Babišova vláda vytváří obří sekeru. Lidé mu za to ještě tleskají

Premiér Babiš s oblibou označuje varování Národní rozpočtové rady za tlachy „teoretiků“, jako by snad matematika na ministerstvu financí fungovala podle jiných pravidel než ve zbytku vesmíru.

Alena Schillerová rgumentuje, že schodek 310 miliard je vlastně „čistý a pravdivý“ rozpočet. Cokoliv nižšího by podle ní paliticko-marketingová byla lež. Podle této logiky je tedy nejpoctivějším politikem ten, kdo vybílí státní kasu nejrychleji, protože alespoň „nic nezastírá“. Ministryně nám v podstatě říká, že porušovat zákon o rozpočtové odpovědnosti je morální povinností, pokud tím financujete vládní priority.

Fascinující je zejména fakt, že tato velkolepá národní hostina probíhá za peníze, které stát nemá. Každá koruna, o kterou se zlevní pivo nebo přidá na platu úředníkovi, je vykoupena půjčkou s úrokem kolem 4,3 %. Platit 110 miliard ročně jen za „povolení dlužit“ je ekonomická sebevražd. Vláda se chová jako dlužník, který si bere další a další kreditky, aby mohl sousedům platit rundy v baru. Jenže tyhle kreditky nebudou splácet ministři ze svých platů, ale lidé, kterým dnes u okénka slibují levnější rohlík.

Nová koalice ANO, SPD a Motoristů povýšila kreativní účetnictví na státní doktrínu. Když vám nevyjdou čísla, ohnete zákon. Když vám NATO řekne, že dálnice není tank, prostě to tam připíšete a doufáte, že si toho v Bruselu všimnou až po volbách. Tato „copperfieldovská“ kouzla s miliardami mají jediný cíl: udržet iluzi prosperity v době, kdy státní stroj mele z posledního. Vítejte v éře post-fiskální politiky, kde se rozpočet nepíše v tabulkovém procesoru, ale v marketingovém oddělení. Prioritou není stabilita země, ale to, aby se grafy v barvách koaličních stran dobře vyjímaly na sociálních sítích, bez ohledu na to, že pod nimi zeje čtyřbilionová propast.

Ministryně financí Alena Schillerová přichází do Sněmovny s rozpočtem, který se na zákon o rozpočtové odpovědnosti dívá jako na otravnou dopravní značku, kterou je nejlepší ignorovat. Když odborníci z Národní rozpočtové rady i opozice doloží, že deficit 310 miliard je v přímém rozporu s platnou legislativou a limity překračuje o neuvěřitelných 64 miliard, ministryně ani nemrkne. Její obhajoba, že zákon o státním rozpočtu je „speciální norma“, která má sílu vymazat nepohodlná pravidla těch ostatních, je právní suterén.

Tento přístup zavání nebezpečným rozpočtovým absolutismem. Pokud vláda přijme logiku, že si může schválit cokoliv, co popírá dříve přijaté systémové pojistky, pak celá „rozpočtová odpovědnost“ končí v koši. Je to jako byste se rozhodli, že od zítřka pro vás neplatí rychlostní limity, protože jste si v rodinné radě schválili „speciální zákon o rychlém dojezdu na dovolenou“. Paní ministryně se sice ohání judikaturou Ústavního soudu, ale ve skutečnosti provádí nebezpečný útok na předvídatelnost práva. Pro běžného smrtelníka totiž pravidla platí pod hrozbou exekuce, pro vládní koalici jsou jen doporučením, které se „přebije“ hlasovací mašinerií.

V překladu do běžné řeči nám koalice ANO, SPD a Motoristů ukazuje, jak se hraje politika bez mantinelů. Když zjistíte, že na své předvolební dárečky nemáte v rámci zákonných limitů dost peněz, prostě ty limity prohlásíte za neplatné. Tato arogance moci vysílá jasný signál: „My si peníze na vaše hlasy půjčíme, i kdybychom u toho měli roztrhat právní řád na kusy.“

Vláda Andreje Babiše rezignovala na jakoukoli prioritu a rozhodla se pro strategii „kobercového náletu na peněženky“. Je úplně jedno, jestli jste student, státní úředník nebo senior – pro každého má Alena Schillerová v kapse nějaký ten bonbonek. Živnostníkům se vrací odvody na loňskou úroveň, a to dokonce zpětně, jako by stát byl e-shop, který vrací peníze za nepovedenou sezónu. Státním zaměstnancům se přihazuje deset procent k platu, přičemž ministryně s ledovým klidem vzkáže resortům, ať si na to polovinu peněz „někde vykouzlí“.

