Za odchod Jana Kanyzy do ústraní může obvinění ze spolupráce s STB. Nyní si přivydělává malováním

Za maskou elegantního herce se skrýval složitý a rozporuplný muž. Na jedné straně působí Jan Kanyza jako bohém, kterého přitahuje svět umění, nočních kaváren a svobodné tvorby. Na druhé straně byl pevně ukotvený ve vztahu, který se v českém showbyznysu stal doslova legendou. S loutkoherečkou Žofií Kanyzovou je sezdán už téměř padesát let a jejich manželství, ačkoliv se nevyhnulo „italským“ momentům, se ukázalo jako nesmírně stabilní a pevné.

Životní a profesní dráha Jana Kanyzy začala daleko od záře reflektorů, v Lipníku nad Bečvou, kde už od mládí projevoval neobyčejný multitalent. Nebyl to jen herec, byl to umělec v pravém slova smyslu. Kanyza se obratně pohyboval mezi hudebními nástroji, hrál na klavír, klarinet a saxofon, a zároveň se s vášní věnoval amatérskému divadlu. Jeho největší láskou a útočištěm se však stalo malování. Byl to koníček, který ho definoval a provázel po celý život.

Když se blížilo rozhodnutí o budoucí profesi, Kanyza stál na osudovém rozcestí. Chtěl se věnovat výtvarnému umění, ale zkoušky na herectví se konaly dříve než talentové zkoušky na umělecké školy. Možná to byla náhoda, možná osud, ale Kanyza se dostal na pražskou DAMU hned napoprvé, a tím bylo o jeho kariéře rozhodnuto. Během studií však svou lásku k malování neopustil. Kolegové z herecké fakulty si z něj dělali legraci, protože místo skript a scénářů ho často nacházeli s plátnem a štětcem. Jeho třídní profesor Miloš Nedbal mu dokonce po letech přiznal, že každý den čekal, kdy se Kanyza rozhodne a přejde na jinou školu, protože jeho posedlost malováním byla evidentní. Kanyza ho ale ujistil, že to ho nikdy nenapadlo. Divadlo, na rozdíl od malování, potřebuje spoustu dalších lidí, a tak si Kanyza uvědomoval, že herectví je kolektivní práce, zatímco malování je jeho osobní svoboda.

Po úspěšném absolvování školy v roce 1970 se Kanyza vyhýbal stálým angažmá v kamenných divadlech. Chtěl zůstat volný a věnovat se filmu a televizi, kde se rychle prosadil. Ačkoli si nejvíc cenil divadelních prken, pravou slávu mu přinesla televizní obrazovka. Diváci si ho pamatují z řady dnes už legendárních seriálů. Zahrál si v 30 případech majora Zemana, objevil se v rodinném Létajícím Čestmírovi a v seriálu My všichni školou povinní. Nejslavnější rolí jeho kariéry se však stala postava elegantního a inteligentního právníka Vladimíra Zatloukala v kultovním seriálu Hospoda. Jak Kanyza prozradil, tato postava byla inspirací pro scenáristu Jiřího Drejnara, který spojil dva skutečné lidi, notáře a filozofa, které poznal v hospodě. Zatloukalův cynický humor a nadhled si získal srdce diváků a role se stala ikonickou.

Jan Kanyza byl pro diváky ztělesněním elegance, ale hlavně charismatu, které se projevovalo nejen na plátně, ale i v dabingu. Jeho zemitý a podmanivý hlas z něj udělal jednoho z nejžádanějších dabérů, který dokázal vdechnout život mnoha zahraničním hercům. Mezi jeho nejznámější role patřil George Clooney, jemuž propůjčoval hlas v kultovních filmech jako Batman a Robin nebo sérii Dannyho parťáci, a také komisař Corrado Cattani v italském seriálu Chobotnice. Kanyza se stal takovým profesionálem, že se naučil i ty nejmenší nuance, jako například Clooneyho charakteristické mlasknutí před začátkem mluvení, aby byl dabing co nejdokonalejší.

