Článek
Johanka se narodila koncem roku 1325 nebo na začátku 1326 a byla druhým dítětem Karla, vévody Kalábrijského, a Marie z Valois. Když jí bylo pouhých devět měsíců, zemřel jí otec, a ve třech letech zůstala sirotkem i bez matky. Tyto tragédie ji ovšem neodsoudily k zapomnění, naopak ji katapultovaly do nejvyšší politiky. Stala se dědičkou svého dědečka, krále Roberta Moudrého, který ji v roce 1333 prohlásil vévodkyní z Kalábrie a o rok později princeznou ze Salerna. Tím se stala jedinou legitimní dědičkou trůnu Neapolského království.
Království, které jí připadlo, bylo geopolitickým klenotem. Rozkládalo se přes jižní část Apeninského poloostrova a zahrnovalo i zámořské hrabství Provence, odkud tehdy vládl západnímu křesťanství papežský dvůr v Avignonu. Neapol byla úrodná, bohatá a stála v centru evropských ekonomických a politických proudů. Ale právě pro svou atraktivitu byla nebezpečným dědictvím. Neapolské království bylo již od 12. století bitevním polem, které se zrodilo spojením Normanských držav na jihu Itálie a Sicílie a v průběhu staletí bylo ovládáno Hohenštaufy, Anjouovci a Aragoňci. Středověcí muži, jakkoli uznávali princip dědičnosti trůnu, jen neochotně přijímali, že panovnická práva mohou přejít i na dcery. Johanka tak zdědila nejen korunu, ale i hluboce zakořeněnou skepsi a nepřátelské nároky ze všech stran, zejména z bohatého Uherska.
První manželský svazek se stínem vraždy
Její první sňatek, uzavřený v pouhých sedmi letech, byl diplomatickým pokusem o uhašení nejpalčivější hrozby. Vzala si svého bratrance Ondřeje z Uherska, syna uherského krále Caroberta, který si nárokoval neapolský trůn. V roce 1343, kdy král Robert zemřel, však ve své závěti jmenoval Johanku jedinou dědičkou a o Ondřejovi se nezmínil, čímž ho fakticky vyloučil z vlády. Král si přál, aby Johanka vládla sama až do svých jednadvaceti let pod dohledem regentské rady. Tlak Uhrů na to, aby byl Ondřej korunován králem s plnou mocí, narůstal, a setkal se s tvrdým odporem neapolské šlechty. Ondřejovi uherští dvořané byli považováni za cizince a jejich chování pobuřovalo místní.
Situace se stala neúnosnou a Ondřej začal mít oprávněné obavy o svůj život. Napětí mezi manžely rostlo, přičemž Johanka byla obviňována ze sexuálních nevěr. Tragédie vyvrcholila v noci z 18. na 19. září 1345 během loveckého výletu v Averse. Ondřej byl přepaden skupinou spiklenců, uškrcen provazem a jeho tělo bylo shozeno z okna. Johanka, která v té době byla s Ondřejem těhotná, byla okamžitě podezřelá z účasti na vraždě. Ačkoli byla později papežem zproštěna viny, skandál poznamenal celou její vládu. O tři měsíce později se narodil Ondřejův pohrobek, který však brzy zemřel, což v království zanechalo dědickou nejistotu.
Války, exil a cena za nevinnost
Vražda manžela vyvolala okamžitou odvetu. Ludvík I. Uherský, Ondřejův starší bratr, vtrhl do Neapole, aby pomstil bratrovu smrt. Johanka, která se mezitím v roce 1347 provdala za svého druhého manžela, Ludvíka z Taranta (který byl jejím bratrancem, což vyžadovalo papežský dispens), musela uprchnout. Zatímco byla v exilu, Ludvík I. Uherský obsadil Neapol a nechal popravit Johankina švagra Karla z Durazza. Johanka našla útočiště v Avignonu, kde se jí podařilo získat dvě klíčové věci. Papež Klement VI. jí udělil dispens pro sňatek s Ludvíkem z Taranta a jmenoval komisi, která ji zprostila viny za Ondřejovu smrt, pravděpodobně jako podmínku prodeje města Avignon za 80 tisíc florinů. Toto chytré diplomatické vítězství jí umožnilo udržet si prestiž a finančně si polepšit, i když za cenu územní ztráty.
Návrat do Neapole v roce 1348, usnadněný vypuknutím epidemie moru, byl triumfální. Nicméně, její druhý manžel, zkušený válečník, se brzy chopil veškeré královské moci. Ludvík z Taranta, který se v roce 1352 nechal korunovat, vládl autoritářsky, dokonce nechal popravit Johančina oblíbeného dvořana, údajně pro nevěru. Až jeho smrt v roce 1362, kdy zemřel na nachlazení, dala Johance konečně šanci znovu převzít plnou kontrolu nad královstvím, a stala se na tři roky nezávislou vládkyní.