Vrcholem tohoto populistického inženýrství je však zásek do důchodového systému. Zastropovat věk odchodu do penze na 65 letech v momentě, kdy populace nezadržitelně stárne, je ekonomický ekvivalent prosekávání díry do vlastního záchranného člunu. Ministr Juchelka nám s úsměvem slibuje dřívější odpočinek a štědřejší valorizace, zatímco ekonomové jen nevěřícně zírají na účtenku: 127 miliard korun ročně. Kde na to stát vezme? Odpovědí je jen mlčení. Realita je taková, že vláda projídá budoucnost dnešních třicátníků, aby si koupila klidný mandát dnes.

A pak je tu ta pověstná „třešnička“ v podobě nižšího DPH na nealkoholické nápoje. Je to až dojemná ukázka vládní schizofrenie. Na jedné straně kabinet brečí, že v rozpočtu po předchůdcích zely díry, na druhé straně se dobrovolně vzdává miliard z daní na limonády, aniž by to zákazník v restauraci jakkoli pocítil. Hostinští na rovinu říkají, že zlevňovat nebudou – rozdíl v dani si prostě nechají jako marži na zalepení vlastních děr. Stát tak v podstatě dotuje soukromý sektor výměnou za politické body u Hospodářské komory.

Fascinující na celém tomto „dárkovém koši“ je jeho naprostá nelogičnost. Každý rozumný hospodář ví, že když chce víc utrácet, musí buď víc vydělat, nebo někde drasticky ušetřit. Tato vláda se však rozhodla pro unikátní cestu: raketově zvyšuje výdaje a současně si cíleně podřezává příjmy snižováním odvodů a daní.

Když dojde na placení vládních „dárečků“, musí jít ideály stranou. Černý Petr tentokrát padl na obranu a Tomio Okamura nám to naservíroval s upřímností sobě vlastní: peníze prý patří „našim lidem“, a ne na zbrojení. Je to klasický populistický trik, který staví slevu na jízdné proti nákupu obrněnce. Jenže v reálném světě to není buď, anebo. Bezpečnost není položka, kterou si můžete odškrtnout, když vám zrovna nevyjde rozpočet na slevy pro studenty.

Zatímco zbytek Evropy a spojenci v NATO pod tlakem reality zbrojí a směřují k výdajům přesahujícím tři procenta HDP, český kabinet hrdě hlásí, že dvě procenta jsou „plus minus dostačující“. Vláda v podstatě sází na to, že se nic nestane, nebo že nás v případě nouze zachrání někdo jiný

Prezident Petr Pavel varuje, že bezpečnostní garance nejsou zadarmo. Pokud Česko rezignuje na své závazky a stane se „černým pasažérem“ NATO, nemůže očekávat, že ostatní přispěchají na pomoc s nadšením. Vládní koalice ale tyto obavy odbývá s ledovým klidem. Argument, že nové cíle NATO jsou „nerealistické“, je jen jiný způsob, jak říct, že se nám prostě nechce platit za pojistku, když můžeme ty peníze utratit za ohňostroj.

Když premiér Andrej Babiš mluví o tom, že jsme „málo zadlužení“, je to jako by vám někdo uprostřed požáru říkal, že sousedovi shořela střecha rychleji. Realita, kterou zakrývají líbivá hesla, má v tabulkách podobu děsivého čísla: 4 000 000 000 000 korun. Český státní dluh letos tuto magickou hranici prakticky olízne. Tato hora dluhů už není jen abstraktním ekonomickým pojmem, ale koulí u nohy každého občana.

Nejvíce alarmující však není dluh samotný, ale cena za jeho existenci. Letos zaplatíme 110 miliard korun jen na úrocích. Zastavme se u toho čísla. To nejsou peníze na nové školy, na moderní onkocentra ani na platy sestřiček. Jsou to peníze, které prostě „spálíme“ a odevzdáme bankám za to, že nám vůbec půjčily na ten vládní večírek. Za tuto částku by mohl ministr Bednárik postavit celou páteřní síť dálnic nebo rozjet vysokorychlostní tratě, které tak ochotně odsunul na vedlejší kolej. Místo modernizace země ale platíme „výpalné“ za populistickou politiku současné pětiletky.

Kabinet Andreje Babiše se rozhodl, že je v pořádku vybrat úspory budoucích generací, abychom mohli dneska večer všem v hospodě zaplatit rundu limonády s politicky líbivou 12% daní. Kupujeme si sociální smír za peníze lidí, kteří ještě ani nezačali pracovat. Je to morální selhání převlečené za sociální cit. „Investice do lidí“ v tomto kontextu znamená jen to, že si dnes vládní garnitura koupí spokojeného voliče a doufáme, že až tenhle dům z karet spadne, budou ti, co jsou za jeho pád zodpovědní, už dávno v politickém důchodu.