Hladina Mrtvého moře ztrácí 10 cm měsíčně. Léčivý zázrak ničí lidská chamtivost

V důsledku lidské činnosti a geopolitických rozhodnutí z minulého století voda ubývá závratnou rychlostí 1,2 metru za rok. Tento dramatický pokles mění celou tamní krajinu, vyvolává nebezpečné geologické jevy a ničí kritickou infrastrukturu. Pokud se v dohledné době nepodniknou mezinárodní opatření, hrozí tomuto unikátnímu přírodnímu útvaru úplný zánik.

Mrtvé moře leží v bezodtokém údolí Jordánského příkopu, který je severním pokračováním Východoafrické příkopové propadliny. Zdejší graben neboli propadlé území zemské kůry vzniklo v důsledku pohybu podél transformního zlomu Mrtvého moře, jenž tvoří tektonickou hranici mezi Africkou a Arabskou litosférickou deskou.

Zatímco ve střední části 20. století se standardně uváděla výška hladiny kolem 400 metrů pod úrovní moře, v průběhu desetiletí se tato hodnota propadla na současných více než 439 metrů pod mořskou hladinou. Jezero má na délku přibližně 50 kilometrů a v nejširším místě měří 15 kilometrů. Severní pánev dosahuje hloubky bezmála 300 metrů, což z ní činí nejhlubší hypersalinní jezero na světě.

S hustotou vody kolem 1,24 kg na litr a koncentrací solí dosahující přibližně 34 % je Mrtvé moře téměř desetinásobně slanější než běžný světový oceán. Chemické složení zdejší vody je však zcela odlišné. Zatímco v běžných mořích tvoří chlorid sodný (běžná sůl) asi 85 % všech rozpuštěných minerálů, v Mrtvém moři představuje pouze necelých 31 %. Zbytek tvoří vysoké koncentrace chloridu hořečnatého (přes 50 %), chloridu vápenatého a chloridu draselného. Kvůli takto extrémnímu prostředí je jezero zcela bez makroskopického života. Jakékoliv ryby nebo rostliny spláchnuté přítoky zde okamžitě hynou. Žít zde dokážou výhradně specifické druhy bakterií a mikroorganismů.

Mimořádné chemické vlastnosti doplňuje také unikátní mikroklima. Oblast se vyznačuje extrémně suchým a horkým pouštním klimatem s ročními srážkami pod 50 až 100 milimetrů. Vysoký atmosférický tlak (přibližně o 5 % vyšší než u hladiny moře) zvyšuje koncentraci kyslíku v ovzduší. Masivní odpařování, které dosahuje až 1 400 milimetrů vody ročně, vytváří nad jezerem charakteristický hustý opar.

Oblast Mrtvého moře přitahovala lidi po tisíciletí. Podle biblických textů se v tomto regionu nacházela bájná města Sodoma a Gomora, jejichž destrukce je tradičně spojována s uvolňováním hořlavých plynů a přírodního asfaltu, kterým bylo údolí protkáno. V helénistickém a římském období bylo jezero známo pod latinským názvem Lacus Asphaltites (Asfaltové jezero) kvůli blokům přírodního bitumenu, které pravidelně vyplouvaly z tektonických puklin na dně. Tento asfalt byl ve starověku klíčovým obchodním artiklem, který kontroloval pouštní národ Nabatejců. Materiál se vyvážel především do starověkého Egypta, kde sloužil jako nezbytná surovina pro mumifikaci.

Strmé útesy na západním břehu poskytovaly ideální úkryty. V jeskyních u severozápadního cípu v lokalitě Kumrán žila asketická židovská sekta Esenejců, která zde zanechala takzvané Svitky od Mrtvého moře – unikátní soubor biblických rukopisů objevených v polovině 20. století. Nad jihozápadním břehem se tyčí skalní pevnost Masada, kterou nechal přestavět král Herodes Veliký a která se stala místem posledního odporu židovských povstalců proti římským legiím v roce 73 n. l.

V novodobé historii se zájem o region přesunul k průmyslovému a turistickému využití. První moderní továrna na zpracování potaše byla otevřena v roce 1929 u ústí řeky Jordán. V padesátých letech na ni navázal rozsáhlý státní průmyslový komplex Dead Sea Works na izraelské straně v oblasti Sedom, doprovázený podobnými chemickými závody na straně Jordánska. Tyto podniky těží z vody strategické suroviny pro výrobu hnojiv, kosmetiky a chemických komponentů.

Paralelně s těžbou se rozvíjel cestovní ruch. Od 60. let 20. století začala na izraelském pobřeží v letovisku Ejat Bokek (Ein Bokek) a později i na jordánské straně vznikat rozsáhlá hotelová infrastruktura a lázeňské resorty. Turisté sem míří za specifickou klimatoterapií a helioterapií, která využívá filtrované UV záření a minerální bahno k léčbě závažných kožních a respiračních onemocnění.

