Jedna chyba a tisíce obětí. Největší nejaderný výbuch vyhladil půlku města

Zatímco svět roku 1917 s vypětím všech sil krvácel v zákopech první světové války, daleko v bezpečí kanadského Nového Skotska, v klidném přístavu Halifax, se schylovalo k události, která se vryla do kolektivní paměti jako největší nejaderná exploze způsobená člověkem v celé historii lidstva. Tato tragédie, která uvolnila energii ekvivalentní zhruba 2,9 kilotunám TNT, proměnila rozsáhlou část města ve spálenou apokalyptickou krajinu a zanechala za sebou téměř 1 800 mrtvých a 2 900 zraněných.

Halifax, založený v polovině 18. století, se za válečného konfliktu stal životně důležitou tepnou pro zásobování evropské fronty. Přes tento přístav proudily tuny materiálu a sta tisíce vojáků. Díky perfektnímu železničnímu spojení se stal kritickým uzlem i pro americkou produkci. Denně zde kotvilo sto padesát až dvě stě lodí, což vyžadovalo organizaci s vojenskou přesností. Vjezd do vnitřního kotviště, byl ztížen nejen úzkým profilem, ale i nezbytnými protiponorkovými opatřeními, včetně dvou sítí a minových polí. Toto prostředí kontrolovaného chaosu se stalo osudným jevištěm pro střet dvou plavidel, který navždy změnil dějiny Kanady.

Psalo se 6. prosince 1917. Blížila se devátá hodina ranní. V úžině se proti sobě pohybovaly dvě lodě s naprosto odlišnými posláními, ale se společným cílem: opustit nebo vplout do klidných vod Bedford Basin. Jednou z nich byl norský parník SS Imo, chartován pro belgickou humanitární pomoc, vezoucí zásoby, avšak aktuálně nenaložený a tedy vysoko na vodě. Měl sice vyplout už v předchozí den, ale zdrželo ho doplňování uhlí, takže musel čekat na ráno, až budou opět spuštěny protiponorkové sítě. Druhým plavidlem byl francouzský nákladní parník SS Mont-Blanc, pod velením kapitána Aimé Le Médece.

Mont-Blanc byl postarší, nenápadná loď, která však pod svými poklopy nesla plovoucí peklo. Vezla náklad určený pro francouzské válečné síly, a ten byl extrémně citlivý a nebezpečný. Kapitán se na lodi snažil dodržovat mimořádná preventivní opatření, včetně nákupu obuvi s gumovými podrážkami pro posádku, aby se vyvaroval sebemenší jiskře. V útrobách Mont-Blancu se skrývalo celkem 2925 tun výbušnin. To zahrnovalo hromady TNT (trinitrotoluen, zhruba 250 tun), vysoce třaskavou kyselinu pikrovou (2367 tun), střelnou bavlnu (nitrocelulózu, 62 tun) a na palubě, v sudech, vysoce hořlavý benzol (246 tun). Lodě s tak nebezpečným nákladem dříve nesměly do přístavu vůbec, ale riziko německých ponorek vedlo k uvolnění předpisů. Mont-Blanc čekal na vjezd do úžiny, protože předchozí večer už byly sítě zvednuté.

Norská Imo, vedená lodivodem Williamem Hayesem, vplouvala do úžiny příliš rychle. Kapitán Haakon From se pokoušel dohnat zpoždění, způsobené čekáním na uhlí, a plul rychlostí 7 uzlů namísto povolených 5 uzlů. Navíc se dostala do špatné části kanálu. Nejdříve se musela vyhýbat americkému parníku a poté remorkéru Stella Maris, což ji donutilo k manévru do středu, a nakonec na špatnou, levou stranu plavební dráhy.