Uprostřed zářivé kariéry, která se zdála být nezničitelná, však přišla rána, která otřásla celým jeho životem. V roce 2007 se na veřejnosti objevily zprávy o jeho údajné spolupráci s StB pod krycím jménem „Honza“. Podle dostupných informací měl Kanyza donášet na své herecké kolegy, včetně Pavla Landovského a Vítězslava Jandáka. Celá kauza se táhla dlouhé roky a přerostla v neúprosnou mediální kampaň.

Přestože ho soudy v roce 2007 a později i v roce 2010 v aféře očistily a konstatovaly, že aktivně s StB nespolupracoval, jeho jméno zůstalo v archivních spisech vedené jako agent. Dlouhá a vyčerpávající bitva s médii a minulostí zanechala na herci hluboké psychické stopy.

Tato aféra, ačkoli z ní vyšel právně očištěn, ho psychicky natolik zničila, že se rozhodl s herectvím a dabingem definitivně skoncovat. Důvodem bylo nejen vyčerpání z mediálního tlaku, ale i pocit, že ho herectví už nenaplňuje. „Z Hollywoodu nezavolají, páč nemají moje číslo, a nic a nikdo už mě nepřesvědčí. Tato kapitola je přečtená, uzavřená, krám stáhl roletu a je hotovo, vymalováno,“ prohlásil o svém rozhodnutí. Odchod do hereckého důchodu tak nebyl jen kariérním, ale především životním rozhodnutím, které mu umožnilo najít klid v jiné oblasti.

Po herecké kariéře se Jan Kanyza naplno ponořil do své největší vášně – malířství. Pro něj to nebyl jen koníček, ale životní styl a terapie. Malířství bylo jeho druhou, a možná i tou nejdůležitější, láskou už od dětství, a teď se k němu mohl konečně naplno vrátit. Namísto natáčecích placů a divadelních prken se jeho novým domovem stal ateliér v Praze a na chalupě v Libereckém kraji.

Kanyza jako malíř rychle získal uznání. Své abstraktní a grafické obrazy vystavuje po celém světě, od USA po Švédsko a Německo, a stal se členem Syndikátu výtvarných umělců. Jeho tvorba je natolik úspěšná, že se začalo spekulovat, že si koupil vilu na jihu Francie, kam často jezdíval malovat. Tyto fámy však s úsměvem vyvrátil a přiznal, že si tam jen pronajímá malý byt, kde se plně oddával své tvorbě.

Malování se pro něj stalo útočištěm, kde má „absolutně volnou ruku“ a kde mu nikdo „nekecá do řemesla“. Na rozdíl od herectví, kde musel plnit pokyny režisérů a scenáristů, mohl u malířského stojanu tvořit svobodně a bez kompromisů. Kanyza nikdy nečekal na inspiraci, ale aktivně ji „provokoval prací“. Věří, že múza nepřijde sama a že je potřeba ji vyhledávat a tvrdě na ní pracovat. Jeho obrazy vznikají z vnitřní radosti a promítají jeho osobní zážitky, pocity a lásku k hudbě.

Kvalita a vášeň, s níž Kanyza tvoří, se promítá i do hodnoty jeho děl. V aukčních síních se jeho obrazy prodávají za desítky tisíc korun, což mu umožňuje žít důstojně bez obav z nízkého důchodu. Jak sám přiznal, jeho penze ho na začátku šokovala, když mu přišel první výměr. Zprvu se zaradoval a myslel si, že je to částka na jeden měsíc. Brzy ho však jeho žena Žofie vrátila nohama na zem, když mu vysvětlila, že se jedná o doplatek za deset měsíců zpětně. Z reálné měsíční částky mu tak prý doslova „spadla brada“.

