Babišův obrat: Ukrajinské vlajky budou viset, i kdyby se Okamura na hlavu stavěl

Andrej Babiš se nyní rozhodl k razantnímu a pro mnohé šokujícímu kroku, který sice na první pohled působí jako náhlé osvícení, ale při bližším ohledu dává politický smysl. Předseda hnutí ANO totiž nekompromisně oznámil, že na Úřadu vlády i dalších klíčových ministerstvech budou ukrajinské vlajky opět hrdě a viditelně vlát, a to naprosto bez ohledu na to, jak moc to bude dráždit jeho spojence nebo radikálnější část jeho vlastního voličského jádra. Tento krok není ničím jiným než přímým políčkem Tomio Okamurovi, který se ještě nedávno snažil z odporu k ukrajinským symbolům vytěžit maximum politických bodů a vybudovat na něm svou identitu „jediného ochránce českých barev“. Babiš, jakožto nezpochybnitelný mistr politického pragmatismu, totiž velmi rychle pochopil, že mezinárodní reputace a srozumitelnost vůči západním partnerům v NATO a EU jsou v tuto kritickou chvíli nesrovnatelně cennější než laciné poklonkování extremistickým proudům, které obhospodařuje SPD.

Zajímavé a pro budoucí vnitřní integritu hnutí ANO naprosto určující bude sledovat, jak se k tomuto prudkému ideovému obratu a nové „vlajkové doktríně“ postaví Karel Havlíček. Ten totiž ještě před několika měsíci, konkrétně v listopadu 2025, vystupoval jako jedna z tváří odporu proti ukrajinské symbolice ve veřejném prostoru a zastával názory, které jsou s dnešním Babišovým postupem v přímém, až bolestivém rozporu. Havlíček tehdy s vervou sobě vlastní a v rámci své role „stínového premiéra“ poměrně ostře deklaroval, že ukrajinské vlajky by měly z budov státních institucí definitivně zmizet. Argumentoval tehdy tím, že tyto symboly na úřady, ministerstva či kulturní památky nepatří a měly by být důsledně nahrazeny výhradně českou trikolórou a státním znakem, čímž se snažil brnkat na strunu národního cítění a suverenity. Jeho tehdejší rétorika byla učebnicovým příkladem politického balancování na hraně. Snažil se tvářit jako konstruktivní opozice, která sice neodmítá humanitární pomoc, ale zároveň se až příliš okatě podbízel nespokojeným, často dezinformacemi a ruskou propagandou ovlivněným voličům, pro které se modrožlutá barva stala rudým hadrem před očima.

Tato Havlíčkova strategie „hájit české zájmy proti cizím vlajkám“ se však nyní ocitá v naprostých troskách. Zatímco se Havlíček snažil budovat image národního konzervativce, který rozumí frustracím lidí z periferie, Andrej Babiš prokázal svou pověstnou schopnost okamžité politické adaptace na měnící se globální klima. Babiš totiž vycítil, že v mezinárodní politice je vizuální vyjádření sounáležitosti s napadenou Ukrajinou naprostým diplomatickým minimem, bez něhož nelze u jednacího stolu v Bruselu či Washingtonu vůbec sedět. Pro Babiše je v tuto chvíli absolutní prioritou být vnímán jako pragmatický státník, který zůstává v základních hodnotách Západu pevně ukotven.

Tato situace demaskuje krutou realitu vnitrostranického uspořádání hnutí ANO, kde se jakákoli autonomní pozice i těch nejvýše postavených členů může během jediné tiskové konference šéfa proměnit v irelevantní historickou anomálii. Karel Havlíček, který se snažil hrát roli „toho rozumného hlasu lidu“, nyní stojí před nelehkým úkolem: buď musí veřejně popřít své vlastní názory a pokorně se zařadit do šiku za Babišovy vlajky, nebo riskovat otevřený rozpor s předsedou, což je v rámci ANO disciplína, která se obvykle rovná politické sebevraždě. Ukazuje se, že Havlíčkovo koketování s národoveckým populismem bylo pouze dočasnou taktickou hrou, kterou Babiš v zájmu vyšší politické hry na mezinárodním poli bez milosti ukončil. Pro vnějšího pozorovatele je to jasný vzkaz: v hnutí ANO existuje pouze jeden jediný směr a jedna jediná pravda, a ta se momentálně barví do modré a žluté.

Tento nový, asertivní a nebývale prozápadní postoj hnutí ANO navíc ostře, až bolestivě kontrastuje s událostmi loňského podzimu, které se nesmazatelně zapsaly do kroniky české politické absurdity. Tehdy se Tomio Okamura pokusil o svůj dosud nejagresivnější a nejvýraznější vizuální útok na symbolickou podporu Ukrajiny v České republice.Šéf SPD, hnán vidinou okamžitých politických zisků u nejradikálnějších vrstev společnosti, nechal teatrálně a za pečlivého dohledu svých PR týmů i kamer stáhnout ukrajinskou vlajku z budovy Poslanecké sněmovny. Tento akt, který Okamura prezentoval jako „návrat k národní hrdosti“, ve skutečnosti vyvolal naprostý opak: vlnu hlubokého znechucení u podstatné části české veřejnosti a mezinárodní ostudu, která nás v očích spojenců vykreslila jako zemi zmítanou vnitřními boji o základní lidskou slušnost.