V tu chvíli se z protisměru blížil Mont-Blanc s lodivodem Francisem Mackeym, který se držel na pravé straně. Mackey zpozoroval Imo zhruba 1,2 kilometru daleko, což ho znepokojilo. Vyslal krátký signál, že má přednost, ale Imo odpověděla dvojitým houknutím, značícím, že neuhne. Tím začala série zoufalých a zmatených manévrů, kdy na sebe oba kapitáni vysílali signály. Mackey se pokusil stočit Mont-Blanc ještě blíže k břehu Dartmouthu a zastavil motory. Imo však zopakovala dvojitý signál, potvrdila svůj úmysl otočit se doleva, a v poslední chvíli, kdy už byly lodě téměř paralelně, se pokusila zařadit zpětný chod. Ale bylo pozdě.

Přesně v 8:45 ráno se příď norského plavidla zakousla do boku Mont-Blancu v místě předního nákladového prostoru. Kolize nebyla zpočátku fatálně ničivá, ale měla katastrofální důsledek. Náraz rozdrtil sudy s benzolem na palubě francouzské lodi. Vysoce hořlavá kapalina se okamžitě rozlila po palubě a vnikla do podpalubí. Když se Imo pokusila zařadit zpětný chod, aby se od sebe lodě odtrhly, tření plechů o sebe vytvořilo spršku jisker. Ty v mžiku zapálily benzolové páry. Mont-Blanc vzplál jasným, černým a nekontrolovatelným ohněm.

Kapitán Le Médec, uvědomující si plný výbušný potenciál nákladu, byl v bezvýchodné situaci. Jediný hydrant byl uprostřed plamenů. Opustil loď. Posádka naskákala do záchranných člunů a zoufale křičela na okolní lodě, aby je varovala před nebezpečím hrozící exploze. Nikdo nevěděl, co se skutečně na lodi skrývá, protože kvůli válečnému stavu nebyla označena jako plavidlo s nebezpečným nákladem. Místo toho, aby lidé utíkali, se shromažďovali a zvědavě sledovali hořící lodi.

Zoufalou záchrannou misi se pokusil provést kapitán remorkéru Stella Maris, Horatio Brannen. Rozpoznal nebezpečí a snažil se odtáhnout hořící Mont-Blanc dál od přístaviště, avšak bylo již pozdě.

Přesně v 9:04:35 ráno nastal moment, který navždy otřásl Halifaxem, Kanadou a celým světem. Nekontrolovatelný požár aktivoval náklad vysoce explozivních látek. Mont-Blanc se doslova vypařil.

Exploze byla tak silná, že překonala vše, co do té doby lidská ruka vytvořila. Okamžitě se uvolnila tlaková vlna, která se šířila rychlostí přes 1 000 metrů za sekundu. Teploty v centru detonace dosáhly 5 000 0C a tlaku tisíců atmosfér. Bílý kouřový hřib vystoupal do výšky nejméně 3 600 metrů. Rozžhavené úlomky Mont-Blancu byly rozmetány do vzdálenosti několika kilometrů. Kotevní šachta o váze 1 140 liber dopadla 3,7 kilometru daleko do parku. Otřes byl cítit až na ostrově Prince Edwarda (9 180 km) a v Cape Bretonu (10207 km).

Více než 1,6 čtverečního kilometru města bylo zcela zničeno. Tlaková vlna ohýbala železniční koleje, lámala stromy a srovnala budovy se zemí. V momentě exploze se na dně přístavu vytvořila prázdná plocha, do které se následně nahrnula voda, což vyvolalo vlnu tsunami, která se na halifaxské straně přístavu tyčila do výšky neuvěřitelných 18 metrů nad přílivovou značkou. Tsunami pronikla tři bloky do města a zničila 1 600 budov. Parník Imo byl vlnou smeten na břeh Dartmouthu.

Následky byly strašlivé. Přes 1 600 lidí zemřelo okamžitě. Mnoho set dalších, kteří se shromáždili u oken, aby sledovali požár, osleplo vlivem střepů z rozbitých oken. Exploze zničila či poškodila více než 12 000 budov a 1 630 domů bylo zcela zničeno. 6000 lidí bylo náhle bez domova. Často citovaná statistika uvádí, že oftalmologové museli v důsledku zranění oka provést 249 enukleací (odstranění oční bulvy), a 16 lidí přišlo o obě oči.

