Řehka mluvil pravdu, proto musí odejít. Bude novým náčelníkem loutka SPD?

Jeho konec v čele armády doprovází bezprecedentní pokusy o jeho umlčení, zákazy vystupování v médiích a rozpočtové škrty, které on sám označuje za hazard s bezpečností státu. Zatímco vojáci mu při loučení tleskali vestoje, ministr Jaromír Zůna (SPD) už v zákulisí připravuje „poslušnější“ náhradu.

Úterní velitelské shromáždění v Praze nebylo jen rutinním vyhodnocením loňského roku. Pro Karla Řehku se stalo tribunou, ze které naposledy a s nebývalou razancí udeřil na politickou garnituru. Generál, který v létě v čele armády skončí, pojal svůj projev jako velké etické i strategické zrcadlo nastavené vládě Andreje Babiše. Když se v závěru loučil se svými podřízenými, v sále bylo hrobové ticho a zkušenému vojákovi se viditelně zlomil hlas. „Mým cílem nebylo být oblíbený, ale odejít s čistým svědomím, že jsem armádu i veřejnost informoval pravdivě,“ prohlásil Řehka, zatímco desítky nejvyšších důstojníků jej následně vyprovodily živelným potleskem vestoje – kontrastem k vlažnému přijetí, které sklidil ministr Jaromír Zůna.

Hlavním terčem Řehkovy kritiky se stalo nejcitlivější téma současného kabinetu: drastické škrty v obranném rozpočtu. Zatímco ministr Zůna (za SPD) se snažil delegáty shromáždění ukonejšit rétorikou, že „bezpečnost se neměří v procentech HDP“, Řehka kontroval tvrdou realitou. Snížení rozpočtu o 21 miliard korun oproti původním plánům označil za nebezpečný návrat do minulosti. Varoval, že se nesmí opakovat stav, kdy „obrana naší země směřovala do trosek“ a politici se tvářili, že je vše v pořádku. Podle generála jsou tyto miliardy investicí do odstrašení agresora, nikoliv „penězi na hračky pro vojáky“, jak se někdy v populistických debatách objevuje.

Řehka poprvé otevřeně přiznal hloubku vnitřního dluhu, který si armáda nese z let minulých. Podle jeho analýzy zaostává Česko v budování klíčových schopností, kterými přispívá do společné obrany NATO, o šest až deset let. V době, kdy se „okno hrozby“ podle spojeneckých rozvědek odhaduje na pouhé tři až šest let, je takové zpoždění kritické. Generál upozornil na absurditu byrokratických procesů: armáda sice plánuje nákup dronů na rok 2027, ale Řehka varuje, že v té době už budou stroje, o nichž se dnes jedná, morálně zastaralými „muzejními kusy“. Politiky obvinil, že svou nečinností a škrtáním zdrojů fakticky paralyzují modernizaci dříve, než vůbec začne.

V ostrém vzkazu směrem k premiéru Babišovi se Řehka vymezil i proti zneužívání vojáků jako levné pracovní síly pro PR účely. „Bahno po povodni nemusí odklízet vojáci,“ vmetl politikům do tváře s tím, že primárním úkolem armády je bojeschopnost a příprava na nejhorší scénáře, nikoliv nahrazování hasičů či policie při ostraze hranic, pokud k tomu nejsou zákonné důvody.

Vztah mezi generálem Řehkou a ministrem Jaromírem Zůnou (za SPD) se v posledních týdnech propadl na bod mrazu. Symbolem tohoto rozkolu se stal bezprecedentní zákaz účasti náčelníka Generálního štábu v prestižním diskusním pořadu Otázky Václava Moravce. Oficiální zdůvodnění ministerstva, že Řehka „vystupuje v médiích příliš často“, působí v kontextu probíhající války na Ukrajině a hybridních hrozeb jako čirý alibismus. Zatímco Řehka varuje před nutností mobilizovat společnost a připravit se na nejhorší scénáře, Babišova vláda sází na rétoriku „klidu na práci“ a populistické sliby, kterým otevřená slova špičkového stratéga o nedostatcích v obraně hrubě narušují marketingový obraz.

Kořeny této otevřené nepřátelské politiky vůči vlastnímu generálovi sahají k lednovému sporu o bitevníky L-159 Alca. Ministr Zůna se tehdy snažil veřejnost i spojence přesvědčit, že Česká republika už nemá žádnou techniku, kterou by mohla Ukrajině poskytnout, a že letouny jsou nezbytné pro náš vlastní výcvik. Řehka však tento politický konstrukt s klidem profesionála zbořil, když potvrdil, že armáda je připravena čtyři stroje okamžitě vyčlenit a jejich darování by naši obranyschopnost nijak neohrozilo. Pro politiky SPD a hnutí ANO, kteří si zakládají na absolutní kontrole nad tím, co se lidé dozvědí, byl tento projev nezávislosti a odborné integrity poslední kapkou.

