karviná se nezaměstnanost nebezpečně blíží k deseti procentům. Na opačném pólu pak stojí Praha a její okolí, kde se nezaměstnanost stále drží pod třemi procenty díky vysoké koncentraci služeb a technologických firem. Tato regionální propast není jen statistickým údajem, ale zdrojem sociálního pnutí, které živí politickou rétoriku.
Populistické bláboly o Ukrajincích, kteří nám berou práci
V tomto kontextu působí vyjádření Jindřicha Rajchla jako rozbuška. Rajchl tvrdí, že Češi o práci mají zájem, ale nejsou ochotni akceptovat „migrantské mzdy“, a navrhuje snížení počtu ukrajinských uprchlíků, aby korporace byly nuceny Čechům přidat. Podobnou notu volí i zástupci SPD, kteří mluví o tom, že je zde Ukrajinců příliš mnoho a navrhují zpřísnění podmínek jejich pobytu. Nicméně ekonomická realita a data z výzkumných projektů, které analyzoval Český rozhlas, tato tvrzení vyvracejí. Analýzy ukazují, že příliv ukrajinských uprchlíků má naopak pozitivní vliv na mzdy domácích zaměstnanců. Dochází zde k takzvané komplementaritě – Ukrajinci často přebírají nízko kvalifikované a špatně placené pozice, které Češi dlouhodobě odmítají vykonávat, například v sociálních službách, zdravotnictví nebo stavebnictví. Tím, že tito lidé „zalepí“ kritické díry v systému, umožňují celému sektoru růst a zvyšovat produktivitu, což paradoxně tlačí nahoru i mzdy českých pracovníků.
Státní rozpočet navíc z přítomnosti pracujících Ukrajinců profituje. Jen za třetí čtvrtletí loňského roku odvedli uprchlíci na daních a pojištění přibližně 8 miliard korun, zatímco výdaje státu na jejich podporu byly poloviční. Mýtus o tom, že tito lidé žijí ze štědrých dávek, rozbíjí i fakt, že humanitární dávka po 150 dnech pobytu klesá na úroveň existenčního minima, tedy zhruba na dva tisíce korun měsíčně. Navíc uprchlíci s dočasnou ochranou nemají nárok na standardní sociální systém, jako jsou přídavky na děti nebo příspěvky na bydlení. Skutečným problémem českého trhu práce tedy není ukrajinský migrant, ale takzvaný kvalifikační nesoulad. Máme zde statisíce volných míst, která firmy ani nereportují úřadům práce, protože vědí, že na ně nikoho nenajdou, a zároveň nám roste počet dlouhodobě nezaměstnaných, jejichž dovednosti neodpovídají potřebám 21. století.
Hrozba je umělá inteligence
A právě zde se dostáváme k největší hrozbě, která na českou pracovní sílu číhá – k umělé inteligenci a automatizaci. Analýza týdeníku Ekonom varuje, že v příštím desetiletí bude v ohrožení přes půl milionu pracovních míst a téměř sedm desítek profesí může zcela zaniknout. Nejde přitom jen o manuální práci v továrnách. AI začíná útočit na pozice, které byly dříve považovány za bezpečné přístavy střední třídy. Ohroženi jsou administrativní pracovníci, pošťáci, bankovní pokladníci, ale i průměrní grafici nebo IT kodéři. Data Českého statistického úřadu z konce roku 2025 už naznačila, že se zastavil růst zaměstnanosti žen a že nezaměstnanost u vysokoškolsky vzdělaných osob, zejména žen, začíná růst rychlejším tempem. To potvrzuje tezi, že digitální transformace „požírá“ především kancelářské a analytické pozice s rutinní náplní.
Současná nerovnováha na trhu práce je fascinující a zároveň děsivá. Na jedné straně stojí zástupy lidí na úřadech práce, z nichž mnozí padají do pasti dlouhodobé nezaměstnanosti, ze které je návrat kvůli rychlému technologickému vývoji téměř nemožný. Na straně druhé firmy zoufale bojují o každého elektrotechnika, svářeče, zedníka nebo experta na kybernetickou bezpečnost. Paradoxně nejvíce chybí lidé v profesích, které Rajchl a Okamura označují za ty, kde Ukrajinci „berou práci“. Skutečnost je taková, že bez zahraničních pracovníků by české zdravotnictví a sociální služby čelily okamžitému kolapsu, zejména v situaci, kdy naše populace stárne a v roce 2035 může v tomto sektoru chybět až 60 tisíc lidí.
Eurostat ve svých experimentálních statistikách potvrzuje, že zatímco podíl zaměstnanců v oblasti vývoje softwaru a analýz v EU roste, v dopravě a skladování klesá. Firmy se přesouvají z fáze obdivu k umělé inteligenci do fáze jejího tvrdého měření produktivity. To znamená, že šikovné ruce nebo diplom už prostě nestačí. Klíčem k udržení se na trhu práce je dnes „něco navíc“ – schopnost kombinovat tradiční řemeslo s digitální diagnostikou nebo administrativu s ovládáním AI nástrojů. Pokud se český zaměstnanec odmítne rekvalifikovat a doplňovat si vzdělání, nezachrání ho před nezaměstnaností žádné vyhošťování migrantů ani zavírání hranic.
Politické sliby o ochraně „našich lidí“ před levnou konkurencí jsou jen kouřovou clonou, která zakrývá nepříjemnou pravdu: česká ekonomika se musí buď transformovat na vysokou přidanou hodnotu s využitím moderních technologií a kvalifikované zahraniční síly, nebo se smířit s úpadkem. Nezaměstnanost ve výši 5,1 % je varovným signálem, že tento proces transformace bolí a že stát i firmy musí masivně investovat do rekvalifikací, pokud nechtějí mít v roce 2035 statisíce lidí, kteří jsou pro moderní trh práce v podstatě nepoužitelní. Situace v lednu 2026 nám tedy neříká, že máme moc Ukrajinců, ale že máme málo odvahy přiznat si, jak moc se svět kolem nás změnil a jak málo jsme na tuto změnu připraveni. Budoucnost českého pracovníka neleží v boji proti ukrajinskému instalatérovi, ale v jeho schopnosti naučit se spolupracovat s robotem a využívat umělou inteligenci k tomu, aby svou práci dělal efektivněji než dřív. Jen tak může Česko zůstat konkurenceschopnou zemí s nízkou nezaměstnaností a rostoucí životní úrovní pro všechny své obyvatele.