Těžce zasažena byla oblast Richmond, obytná čtvrť pracující třídy v Severním Halifaxu. Průmyslové objekty v blízkosti Mola 6, jako například rafinerie Acadia Sugar, zmizely v hromadách sutin. A nejtragičtější osud postihl komunitu Mi'kmaqů v Turtle Grove, která žila v zálivu Tufts Cove po generace. Tato komunita, ležící přímo naproti Molu 9, byla explozí a následnou vlnou tsunami úplně vymazána z mapy. Kvůli neúplným záznamům je přesný počet obětí Mi'kmaqů neznámý, ví se ale o devíti nalezených tělech.

Uprostřed apokalypsy se zrodilo jedno z největších hrdinství kanadské historie, spojené s mužem, který v tu chvíli vykonával rutinní práci. Byl jím pětačtyřicetiletý vlakový dispečer Patrick Vincent Coleman. Pracoval v malé dřevěné stanici uprostřed kolejiště překladového nádraží v Richmondu, pouhých 230 metrů od Mola 6.

Když muniční loď vzplála, jeden z námořníků doběhl do jeho stanice a zoufale varoval Colemana a jeho kolegu Williama Lovetta před nebezpečím. Coleman a Lovett začali utíkat. Avšak Coleman se ve dveřích zastavil. Uvědomil si, že za pouhých několik minut má do Halifaxu, přímo na nádraží North Street, dorazit noční osobní vlak číslo 10 ze Saint John s až 300 cestujícími.

Vince Coleman se vrátil ke svému telegrafnímu klíči, vědom si bezprostřední hrozby smrti. Začal vysílat urgentní zprávu. Přesné znění se mírně liší, ale nejčastěji je citováno takto: „Zpozděte vlak. Loď s municí hoří v přístavu na molu 6 a vybuchne. Hádám, že tohle bude moje poslední zpráva. Sbohem, chlapci.“ Coleman použil telegrafickou zkratku pro Sbohem, chlapci, což svědčí o jeho jistotě, že hledí smrti do tváře.

Colemanova stanice, dřevěná bouda pouhých 200 metrů od epicentra, byla v momentě exploze rozcupována. Vlakový dispečer zemřel u svého telegrafního klíče. Jeho hodinky, které se později našly, měly urvané ručičky a sklíčko, a peněženka nesla skvrny od vody, což svědčí o tom, že ho dostihla jak tlaková vlna, tak následná tsunami.

Nicméně Colemanova depeše měla zásadní, život zachraňující dopad. Zastavila všechny přicházející vlaky, včetně expresu č. 10, který se zastavil v dostatečné vzdálenosti a jeho cestující přežili s minimálními zraněními, ačkoliv okna vlaku se rozbila. Ještě důležitější byl druhý, nezamýšlený účinek: Colemanovo poselství bylo první a po zničení veškeré komunikační infrastruktury na dlouhou dobu jedinou zprávou pro zbytek Kanady a Spojených států o rozsahu a povaze katastrofy. Díky tomu mohl být okamžitě spuštěn masivní systém pomoci, kdy ještě téhož dne dorazilo šest pomocných vlaků s lékaři, hasiči a zdravotnickým materiálem. Rychlá reakce byla klíčová, protože následující den město zasáhla sněhová bouře, která by bez počáteční pomoci ochromila záchranné práce na mnohem delší dobu.

Záchranné práce začaly okamžitě, spontánně, od přeživších sousedů a spolupracovníků. K nim se rychle připojili přeživší policisté, vojáci a hasiči. Hasiči byli mezi prvními oběťmi – snažili se uhasit Mont-Blanc ještě před výbuchem. Devět halifaxských hasičů padlo ve službě, včetně posádky motorové hasičské stříkačky Patricia, z níž přežil jen jeden muž.

První organizovaná pomoc přišla od námořnictva. Křižníky a ozbrojené obchodní lodě, kotvící v přístavu, vyslaly posádky a lékařský personál na břeh. Americké lodě USS Tacoma a USS Von Steuben, které byly náhodou nablízku, změnily kurz a přispěchaly na pomoc, stejně jako pobřežní hlídkový člun USRC Morrill. Vojenská nemocnice Camp Hill přijala 1 400 obětí během jednoho dne.

