Článek
Žil byl jeden skromný mnich. V tichu klášterní zahrady, v srdci Moravy, se křížil s osudem, který ho předurčil k tomu, aby změnil svět. Otec Gregor, tichý a přemýšlivý, který raději pozoroval padající kapky deště než hlučné lidské davy, se stal hrdinou vědecké revoluce. A přestože jeho jméno dnes zdobí univerzity a vědecké stanice na nejvzdálenějších koutech světa, za svého života se mu nedostalo téměř žádného uznání. Kdo byl Gregor Johann Mendel, zakladatele genetiky, jehož osud je spojen s českou zemí víc, než si většina lidí dokáže představit?
Zrození génia uprostřed prostoty
Příběh Johanna Mendela začíná 20. července 1822 v malebné vesnici Hynčice ve Slezsku. Narodil se v rodině nepříliš zámožného rolníka, přičemž jeho otec byl napůl Čech, zatímco matka měla německé kořeny. Ačkoliv jeho mateřštinou byla němčina, pro studium v Olomouci se naučil česky a s hrdostí se označoval za „Moravana německé řeči“. Už od útlého věku se u něj projevovalo mimořádné nadání, díky kterému se dostal z vesnické školy do piaristického ústavu v Lipníku nad Bečvou a posléze na gymnázium do Opavy.
Osud mu však do cesty stavěl překážky. Nedostatek peněz, který trápil jeho rodinu, ho nutil doučovat méně nadané spolužáky, aby si vydělal na studia. Jeho mladší sestra Terezie se dokonce vzdala části svého věna, aby ho podpořila. Toto hrdé gesto se hluboce vrylo do Mendelovy duše a po zbytek svého života podporoval její tři syny, z nichž se dva stali lékaři. Zápasil i se svým zdravím a povahou, byl to samotářský a introvertní člověk, který se vyhýbal hlučným davům. Jak si sám zapsal na titulní stranu jedné ze svých učebnic: „Kdo nedovede být sám, není ani smířený sám se sebou.“ Právě tento tichý, přemýšlivý charakter ho však předurčoval k životu vědce.
Když se rozhodl vstoupit do augustiniánského kláštera v Brně a přijal řeholní jméno Gregor, učinil tak z velmi praktického důvodu: potřeboval získat vzdělání a zajistit si živobytí. Jak sám přiznal, tento krok ho uchránil před „věčnými starostmi o obživu“. Brněnský klášter v té době nebyl jen duchovním útočištěm, ale také centrem vědecké elity. Opat Cyril František Napp byl sám zapáleným vědcem, který podporoval bádání svých mnichů. Právě on poslal Mendela na studia do Vídně, kde mohl studovat matematiku a fyziku pod vedením takových velikánů, jako byl Christian Doppler, autor slavného Dopplerova jevu.
Revoluční objev, který předběhl dobu
Dnes je Mendel synonymem pro genetiku, ale je málo známé, že u univerzitních zkoušek z přírodopisu dvakrát propadl. Teprve po návratu do Brna, frustrovaný neúspěchy, se naplno vrhl do svého vlastního výzkumu. Byl to geniální tah, jak se ukázalo později, protože díky tomu, že se stal učitelem matematiky a fyziky, získal jedinečný nástroj – statistickou analýzu. A to bylo něco, co před ním žádný biolog nepoužíval.
Po dobu devíti let, od roku 1856 do roku 1863, se Mendel ponořil do svých legendárních experimentů. V klášterní zahradě, která dnes slouží jako jeho muzeum, zkřížil na 28 000 rostlin hrachu setého. Ale nezkoumal je jen tak ledabyle. Udělal něco, co žádný vědec před ním: místo aby se zaměřil na celkový vzhled rostliny, soustředil se na jednotlivé, přesně definované znaky, jako je barva květu, tvar semene nebo výška rostliny. Tento diagnostický převrat mu umožnil odhalit tři základní pravidla dědičnosti. Zjistil, že vlastnosti se nepřenášejí splýváním, jak se do té doby věřilo, ale pomocí diskrétních faktorů, které se chovají podle přesných matematických pravidel.
Když v únoru a březnu 1865 své objevy prezentoval Brněnskému přírodovědeckému spolku, poslouchalo ho asi čtyřicet vědců. Místo bouřlivého potlesku však následovalo ticho. Jeho práce byla příliš revoluční, příliš matematická a jednoduše příliš napřed, než aby jí mohli porozumět. Ačkoliv byla publikována, po následujících 35 let si jí téměř nikdo nevšiml. Dokonce ani takový velikán, jakým byl Charles Darwin, neměl o Mendelově práci ponětí.
