Je ikonická fotografie symbolem svobody, nebo ukázkou ponížení?

Byl 14. srpen 1945. Vzduch v New Yorku, po letech válečné úzkosti a obětí, visel těžce očekáváním. Lidé se shromažďovali na křižovatce světa – Times Square – srdci Manhattanu, a dychtivě čekali na oficiální oznámení, které mělo přijít od prezidenta Trumana. Ta napjatá hradba emocí, budovaná po tři roky, osm měsíců a sedm dní od Pearl Harboru, se však prolomila před sedmou hodinou večerní.

Zpráva, že Japonsko kapitulovalo a druhá světová válka je u konce, udeřila jako blesk. Atmosféra se okamžitě změnila z tlumeného očekávání v nekontrolovatelnou euforii. Lidé křičeli, plakali, objímali se s naprostými cizinci. Propukli v nefalšovanou radost, tak intenzivní, jako by jim byla léta upíraná.

A uprostřed tohoto ohňostroje lidských pocitů, ve víru těl a papírových konfet, stál se svým malým fotoaparátem Leica IIIa tichý lovec okamžiků: Alfred Eisenstaedt, legendární fotožurnalista magazínu Life. Neměl čas na pozice, jména ani přípravu – jen na rychlost blesku a instinkt. Snažil se zachytit to vzedmutí úlevy a štěstí, které bylo cítit v každém koutě náměstí. Věděl, že hledá okamžik, který bude nadčasový. A ten moment, prchavý okamžik ve spirále chaosu a jásotu, se mu zjevil: divoký polibek námořníka a neznámé ženy. Okamžik, který se stal ikonou konce jedné éry temnoty a symbolem naděje pro éru míru.

Alfred Eisenstaedt se v tom ohromném davu na Times Square pohyboval s taktem a nevtíravostí, která byla pro jeho tvorbu typická. Neustále se snažil být o krok před spontánností a zachytit ryzí lidskou reakci. A tehdy, v tom hřmotu vítězství, uviděl námořníka, který byl ztělesněním nefalšované radosti. Jak Eisenstaedt sám popsal, tento námořník ve tmavé uniformě běžel ulicí a líbal každou ženu, kterou potkal. Jestli to byla babička, statná, hubená nebo stará, na tom nezáleželo. Byl to nezkrotný projev uvolnění, v němž se mísila úleva z konce války a, jak se později ukázalo, i účinek několika vypitých sklenic.

„Pak jsem najednou, v mžiku, uviděl, jak někdo chytá něco bílého. Otočil jsem se a cvakl jsem v okamžiku, kdy námořník políbil zdravotní sestru.“

Klíčovým prvkem fotografie nebyla ani tak identita, jako spíše kontrast. Námořník popadl ženu v bílých šatech – dentální asistentku Gretu Zimmer Friedmanovou – a prohnul ji v divokém, vášnivém oblouku. Eisenstaedt si byl okamžitě vědom dramatického efektu: tmavá uniforma proti zářivě bílé. Kdyby oba měli na sobě světlé nebo tmavé oblečení, fotografie by se rozplynula v davu. Tento ostrý černobílý kontrast byl přesně ten prvek, který vyloupl dvojici z pozadí a dal snímku mimořádnou sílu.

Eisenstaedt byl mistrem okamžiku. Pořídil přesně čtyři snímky. Z nich pouze jeden byl ten správný – s ideálním vyvážením a kompozicí. Tento snímek, který byl o týden později publikován na celé straně v magazínu Life v sekci Oslavy vítězství, se okamžitě stal vizuálním epitafem konce konfliktu – čistým, nefalšovaným ztělesněním úlevy, euforie a příchodu míru.

Téměř ve stejném zlomku vteřiny a jen z jiné pozice, několik stop na Eisenstaedtovu pravou stranu, stál fotograf Victor Jorgensen z Námořní letecké fotografické jednotky. I on zachytil polibek téhož páru a svůj snímek nazval příznačně „Polibek na rozloučenou s válkou“ (Kissing the War Goodbye).

Jorgensenova fotografie, publikovaná následující den v The New York Times postrádá dynamickou kompozici a ikonický výhled na křižovatku Times Square (čímž je umělecky méně zajímavá), ale rozdíl od Eisenstaedtova autorsky chráněného díla je Jorgensenův snímek veřejně dostupný, protože jej pořídil zaměstnanec federální vlády ve výkonu služby.

Absence jmen. To je drobný detail, který Alfred Eisenstaedt ve spěchu událostí na Times Square nestihl zaznamenat. Právě to z jeho ikonického snímku učinilo nejen historický dokument, ale i jednu z největších identifikačních záhad 20. století, která trvala desítky let. Kdo byli ti dva, kteří se v jediném, divokém polibku proměnili v symbol konce války a kolektivní euforie? Magazín Life sice původně vyzval dvojici, aby se přihlásila, ale dlouho bezvýsledně. Zlom nastal až v roce 1980, kdy se Eisenstaedtovi ozvala žena jménem Edith Shainová, která tvrdila, že je políbenou. Její dopis a následná medializace celého případu rozpoutaly lavinu. Najednou se začaly hlásit desítky lidí – muži i ženy – s tvrzením, že jsou tím námořníkem, nebo tou ženou.