Následná reakce ministerstva nesla všechny znaky osobní msty. Krátce po „incidentu“ s letouny Zůna osobně zasáhl do plánované služební cesty náčelníka Generálního štábu do Spojených států. Řehka, který měl v Pentagonu jednat o strategických nákupech a spolupráci s Národními gardami, byl z delegace škrtnut a nahrazen svým zástupcem.

Tento styl „výchovy“ nepohodlného generála ale nezačal až se Zůnou. Už za ministryně Jany Černochové (ODS) čelil Řehka neustálému tlaku na omezování své nezávislosti. Ať už šlo o absurdní zákazy zakládání účtů na sociálních sítích nebo inspekční prověrky jeho angažmá v charitativních sbírkách na drony, linka byla stejná: politik nerozumí vojenskému řemeslu, a proto se ho snaží ovládnout administrativní šikanou.

Karel Řehka se během svého mandátu stal unikátním úkazem – generálem, který se ocitl v otevřeném střetu se dvěma ideologicky odlišnými vládami. Jeho vztah s předchozí ministryní Janou Černochovou (ODS) byl sice rámován shodou na nutnosti zbrojit, ale v rovině osobní a procesní šlo o neustálý boj o kompetence. Zatímco Černochová mu sice nebrala peníze, snažila se ho svazovat neúprosným mikromanagementem. Ukázalo se, že i pro pravicovou ministryni byl Řehka spíše „podřízeným úředníkem v uniformě“ než autonomním strategickým poradcem státu.

Podstata Řehkova konfliktu s politiky, ať už s Černochovou nebo nyní se Zůnou a Babišem, leží v diametrálně odlišném chápání jeho role. Politici napříč spektrem mají tendenci vnímat náčelníka jako loajálního vykonavatele vládní linie, který má mlčet, když se škrtá, a tleskat, když se stříhá páska u nové techniky. Řehka se však od počátku choval jako nezávislý vojenský poradce státu, jehož loajalita patří vlasti, nikoliv aktuálnímu nájemníkovi v ministerské pracovně.

Důsledkem tohoto napětí je ochromení modernizačních procesů. Pokud je každá iniciativa náčelníka podrobována inspekcím a každé jeho veřejné slovo schvalováno tiskovým odborem ministerstva, armáda ztrácí drahocenný čas.

Letošním odchodem Karla Řehky končí éra náčelníka, který se nebál být politicky nekorektní. Ministr Jaromír Zůna již potvrdil, že jména kandidátů na uvolněný post předloží premiéru Andreji Babišovi nejpozději v březnu. Zadání je sice neformální, ale pro zasvěcené zcela průhledné: v sázce je nalezení „klidnějšího“ nástupce. Vláda potřebuje v čele generálního štábu někoho, kdo nebude hrát roli odborné opozice, nebude v médiích „strašit“ veřejnost nutností připravovat se na konflikt s Ruskem a především bez hlasitých protestů podepíše další rozpočtové škrty, které si hnutí ANO a SPD vytyčily jako prioritu pro stabilizaci veřejných financí.

Zůna již nastínil ambiciózní plán personálních rotací, který armádu v letošním roce čeká. Nejde jen o výměnu náčelníka. Celý proces je rozdělen do tří vln, které mají kompletně překreslit mapu armádního velení. Zatímco první únorová vlna řešila rotace v operační struktuře (včetně jmenování Petra Svobody do čela teritoriálních sil), ta hlavní přijde s novým náčelníkem. Ten si pravděpodobně přivede vlastní tým, což v kombinaci s podzimním návratem generálů ze struktur NATO vytvoří v generálním štábu nebývalý přetlak. Otázkou zůstává, zda kritériem pro nové posty bude odbornost prověřená bojem a misemi, nebo ochota vycházet vstříc politickým požadavkům resortu.

Navzdory všem sporům zanechává Karel Řehka armádu v diametrálně jiném stavu, než v jakém ji přebíral. Jeho největším přínosem je konec éry předstírání. Pod jeho vedením vojsko přestalo kreslit optimistické tabulky a začalo se reálně připravovat na nejhorší možný scénář – konflikt vysoké intenzity s technologicky vyspělým protivníkem.

I přes aktuální rozpočtovou sekeru 21 miliard se Řehkovi podařilo „zabetonovat“ klíčové projekty jako nákup letounů F-35 nebo nových obrněnců. I když se jejich dodávky mohou kvůli vládním škrtům zpomalit, proces je již v bodě, odkud není snadného návratu.

Řehka také nastavil nové měřítko pro své nástupce. Ukázal, že generálská hodnost není jen o výložkách, ale o odvaze říkat nepříjemnou pravdu přímo do očí těm, kteří drží v rukou rozpočtové nůžky. Jeho věta, že kdo nemá odvahu mluvit s lídry upřímně, nezaslouží si generálskou hvězdu, bude v armádních kuloárech rezonovat ještě dlouho.