Okamurův pokus o jakousi násilnou a estetickou „očistu“ veřejného prostoru se mu však v rekordním čase a nečekaně drtivým způsobem vymstil, což jen potvrdilo starou pravdu, že agrese v politice často funguje jako bumerang. Místo aby šéf SPD dosáhl svého vytouženého cíle a vytlačil ukrajinskou symboliku na úplný okraj společenského zájmu, vyvolal svým činem pravý opak – masivní, spontánní a nevídaně silnou vlnu občanského odporu a sounáležitosti. Česká společnost, i přes jistou únavu z prodlužujícího se konfliktu, jasně ukázala, že má stále velmi citlivý kompas pro to, co je spravedlivé a co je jen čistý cynismus. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat.

Vzpomeňme na onu až surrealistickou situaci, kdy se rozhořčení občané a aktivisté rozhodli přenést „vlajkový spor“ přímo na Okamurův práh a vyvěsili modrožluté prapory v bezprostřední blízkosti jeho vlastního domu. Byla to symbolická facka politikovi, který se domníval, že může diktovat, jaké barvy smí česká ulice nosit. Co víc, Okamurova snaha „uklidit“ Sněmovnu vyústila v matematický paradox jeho vlastní porážky: tam, kde se mu podařilo nechat odstranit jednu jedinou vlajku, se jich v rámci celonárodního protestu a solidarity na veřejných i soukromých budovách objevilo hned několik najednou. Každé jeho další prohlášení o „nepřípustnosti cizích symbolů“ jen přilévalo olej do ohně veřejné aktivity, až se celá kampaň SPD zhroutila pod tíhou vlastní trapnosti.

Okamurova strategie profitovat z rozdmýchávání nenávisti a nacionalistického patosu narazila na neprostupnou zeď reality. Ukázalo se, že i lidé, kteří se potýkají s ekonomickými dopady války nebo mají k vládní pomoci určité výhrady, pocítili vnitřní potřebu se jasně postavit proti aroganci a neúctě k symbolům země, která v tu samou chvíli bojuje o svou samotnou existenci na mapě světa. Prohra Tomia Okamury v této „symbolické válce“ je naprostá a definitivní. A fakt, že nyní i Andrej Babiš tyto vlajky demonstrativně vyvěšuje, je pro Okamuru tím nejtrpčím možným koncem. Je to jasný signál, že radikální nacionalismus narazil na své limity a že i pragmatický populismus typu hnutí ANO raději zvolí barvy Ukrajiny, než aby se nechal stáhnout ke dnu společně s klesajícími preferencemi SPD.

Babišovo rozhodnutí vyvěsit vlajky na Úřadu vlády, je tak jasným signálem, že éra koketování s protisystémovými náladami v otázce Ukrajiny pro něj skončila. Předseda hnutí ANO tímto krokem demonstruje svou politickou suverenitu a fakt, že je mu v podstatě úplně jedno, co si o tom myslí Tomio Okamura, jehož hlas se v tomto kontextu stává pouhým šumem v pozadí.

Tato „vlajková ofenziva“ se však neomezuje pouze na vládní úřady. Modrožluté barvy se s novou intenzitou vrací i na fasádu Národního muzea a další dominanty českých měst, kde je aktivisté, umělci a široká veřejnost znovu vyzdvihli jako trvalou a bolestivou připomínku toho, že svoboda není zadarmo a její cena se platí krví jen pár stovek kilometrů od našich hranic. Andrej Babiš tímto tahem provedl mistrovský politický únos. V podstatě „ukradl“ vládní koalici jedno z jejích nejsilnějších a dosud nejstabilnějších témat – morální a symbolickou podporu Ukrajině.

A Okamura? ten se nyní bude jen velmi těžko a s klesající efektivitou snažit oponovat svými obvyklými hesly o „diktátu z Bruselu“ nebo „fialovém hnoji“, když mu jeho největší koaliční partner sebral vítr z plachet.

V konečném důsledku nám tento dramatický vývoj ukazuje fascinující, byť pro někoho možná děsivou pravdu o české politice: žádné postoje nejsou vytesány do kamene a ty nejostřejší spory o národní symboly mohou být během několika málo týdnů zapomenuty, pokud se změní politické zadání nebo mocenské kalkulace. Andrej Babiš opětovně dokázal, že je politickým chameleonem bez pevných ideových mantinelů, který je schopen provést názorový obrat o 180 stupňů doslova během několika dní, pokud jeho interní analýzy vycítí, že se nálada ve společnosti nebo – což je možná důležitější – v zahraničních mocenských centrech obrací v jeho neprospěch. Ukrajinská vlajka se tak v jeho rukou přestává být jen symbolem solidarity a stává se mocným politickým štítem.

Zatímco aktivisté pod Národním muzeem vidí v modrožlutých barvách naději, lidskost a nezdolnou touhu po svobodě, Andrej Babiš v nich vidí především strategický klíč k udržení moci, mezinárodnímu uznání a stabilitě svého budoucího vládnutí. Tomio Okamura se bude muset nyní smířit s tím, že symbol, který se s takovou pompou pokusil zničit a vymazat z české paměti, bude opět vídat každý den při cestě do sněmovní kanceláře.