Pomoc se brzy rozšířila daleko za hranice Nového Skotska. Do Halifaxu proudily záchranné vlaky z celé Kanady a z amerického severovýchodu. Zvláště významná byla pomoc z Massachusetts, jejíž Commonwealth poslal 16 750 000 dolarů a velkou humanitární pomoc. Celkově bylo vybráno 30 milionů dolarů finanční pomoci, z čehož 18 milionů poskytla federální vláda a 4 miliony britská vláda.

Zatímco probíhala obnova, začalo vyšetřování. Zpočátku se mnozí v panice domnívali, že exploze byla výsledkem německého útoku. Brzy se však ukázalo, že šlo o nešťastnou nehodu. Soudní vyšetřování, známé jako Wreck Commissioner's Inquiry, začalo 13. prosince 1917. Soudce Arthur Drysdale se přiklonil k názoru, že za nehodu nesli vinu kapitán Mont-Blancu Aimé Le Médec, lodivod Francis Mackey a velitel přístavu F. Evan Wyatt.

První zpráva z února 1918 vinila výhradně Mont-Blanc, což bylo pro mnohé překvapení, jelikož Imo se nacházela na špatné straně kanálu. Všichni tři muži byli obviněni ze zabití a trestní nedbalosti. Nicméně, na základě nedostatku důkazů, byla obvinění proti lodivodovi a kapitánovi francouzské lodi brzy stažena a nakonec byl zproštěn viny i velitel Wyatt.

Následné civilní spory a odvolání k Nejvyššímu soudu Kanady a později k Soudnímu výboru Tajné rady v Londýně (v roce 1920) nakonec dospěly k závěru, že obě plavidla nesla stejný díl viny za navigační chyby vedoucí ke srážce. Nikdo nebyl za katastrofu, která si vyžádala tolik životů, nikdy odsouzen.

Rekonstrukce města začala téměř okamžitě. V lednu 1918 nemělo stále 5000 lidí přístřeší. Rekonstrukční komise, vedená plukovníkem Robertem Lowem, se k obnově zničené čtvrti Richmond postavila jako k příležitosti k modernizaci. Přizvala architekty a urbanisty, včetně Thomase Adamse, inspirovaného hnutím zahradních měst.

V Richmondu tak vyrostla nová čtvrť, tvořená 326 velkými domy, postavenými z inovativního a ohnivzdorného materiálu: komprimovaných cementových bloků zvaných Hydrostone. Tato čtvrť, dnes známá jako Hydrostone, se stala luxusní a moderní rezidenční oblastí, která získala nový smysl pro komunitu a architektonickou kvalitu. První domy byly obsazeny již v březnu 1919.

Tragickou ironií osudu byla komunita Africville, černošská osada na jihu Bedford Basin, která sice nebyla zasažena tak silně jako Richmond, ale jejíž chatrné domy utrpěly vážné škody. Přes zaplacené daně, obyvatelé Africville, zasažení přetrvávajícím rasismem, nedostali téměř žádnou policejní ani požární ochranu a nebyli zahrnuti do žádného z progresivních rekonstrukčních plánů ani do rozdělování fondů pomoci. Zatímco Richmond vstal z popela v betonové kráse, Africville zůstalo zanedbané, což jen prohloubilo sociální nespravedlnost.

Halifaxská exploze byla pro přeživší komunitu tak traumatizující událostí, že byla tato událost po desetiletí potlačována. Oficiální vzpomínkové akce ustaly a obnovily se až po padesáti letech, v roce 1967. Dnes město uctívá oběti každoroční bohoslužbou u Pamětní zvonice ve Fort Needham Parku. Incident také ovlivnil přijetí přísnějších námořních předpisů týkajících se identifikace nákladu a kontroly přístavního provozu po celém světě. Z lékařského hlediska se díky katastrofě zlepšila péče o zraněné oči, což učinilo z Halifaxu mezinárodně uznávané centrum pro péči o zrakově postižené.

Zdroje: Wikipedia, 100+1, Deník, Britannica