Ačkoliv plocha jezera v historických dobách přirozeně kolísala v závislosti na dlouhodobých klimatických cyklech, současný dramatický úbytek vody je primárně výsledkem lidských zásahů do hydrologického systému Blízkého východu. V roce 1930 dosahovala rozloha Mrtvého moře přibližně 1 050 kilometrů čtverečních, do roku 2016 se však scvrkla na pouhých 605 kilometrů čtverečních.

Hlavní příčinou je téměř úplné odříznutí přítoku z řeky Jordán. Jordán, který vytéká z Galilejského jezera a napájí Mrtvé moře ze severu, v minulosti přiváděl do jezera průměrně 1,3 miliardy metrů krychlových vody ročně. V 60. letech 20. století však došlo k zásadnímu obratu. Izrael spustil projekt Národního vodního převaděče, kterým začal zadržovat sladkou vodu z Galilejského jezera a distribuovat ji do vnitrozemí a na jih země pro zemědělské účely.

„Kdosi v 60. letech rozhodl svést vodu řeky Jordán, začít pěstovat pomeranče a prodávat je do Evropy. Teď za to platí příroda, cestovní ruch a infrastruktura,“ vysvětluje izraelský inspektor přírodních parků Eli Dror.

Podobné kroky podnikly i sousední státy. Jordánsko a Sýrie vybudovaly přehrady na řece Jarmúk, která byla nejvýznamnějším přítokem Jordánu. V důsledku těchto staveb klesl průtok v samotném řečišti Jordánu na pouhý zlomek původních hodnot. Dnes řeka představuje spíše znečištěný kanál a do Mrtvého moře přivádí méně než desetinu původního objemu vody. Ostatní menší přítoky, jako je jordánský Vádí al-Hasa, jsou v současnosti v okolních zemích rovněž kompletně spotřebovány pro zavlažování a průmysl.

Druhým klíčovým faktorem je činnost chemického průmyslu na obou stranách hranice. Pokles hladiny zásadně změnil morfologii celého jezera. Došlo k úplnému vyschnutí a oddělení mělké jižní pánve, ze které se stala suchá pevnina rozdělená Lynchovým průlivem. Severní a jižní část jsou tak dnes definitivně odděleny suchým pásem země. Aby mohly chemické závody v Sedomu a na jordánské straně nadále fungovat, vybudovaly systém umělých kanálů, kterými pumpují vodu z hluboké severní pánve do svých obřích odpařovacích nádrží v jižní části. Tímto masivním umělým odpařováním průmysl proces vysychání ještě výrazně urychluje.

Ústup vody o více než jeden metr ročně vyvolává v celém údolí závažné geologické anomálie. Nejhůře postiženým fenoménem jsou náhlé propady půdy. S ústupem vysoce nasycené slané vody z jezera se mění proudění a tlak podzemních sladkých vod, které stékají z okolních pohoří. Tato sladká voda proniká do nově obnažených pobřežních vrstev sedimentů, kde naráží na masivní podzemní rezervoáry soli zanechané starověkými jezery.

Sladká voda sůl v podzemí agresivně rozpouští a vytváří obří skryté dutiny. Jakmile se vrchní vrstva jílu, písku a štěrku stane neúnosnou, povrch se bez jakéhokoliv varování propadne. V oblasti se již objevily tisíce takových jam, přičemž některé dosahují průměru i hloubky několika desítek metrů.

Tyto dramatické geologické změny mají dnes destruktivní dopad na celý region, přičemž nejviditelnějším projevem je opakovaná destrukce dopravních komunikací, kdy propady půdy fatálně poškodily mezinárodní dálnici Highway 90 lemující západní břehy. Opravy těchto úseků jsou přitom natolik nákladné a neefektivní, že někteří odborníci již varují před jejich další údržbou a navrhují, že by bylo ekonomicky výhodnější zajišťovat spojení s izolovanými objekty pomocí vrtulníků. Souběžně s dopravním kolapsem dochází k postupné likvidaci turistického ruchu, protože pláže na mnoha místech ustoupily oproti stavu z roku 1960 až o dva kilometry, v důsledku čehož jsou dříve přímořské hotely odříznuty kilometry nebezpečné, nestabilní půdy. Kvůli neustálému hroucení země muselo být kompletně uzavřeno několik vyhlášených pláží i kempů, a přestože k některým zařízením inženýři vybudovali provizorní můstky, nové investice do turismu v těchto místech prakticky ustaly a místní živnostníci stále častěji uvažují o úplném opuštění kraje. Celou situaci navíc paradoxně zhoršují náhlé zimní záplavy, neboť čím níže hladina jezera klesá, tím větší je spádová síla a kinetická energie vodních toků stékajících během dešťů z okolních hor, kde pak divoká voda strhává zbývající infrastrukturu i provizorní stavby. Celkovým procesem vysychání je v současnosti nejméně dotčen pouze severní cíp Mrtvého moře, kde jsou břehy velmi příkré a horizontální ústup vody tam není tak markantní jako na rovinatém jihu.

