Článek
Generálporučík Jaromír Zůna, jméno, které bylo donedávna známé jen úzkému okruhu vojenských profesionálů, má usednout do křesla ministra obrany jako nominant hnutí SPD ve vládě Andreje Babiše. Tato volba, která vzešla z personální rošády a touhy po „nekonfliktním profesionálovi“ v silovém resortu, vnáší do vedení české armády více otázek než klidu. Na Zůnovu minulost, kariérní hořkost a nově nabyté obchodní vazby se upírá pozornost médií i bezpečnostní komunity, která v něm vidí nejen zkušeného stratéga, ale také figuru se stíny komunistického režimu a potenciálním střetem zájmů.
Minulost, která se ztratila z oficiálního životopisu
Nejpalčivější kontroverzí provázející generála Zůnu je jeho pečlivě vymazaná kapitola z 80. let. Zatímco jeho oficiální životopis zdůrazňuje prestižní vojenské školy, zahraniční mise a službu v NATO (včetně IFOR/SFOR a pozice 1. zástupce náčelníka Generálního štábu), archivy Bezpečnostních složek odhalují odlišný obrázek.
Podle záznamů deníku Forum 24 byl Jaromír Zůna již v roce 1981 členem Komunistické strany Československa (KSČ) a v letech 1983 až 1984 dokonce předsedal základní organizaci strany. Zásadní je však fakt, že se v osmdesátých letech ucházel o pozici ve vojenské rozvědce. Absolvoval tříletý intenzivní kurz arabštiny, což byl tehdy typický předstupeň pro službu v tomto zpravodajském aparátu. Historici z ÚSTR jej označili za kádrově bezchybného a aktivního kandidáta pro službu režimu. Spis o zhruba třiceti stranách dokládá jeho loajalitu k tehdejšímu systému.
Navzdory tomu, že se nakonec rozvědčíkem nestal, sám Zůna tuto kapitolu své kariéry popírá. Na přímý dotaz, zda působil u zpravodajské služby, odpověděl strohým „Ne, nikdy“, a na dotazy týkající se jeho komunistické minulosti raději ukončil hovor. Tento dvojí metr, kdy Zůna na jedné straně prosazuje transparentní principy Bílé knihy o obraně a na druhé účelově maže vlastní politickou aktivitu před rokem 1989, tvoří pro kandidáta na ministra obrany zásadní morální dilema.
Hořký konec kariéry a obavy z pomstychtivosti
Závěr Zůnovy dlouhé kariéry je poznamenán hlubokým zklamáním a pocitem křivdy. Na jaře 2022 patřil k favoritům na post náčelníka Generálního štábu (NGŠ) AČR. Měl přímou podporu tehdejšího prezidenta Miloše Zemana, ovšem proti němu se postavila ministryně obrany Jana Černochová (ODS), která v něm viděla spíše akademika než „bojáře“, s přebytkem školení a nedostatkem velení u bojových útvarů.
Politický pat vyústil v kompromisní volbu Karla Řehky. Generál Zůna byl jen jedenáct dní po nástupu Řehky odvolán a upozaděn. Byl vyslán na „poslední štaci“ jako vojenský přidělenec do Pekingu. Tento přesun byl v armádním prostředí vnímán jako ponížení a trest, jelikož pozice přidělence obrany je obvykle určena pro plukovníky. Sám Zůna svůj konec v armádě považuje za nespravedlivý. V rozhovorech neskrýval, že se cítil nedoceněný, i když svou misi v Číně (kde měl na starosti i koordinaci nákupů obranného materiálu) označil za velmi cennou odbornou zkušenost a pouhou „technickou záležitost“.
Tyto události vyvolávají silné obavy u vysokých důstojníků a na Pražském hradě. Anonymní zdroje z generálního štábu jej označili za „jájínka, alibistu a chytrolína“ a panují obavy, jak moc bude ve vládní funkci pomstychtivý. Jeho ministerská nominace je v tomto světle vnímána i jako snaha vytvořit silné centrum moci, které by sloužilo jako protipól prezidenta Petra Pavla a NGŠ Karla Řehky, kteří mají nekompromisní postoj vůči Rusku.
Rychlý přesun do zbrojního sektoru a potenciální střet zájmů
Zásadní kontroverzní linii představuje Zůnův extrémně rychlý přechod ze státní služby do soukromého sektoru. Ihned po návratu z Číny a odchodu z armády v lednu 2024 se stal seniorním poradcem pro domácí zbrojovku. Konkrétně šlo o společnost MPI Group podnikatele Michala Smrže, která je provázána s nejvlivnějším českým zbrojařem Michalem Strnadem a jeho Czechoslovak Group (CSG), jelikož Strnadova CSG nedávno získala 51% podíl v klíčové firmě skupiny.
Generál Zůna tak v průběhu několika měsíců přešel z funkce, kde sledoval strategické potřeby armády a obranné nákupy (včetně těch asijských), do pozice lobbisty ve firmě, která těží z armádních zakázek. Jeho ministerská nominace v podstatě znamená, že by měl ze zbrojovky řídit rezort, který od zbrojovky nakupuje. V kontextu plánovaného zvýšení obranného rozpočtu na 2,5 % HDP a masivních modernizačních projektů představuje tato vazba na Michala Strnada a CSG zásadní, obtížně obhajitelný střet zájmů, což vyvolává obavy o transparentnost budoucích zakázek.
Až příliš sebevědomý stratég
Sám Jaromír Zůna se prezentuje jako vizionářský a sebevědomý stratég. Často cituje poučky o vysoké inteligenci, špičkovém vzdělání a praxi, jimiž se má vyznačovat pravý stratég – definice, kterou zjevně vztahuje na sebe. Cítil se v armádním systému dlouhodobě nedoceněný a kritizuje tzv. „personální Byzanc“, která podle něj vytváří virtuální obraz člověka, aby ho z kariéry vyřadila. Ostatně, tvrdil, že o tom, že bude ve výběru na NGŠ, věděl už od roku 2009, což svědčí o jeho přesvědčení o vlastní schopnosti predikovat chování systému.
V roli ministra obrany by Zůna pravděpodobně prosazoval návrat k obraně teritoria, jelikož kritizuje stávající armádu jako příliš orientovanou na expediční operace, přičemž zaostává v hlavní roli – obraně země. Klade důraz na adaptaci na moderní taktické hrozby, jako jsou drony, malé jednotky a hybridní válka, a prosazoval by tlak na rychlejší modernizaci a zvýšení obranného rozpočtu.
Nominace generálporučíka Jaromíra Zůny na post ministra obrany tak představuje riskantní sázku. Na jedné straně stojí dlouholetá armádní zkušenost a strategický rozhled, na straně druhé však leží nevyřešené otázky komunistické minulosti, střetu zájmů s klíčovými hráči v obranném průmyslu a obavy z jeho motivace po neúspěšné kandidatuře na šéfa generálního štábu. Jeho jmenování by nepochybně znamenalo razantní změnu ve vedení resortu a mohlo by vést k otevřené roztržce s Hradem a stávajícím armádním velením.
Zdroje: Forum24, Czech Shafaqna, Novinky, Wikipedia, Seznam Zprávy, CZ Defence, Aktuálně, NATO Summit