Záhada se rozrostla do podoby malé reality show, kde proti sobě stála různá, často rozporuplná svědectví. Edith Shainová se stala prvním veřejným symbolem, ale forenzní analýza ji později s velkou pravděpodobností vyloučila. Důvodem byla její výška – pouhých 147 cm – která by neodpovídala proporcím vůči žádnému z nejpravděpodobnějších kandidátů na námořníka. Přesto si Shainová udržela punc celebrity a účastnila se oslav s muži, kteří se za námořníka prohlašovali.

Carl Muscarello byl vysloužilý policista, který se přihlásil v roce 1995 a tvrdil, že v opilosti líbal spoustu žen. Že je on mužem na fotografii, se ale neprokázalo. Ovšem o omnoho let později se ozval jistý Glenn McDuffie, jehož v roce 2007 podpořila forenzní umělkyně Lois Gibsonová, která porovnala jeho lícní kosti, uši a klouby s detaily na fotografii a došla k závěru, že je to on.

V roce 2012 vyšla kniha The Kissing Sailor (Líbající se námořník) od Lawrence Verrii a George Galdorisiho. Autoři shromáždili forenzní analýzy, expertizy na rozpoznávání obličejů, identifikovali osoby v pozadí a potvrdili nejpravděpodobnější pár, který dnes většina historiků uznává. Řena na fotografii by měla být skutečně Greta Zimmer Friedmanová (1924–2016), původem z Rakouska, která byla v ten den na Times Square jako zubní asistentka na polední pauze, mylně často označována za zdravotní sestru.

Muž na fotografii je pravděpodobně George Mendonsa (1923–2019), námořník z Rhode Islandu, který byl na dovolené z torpédoborce USS The Sullivans. Mendonsa byl klíčový i díky shodě jizev a tetování s detaily na snímku.

Sám námořník Mendonsa upřímně popsal moment ne jako romantický, ale jako projev čiré euforie podpořené alkoholem: „Ten den jsem si dal docela dost drinků a považoval jsem ji za jednu z armádní zdravotní sestru.

Záhada identity tak po desetiletích získala nejpravděpodobnější řešení. Navzdory tomu, že známe jejich jména, snímek si dodnes uchovává punc romantické tajemnosti – pro miliony lidí zůstávají navždy jen „námořníkem a sestrou“, neznámými hrdiny, jejichž spontánní polibek symbolizoval konec celosvětového utrpení.

Po desítky let sloužila tato fotografie jako nepopiratelný symbol čisté, nevinné radosti a úlevy. Avšak s nástupem moderní diskuse o souhlasu, podpořené hnutím #MeToo, se výklad tohoto ikonického snímku začal dramaticky měnit. Historická radost náhle získala hořkou, kontroverzní příchuť.

Klíčovým momentem, který podkopal romantický mýtus, bylo opakované a konzistentní svědectví ženy na fotografii, Grety Zimmer Friedmanové. Její vyprávění se radikálně lišilo od představy vášnivého setkání dvou duší. Friedmanová jasně uvedla, že polibek, kterému byla vystavena, nebyl konsensuální.

„Necítila jsem, že bych si vybrala, že budu políbena. Ten chlap prostě přišel a popadl mě!“ vzpomínala.

Doplnila, že námořník byl velmi silný a že pro ni osobně to nebylo romantické, ale spíše akt, do kterého byla zatažena. Toto svědectví o fyzickém podmanění a chybějícím souhlasu vrhlo na snímek zcela nové světlo. Námořníkův pevný stisk, absence souhlasu neznámé ženy a fakt, že námořník George Mendonsa byl pod vlivem alkoholu, začaly být vnímány jinak než jako nevinná spontánnost.

Fotografie, dříve oslavovaná pro svou kompozici a historický význam, byla nyní označována za dokumentaci normalizovaného sexuálního napadení na veřejnosti. Stala se tak symbolem doby, v níž se takové chování k ženám tolerovalo a dokonce se je velebilo.

Kontroverze přesáhla rovinu digitální a akademickou a promítla se do fyzického světa. Monumentální, 7,6 metru vysoká replika sochy, nazvaná „Bezpodmínečná kapitulace“ (Unconditional Surrender), která byla vytvořena na základě fotografie a vystavena v Sarasotě na Floridě, se stala cílem protestu. Socha byla posprejována červenou barvou s jasným a stručným nápisem: #MeToo.

Socha, stejně jako původní fotografie, tak dnes představuje složitou připomínku. Symbolizuje sice oprávněnou radost z vítězství a konec jedné z nejhrůznějších kapitol lidstva, ale zároveň slouží jako memento kulturních posunů a etických standardů. Ikonický polibek tak v sobě nese jak osvobození světa od války, tak i podmanění jedné ženy – a to je paradox, se kterým se současná kultura snaží vyrovnat.

Zdroje: Wikipedia, CBSNews, Time, Life