Aby vědci zjistili, zda se dá současný proces zvrátit, zorganizovali rozsáhlý mezinárodní výzkumný projekt. Odborníci z Izraele, Spojených států, Německa, Japonska, Švýcarska a Norska provedli hlubinné vrty pod dno Mrtvého moře. Vzorky sedimentů byly odebrány ze dvou vrstev podmořských hornin, přičemž nejhlubší vrt směřoval do hloubky zhruba 235 metrů pod dnem, v blízkosti nejhlubšího bodu pánve.

Výzkum přinesl překvapivé výsledky. V této velké hloubce vědci narazili na vrstvu malých, zaoblených kamínků, které prokazatelně vykazují známky eroze způsobené příbojem na pláži. To znamená, že v dávné historii se v těchto místech nacházel suchý břeh.

Stáří této vrstvy vědci určili do období poslední doby meziledové, která začala před 130 tisíci lety a skončila před 114 tisíci lety. V této epoše panovaly na Zemi teploty plně srovnatelné s těmi dnešními, nebo dokonce ještě o něco vyšší. Z rozboru sedimentů jednoznačně vyplývá, že Mrtvé moře v té době téměř úplně vyschlo.

Zásadní rozdíl však spočívá v rychlosti a příčině. Zatímco před 120 tisíci lety jezero vyschlo bez jakéhokoliv lidského zásahu v důsledku přirozeného cyklu sucha, dnes vysychá vinou člověka. Podle profesorky Emi Itové z Minnesotské univerzity má tento antropogenní tlak fatální politické důsledky, neboť kritický nedostatek vody v takto nestabilním regionu může být spouštěčem mezinárodních konfliktů a válek o vodu. Výzkum historie jezera sice pomáhá vědcům pochopit, jak bude oblast vypadat po úplném vyschnutí, ale zároveň varuje, že lidstvo se musí na tuto krizovou budoucnost urychleně připravit.

Rychlý úpadek jezera v minulosti podnítil vznik několika mezinárodních záchranných iniciativ. Tou vůbec nejvýznamnější se stal ambiciózní projekt stabilizace hladiny prostřednictvím kanálu z Rudého moře, známý pod oficiálním názvem Red Sea–Dead Sea Water Conveyance. Snahy o záchranu ekosystému vyvrcholily v roce 2015, kdy vlády Izraele a Jordánska podepsaly oficiální dohodu o realizaci tohoto obřího vodohospodářského díla.

Celý plán měl fungovat na principu vzájemné výhodnosti pro celý region. V první fázi se v Akabském zálivu v Rudém moři plánovala výstavba masivní odsolovací stanice. Získaná sladká voda měla putovat do vyprahlého Jordánska, které dlouhodobě trpí chronickým nedostatkem pitné vody pro své obyvatelstvo. Vysoce koncentrovaný solný roztok, takzvaná solanka, který vzniká jako odpadní produkt při odsolování, pak měl být potrubím a soustavou kanálů veden severním směrem. Trasa o délce zhruba 180 kilometrů měla vést přes údolí Vádí Araba a ústit přímo do Mrtvého moře, čímž by se doplňoval chybějící objem a zastavil pokles hladiny.

Projekt však od samého počátku čelil tvrdé kritice ze strany nezávislých ekologů i mezinárodních vědeckých institucí. Odborníci varovali, že masivní míchání chemicky odlišných mas vody z Rudého a Mrtvého moře by mohlo mít nepředvídatelné ekologické následky. Voda z Rudého moře totiž obsahuje vysoké množství síranů, které by po smíchání s vápníkem nasycenou vodou Mrtvého moře vyvolaly prudkou chemickou reakci. Výsledkem by bylo masivní srážení sádrovce, které by podle propočtů mohlo celé jezero mléčně zabarvit. Existovalo také vážné riziko, že naředění povrchové vrstvy by v kombinaci s jiným složením živin umožnilo nekontrolovaný rozvoj toxických červených řas, což by definitivně zničilo unikátní charakter i mikrobiologický život této lokality.

Kromě nezanedbatelných ekologických rizik se projekt potýkal s astronomickými finančními náklady přesahujícími několik miliard dolarů. Situaci navíc neustále komplikovalo přetrvávající politické napětí a nestabilita mezi zúčastněnými stranami na Blízkém východě. Kvůli akutnímu nedostatku financí, vleklým geopolitickým neshodám a silnému tlaku ekologických organizací byl projekt nakonec definitivně smeten ze stolu a zrušen.

V současnosti tak neexistuje žádný reálný, schválený ani financovatelný plán, který by dokázal současný pokles hladiny efektivně zastavit. Vzhledem k tomu, že spotřeba pitné vody v Izraeli, Jordánsku i Sýrii kvůli prudce rostoucí populaci a klimatickým změnám neustále stoupá, je návrat k přirozenému napájení z řeky Jordán v dohledné době politicky i ekonomicky naprosto neuskutečnitelný.

Zdroje:

Wikipedia, ČT, Britannica, idnes