Tato nepochopitelná nepozornost vedla o desítky let později k jedné z největších kontroverzí v dějinách vědy: Mendelovu paradoxu. Slavný statistik Ronald Fisher, který v roce 1936 analyzoval Mendelova data, zjistil, že jsou „příliš dobrá na to, aby byla pravdivá“. Poměry, které Mendel uváděl, byly až neuvěřitelně přesné. Fisher dokonce naznačil, že Mendel data „uvařil“, aby se shodovala s jeho teorií. I když se dnes historici domnívají, že šlo spíše o nevědomé zjednodušování či potvrzovací zkreslení, kterému podléhají i ti nejpoctivější vědci, podezření stále občas visí ve vzduchu. A přestože se Mendel uznání nedočkal, prý svému příteli, profesoru Gustavu von Niesslovi, s prorockou jistotou řekl: „Můj čas přijde.“
Mnich, který pozoroval tornádo
Mendelův život však nebyl jen o genetice. Stejně, ne-li více, se věnoval meteorologii. Ze třinácti jeho publikací se devět týká právě počasí. Byl zakládajícím členem rakouské meteorologické společnosti a pravidelně posílal svá pozorování do Vídně. Jeho zápisky byly natolik podrobné, že se v nich dají nalézt nejen hodnoty teploty a tlaku, ale i pozorování ozonové vrstvy, a dokonce i analýza takzvaných městských tepelných ostrovů.
Jedním z nejzajímavějších záznamů je jeho detailní popis tornáda z 13. října 1870, které se přehnalo přímo přes jeho byt v klášteře. S chladnou vědeckou přesností popisoval, jak se „budova ve všech částech prudce otřásala“, těžký nábytek se posouval a „pekelná symfonie“ doprovázená řinkotem oken vyvolala paniku. Sám si tento zážitek odnesl „pouhým leknutím“. Tato příhoda ukazuje, jaký byl Mendel ve své podstatě člověk – neohrožený, fascinovaný přírodními jevy a ochotný je zkoumat z první ruky, i když mu šlo o život.
Kromě toho se Mendel věnoval i dalším oborům. Byl vášnivým včelařem a ve své zahradě si nechal podle vlastních návrhů postavit včelín. Pokoušel se křížit včely, ale jeho výsledky se nedochovaly. Také choval myši, což vyvrací dodnes tradovaný mýtus, že mu to jeho nadřízený, opat Napp, zakázal s tím, že „pozorování myšího sexu je pro celibátního kněze nevhodné“. Ve skutečnosti byl Napp sám vášnivým chovatelem a tuto fámu si pravděpodobně vymyslel až Mendelův životopisec v 19. století, aby příběh okořenil.
G. J. Mendel
Odkaz v plamenech a posmrtná sláva
V roce 1868 se Gregor Mendel stal opatem augustiniánského kláštera. Tato vysoká funkce s sebou přinesla administrativní starosti, které ho odklonily od vědy, zejména spor s tehdejší vládou o zdanění klášterů. Ačkoliv se v meteorologických pozorováních snažil pokračovat, vědecká kariéra ustoupila do pozadí. V prosinci 1883, nedlouho před smrtí, jsou v jeho zápiscích patrné roztřesené tahy rukou, které dokládají, jak se jeho zdraví zhoršovalo. Zemřel 6. ledna 1884. Rekviem mu dirigoval jeho přítel, slavný skladatel Leoš Janáček, což dokazuje, jaký respekt si v Brně vydobyl.
Po jeho smrti se jeho nástupce rozhodl pro razantní a tragický krok: nechal spálit všechny Mendelovy osobní dokumenty. Chtěl tak symbolicky ukončit spory, které s úřady vedl. Tím však navždy zničil velkou část Mendelova odkazu a možná i cenné vědecké poznámky.
Až v roce 1900, šestnáct let po jeho smrti, se začala psát nová kapitola jeho odkazu. Tři vědci – Hugo de Vries, Carl Correns a Erich von Tschermak – nezávisle na sobě objevili stejné principy dědičnosti jako on a s pokorou uznali jeho prvenství. V tu chvíli se zrodila moderní genetika. Mendelův odkaz je v České republice dodnes velmi silný a v roce 2021 byl jeho hrob na Ústředním hřbitově v Brně otevřen. Vědecký tým zkoumal jeho DNA, aby odhalil genetické predispozice a ověřil, zda se v rakvi nachází skutečně on. Kromě pozůstatků Mendela, které ukázaly, že měřil 167 cm, měl zubní protézu a měl výrazně nadprůměrnou mozkovou kapacitu, byly nalezeny i ostatky jeho mentora, opata Nappa.
Dnes jeho jméno nese Mendelova univerzita v Brně, Mendelovo muzeum a dokonce i česká vědecká polární stanice v Antarktidě. Pro jednoho z největších vědeckých géniů v historii tak platí, že jeho sláva sice přišla pozdě, ale dnes už na ni nikdy nikdo nezapomene.