O to víc si cení, že si díky svému umění může vylepšit rozpočet, aniž by musel „chodit na brigádu do samoobsluhy“. Umělecká tvorba pro něj není jen koníčkem, ale i způsobem, jak si zajistit klidné stáří. Jeho obrazy se staly vyhledávaným zbožím a dokonce se už setkal s padělky svých prací, což je pro umělce nejvyšší uznání. Největší radostí je pro něj ale to, že jeho díla se lidem líbí a chtějí s nimi bydlet. Kanyza si tak místo hereckého důchodu užívá život umělce, který tvoří z vnitřní potřeby, a to mu dává svobodu a klid, který po bouřlivé herecké kariéře tolik potřeboval.

Ve svých sedmasedmdesáti letech se stal Kanyza dokonalým symbolem digitálního minimalismu. V době, kdy je svět neustále online, on žije v klidu a ústraní, daleko od hluku a stresu. Sám sebe s humorem označuje za „spolužáka brontosaurů“. Nemá počítač, nepoužívá e-mail a sociální sítě, které podle něj slouží k anonymnímu „vyzvracení mindráků“. Tento dobrovolný technologický půst mu dává svobodu a klid, který po bouřlivé herecké kariéře tolik potřeboval. Jak s nadsázkou říká, v jeho domě je sice zavedena elektřina a voda, ale jinak se snaží žít v jednoduchosti.

Navzdory tomu, že si Kanyza přísně střeží své soukromí, s láskou a pýchou mluví o své rodině. Jeho největší oporou je manželka Žofie, s níž za tři roky oslaví zlatou svatbu, tedy padesát let v manželství. Jejich vztah se vymyká hollywoodským standardům a Kanyza přiznává, že na dlouhověkost lásky nemá žádný speciální recept, prostě se to tak děje. Půvabná loutkoherečka a výtvarnice je pro něj nejen životní partnerkou, ale i spřízněnou duší, která sdílí jeho vášeň pro umění. I když se v jejich vztahu občas objeví „italské“ hádky, vědí, že jim prospěje, když si na chvíli od sebe odpočinou.

Největší radostí Kanyzových je jejich jediná dcera Barbora. Ta si v Praze vzala příslušníka americké námořní pěchoty a usadila se s ním v Severní Karolíně, kde vychovává jejich tři děti. Kanyza je na svou dceru nesmírně hrdý, že se dokázala zabydlet v cizí zemi a zároveň nezapomíná na své české kořeny. Vnoučata učí česky, což dělá dědečkovi obrovskou radost, protože si s nimi může povídat v rodném jazyce. I když jsou vnoučata daleko, Kanyzovi je pravidelně navštěvují. Jak sám přiznává, dlouhá cesta letadlem je pro něj jako vášnivého kuřáka poměrně vyčerpávající, ale setkání s rodinou a společné chvíle, jako když s vnuky maluje v ateliéru, za to rozhodně stojí.

Svůj věk bere Kanyza s humorem, nedělá z něj žádnou velkou vědu. Své polokulaté narozeniny oslavil jen v kruhu rodiny a jak sám říká, nepreferuje „červené koberce a ohňostroje“. Jeho život se výrazně zpomalil a on ho konečně tráví po svém, „bez hodin a kalendáře“.

I když se Kanyza stáhl ze světa showbyznysu, zajímá se o to, co se děje kolem něj. S nostalgií vzpomíná na staré dobré časy, kdy se umělci po představení setkávali v divadelních klubech a v kavárnách. Dnešní uměleckou scénu považuje za „pásovou výrobu“ a kritizuje, že herci už se po práci „nejsou schopni kamarádit“. Tato změna v branži byla jedním z důvodů, proč se rozhodl odejít.

Kanyza se neohlíží zpět a ničeho nelituje. „Životní chyby nejdou vygumovat,“ říká. Svou hereckou kariéru považuje za uzavřenou kapitolu, kterou už nehodlá otevírat. Místo divadelních prken si vybral malířský ateliér, kde našel svobodu a klid. Soudě podle jeho spokojenosti, to bylo jedno z nejlepších rozhodnutí, jaké mohl udělat.

Zdroje: Wikipedia, Centrum.cz, CNN, idnes, Dotyk, Dotyk, Super