Hledání stability a Dědická past
Po smrti Ludvíka z Taranta se Johanka pustila do třetího sňatku. Vzala si Jakuba IV., titulárního krále Mallorky (1363). Jakub, který strávil čtrnáct let ve vězení svého strýce v železné kleci, byl psychicky narušený a smlouva mu zakazovala podílet se na vládě. To se ukázalo jako nesmiřitelný konflikt. Jakub se opakovaně pokoušel prosadit se, a když neuspěl, opustil Neapol. Zemřel v roce 1375. Johanka tak ztratila i naději na dalšího dědice. Všechny její děti zemřely v útlém věku.
Johanka se během těchto období neklidu prokázala jako schopná panovnice. Byla spravedlivou a rozumnou vládkyní, která chránila místní obchod, zakládala nová průmyslová odvětví a odmítala znehodnocovat měnu, čímž stabilizovala království. Její dvůr, přestože byla hluboce zbožná a přátelila se se svatou Kateřinou Sienskou a Brigitou Švédskou, byl známý svou extravagancí, sbírkou exotických zvířat a služebníky různých národností. V roce 1372 formálně uznala ztrátu Sicílie v Tarentské smlouvě, čímž ukončila letitý spor s Aragonci a stabilizovala tak mezinárodní vztahy.
V roce 1376 se provdala počtvrté, za Otu Brunšvického, vojenského dobrodruha, který sloužil především jako princ-manžel a obránce jejích práv. Tento sňatek měl odradit Maďary.
Tragický konec
Závěr Johančiny vlády se odehrál ve stínu největší náboženské krize středověku – Velkého západního schizmatu. Po zvolení dvou papežů, Urbana VI. v Římě a Klementa VII. v Avignonu, se Johanka po váhání rozhodla pro Klementa. Tím si zpečetila osud. Papež Urban VI., kterého podporoval její synovec a dříve uznaný dědic Karel z Durazza, ji prohlásil za heretičku, sesadil z trůnu a Neapolské království, jako papežský majetek, udělil právě Karlovi.
V zoufalém pokusu udržet si korunu Johanka 29. června 1380 adoptovala Ludvíka I. z Anjou, bratra francouzského krále, čímž nahradila Karla z Durazza. Karel však na nic nečekal. V listopadu 1380 vtrhl do Neapole v čele uherské armády a rychle se dostal do města, protože Ludvík z Anjou se zdržel ve Francii. Johanka, obležená v Castel Nuovo, se musela v srpnu 1381 vzdát. Byla uvězněna nejprve v Castel dell'Ovo a poté na hradě Muro Lucano.
Karel z Durazza, který se obával příchodu Ludvíka z Anjou, nařídil, aby byla Johanka zbavena života. 27. července 1382 byla ve věku 56 let zavražděna. Zdroje se o této události vyjadřují odlišně: Tomáš z Niem, tajemník Urbana VI., tvrdí, že byla uškrcena hedvábnou šňůrou během modlitby maďarskými vojáky, zatímco Marie z Blois, manželka Ludvíka z Anjou, tvrdí, že byla udušena mezi dvěma matracemi. Bez ohledu na metodu byl výsledek stejný. Johanka byla mrtvá a její tělo bylo vystaveno v Neapoli jako důkaz, že její éra skončila. Jelikož byla exkomunikována, nemohla být pohřbena na posvěcené půdě, a proto byla vhozena do hluboké studny v areálu kostela Santa Chiara.
Johanka I. se stala obětí dědické politiky, která ženě sice dovolila nosit korunu, ale nikdy jí nedůvěřovala. Její život, plný tragických manželských svazků a politických bitev, které vedla bez armády, je důkazem její houževnatosti. Jak napsal Boccaccio, Johanka byla žena, která se „odvážně vypořádala a očistila od tlup zlých mužů“, kteří obsadili Neapol, a její charakter byl roven její moci. Její smrt uvrhla Neapolské království na desítky let do krvavých válek o nástupnictví, což podtrhuje, jak zásadní a tragický byl její osud pro celý jih Itálie.
Tato nekorunovaná hrdinka, jejíž schopnosti se vyrovnaly jejím mužským protějškům, platila za svou vládu cenu nejvyšší. Johanka I. zůstává navždy zapsána jako žena, která se pokusila vnést řád do chaotického dědictví a která nakonec podlehla krvavému proudu, proti němuž bojovala celý život.
Zdroje: Wikipedia, Britannica, The British museum, The Guardian
