Článek
Kdybychom k jednomu stolu posadili Otu Klempíře z roku 2021 a Otu Klempíře z roku 2026, viděli bychom dva zcela odlišné lidi. Ten první, Klempíř z roku 2021, aktivně podporoval liberální politické spektrum. Na sociálních sítích veřejně oslavoval volební vítězství koalice SPOLU nad hnutím ANO, sdílel společné fotografie s Petrem Fialou a před volbami se vymezoval vůči Andreji Babišovi. Prezentoval se také ekologickým životním stylem, propagoval vlastnictví elektromobilu a působil ve veřejnoprávním Českém rozhlase Vltava, kde moderoval autorský pořad Sedmé nebe.
Na druhé straně stolu by seděl Klempíř z roku 2026. Tento muž je ministrem kultury ve vládě Andreje Babiše. Do Poslanecké sněmovny kandidoval za stranu Motoristé sobě, která se profiluje jako zásadní odpůrce elektromobility, Green Dealu a regulací spalovacích motorů. Jako ministr navíc prosazuje reformu, která má zrušit koncesionářské poplatky a převést financování České televize a Českého rozhlasu pod státní rozpočet.
Během několika let Klempíř opustil své dřívější preference i sociální bublinu, vyměnil ekologická témata za rétoriku Motoristů a z pozice spolupracovníka veřejnoprávních médií se stal autorem zákona, který oslabuje jejich pozici.
Když se z ekologa stane uctívač benzínu
Nebývalo to tak dávno, co byl Klempíř na sociálních sítích ambasadorem moderního, ekologického přístupu k životu. Hrdě prezentoval svůj elektromobil a tvářil se jako člověk, kterému záleží na budoucnosti planety.
Jenže pak přišlo léto 2025 a na stole se objevila nabídka vést plzeňskou kandidátku Motoristů sobě. Strany, jejíž celá existence je postavena na fetišizaci spalovacích motorů, uctívání benzínu a hysterickém odporu vůči jakékoliv zelené politice. Strany, jejíž hlavní tvář Filip Turek označuje zákaz spalovacích motorů za totální zvěrstvo a Green Deal za nástroj na likvidaci firem.
Co udělal hrdý majitel elektromobilu Oto Klempíř? Místo toho, aby hájil své dosavadní životní preference, otočil na pětníku o 180 stupňů. Elektromobil zřejmě tiše zaparkoval hluboko do garáže a začal poslušně recitovat dogmata o zlém Bruselu, který nám chce vzít naše auta.
Krásná ukázka toho, jak levná dokáže lidská identita být. Klempíř nevyměnil jen auto. Vyměnil celý svůj pohled na svět, jen aby se zalíbil voličské základně, která by ho ještě rok předtím za jeho elektrické auto nejraději ukamenovala.
Tažení proti veřejnoprávním médiím
Ještě děsivější je Klempířův obrat ve vztahu k veřejnoprávním médiím. Jako umělec, spisovatel a textař dlouhá léta těžil z existence kulturního prostoru, který u nás pomáhají budovat a udržovat Česká televize a Český rozhlas. Sám měl na stanici ČRo Vltava svůj vlastní pořad Sedmé nebe, kde mohl svobodně prezentovat svůj hudební vkus a oslovovat své publikum. Když se stal kandidátem, Český rozhlas s ním v souladu se zákonem a kodexem spolupráci pouze pozastavil.
Jak se jim Klempíř odvděčil, když usedl do křesla ministra kultury? Jako ministr představil vládní návrh zákona o médiích veřejné služby, který ruší koncesionářské poplatky a převádí financování ČT a ČRo přímo pod státní rozpočet.
Když proti tomuto „paskvilu“ – jak návrh správně označil exministr Martin Baxa – začali protestovat zaměstnanci médií, odbory a tisíce studentů v ulicích, Klempíř se jen arogantně vysmíval. Prohlásil, že zákon prosadí, protože prostě chce.
„Dotlačila mě k tomu ODS“
Lidská psychika je fascinující v tom, jak dokáže najít omluvu pro jakékoliv morální ohnutí. Za Klempířův morální pád prý může jím dřívě podporovaná ODS.
Na předvolební debatě v Plzni v srpnu 2025 se nechal slyšet, že ho k aktivní politice dotlačila právě ODS, pro kterou dříve dělal marketing. Strana, jejíž vítězství v roce 2021 tak bujaře slavil, se prý změnila v levicový patvar, kterému jde jen o rozdělování pašalíků.
Klempíř ale nejspíš jen potřeboval vnějšího nepřítele, na kterého by mohl ukázat prstem a říct: „Podívejte, oni mě zklamali, tak jsem musel jít sloužit Babišovi.“
Kde skončila integrita?
Oto Klempíř se ve svých třiašedesáti letech rozhodl, že vymění svou uměleckou integritu a celoživotní přátelství za ministerskou limuzínu. Kvůli svému politickému angažmá musel opustit J.A.R. – kapelu, kterou v listopadu 1989 spoluzakládal a se kterou prožil nejlepší roky svého života. Jeho kolegové z kapely dali jasně najevo, že s jeho novým světem nechtějí mít nic společného.
Aby toho nebylo málo, vstupem do vysoké politiky na sebe Klempíř strhl pozornost, která vedla k otevření archivů StB. Celý národ se tak mohl v detailech seznámit s tím, jak agent „Olda“ v osmdesátých letech za pětisetkorunové odměny donášel na své kamarády z punkové scény a jak svými udáními zničil život spolužákovi Martinu Semrádovi.
Stálo to za to? Stálo to za to, stát se ministrem v kabinetu muže, kterého ještě před pár lety veřejně lynčoval? Stálo to za to, stát se nepřítelem celé kulturní obce, nechat se vypískat lidmi na festivalu ve Strážnici?
Klempíř dnes sice sedí na ministerstvu kultury, ale jako umělec i jako člověk definitivně skončil.
