Komunisté jí vzali vše, bouřila se, tak ji na 14 let zavřeli

Ta křehká krása, ten plavný pohyb tanečnice, která si s lehkostí užívá každou chvíli svého mládí. Dáša, jak jí všichni říkali, byla nezkrotná jiskra, která uměla zažehnout ohnivou bouři radosti a smíchu. Její dětství v Písku, v přepychové vile, kterou nechal její otec postavit, bylo jako pohádka. Vila, pojmenovaná po její matce Martě, obklopená voňavými stromy, s kamenným schodištěm zdobeným andílky, byla světem, kde se Dáša učila jezdit na koni, trávila hodiny na plovárně u řeky Otavy a propadla vášni pro jazz a step. Nosila s sebou střevíčky s plíšky, a kde se dalo, tam s kamarády tančila. Byla to dívka, která byla stvořena pro svobodu, kreativitu a krásu.

Tento bezstarostný svět se ale jako mávnutím kouzelného proutku proměnil v temnou, drsnou realitu. Po válce, kdy tragicky zemřel její otec, nastal zlomový moment. Rok 1948 a komunistický převrat znamenaly konec bezstarostného dětství. Její buržoazní původ se stal stigmatem, které ji připravilo o možnost studovat a o velkou část jejího majetku. Její sestra Marta raději utekla do daleké Austrálie, ale Dáša se rozhodla zůstat a bojovat. Byla to právě tato houževnatost a nezdolná touha po spravedlnosti, která ji přiměla k odvážným, a nakonec osudovým, činům.

Hrdinka, jejíž zbraní byl humor a vzdor. Zatímco se mnozí pod nátlakem režimu sklonili, Dagmar Šimková se rozhodla bojovat. Její odpor však nebyl násilný, ale neuvěřitelně elegantní a plný intelektuálního šarmu. Z dívky, která tančila a bavila se, se stala skrytá aktivistka, jejíž hřištěm se staly ulice Písku. S přáteli, filozofy a kumštýři, tvořila a roznášela letáky, které si dělaly legraci z komunistických pohlavárů Klementa Gottwalda a Antonína Zápotockého.

Jejich zbraněmi nebyly pušky, ale trefná slova. Parodie a vtipné texty, které tajně psali a vylepovali po městě, byly symbolem jejich nezdolnosti. Dagmar dokonce namalovala několik plakátů, které zesměšňovaly absurditu tehdejšího systému. Jedním z nejznámějších byl leták s názvem „Výzva občanům!“, který s humorem varoval před „uspávacím práškem“, který použije americká armáda, aby usnadnila svůj příchod. Byla to ostrá satira, která se trefovala do tehdejší propagandy a neschopnosti režimu.

Tento recesistický boj byl však jen zástěrkou pro daleko vážnější činy. Dagmar v roce 1952 ukryla na zahradě své rodné vily dva vojenské zběhy, kteří se chtěli dostat na Západ. Byl to odvážný a riskantní čin, který měl fatální důsledky.

Když jí bylo pouhých 23 let, přišla si pro ni Státní bezpečnost. V ten moment se její život definitivně zlomil. Zatímco ji estébáci odváděli, jeden z nich jí s nenávistí v očích řekl: „Jen se dobře rozhlédni, k***o reakcionářská! V životě se sem už nevrátíš.“ Ale Dagmar, dívka s hlavou vztyčenou, se jen usmála, zamávala matce a odešla. Tento pohrdavý úsměv nebyl projevem arogance, ale čirého vzdoru, který komunisty děsil víc než cokoli jiného. Bylo to tiché, ale silné prohlášení, že ačkoli jí vezmou svobodu, jejího ducha nikdy neporazí.

Život Dagmar Šimkové se po zatčení proměnil v živoucí noční můru, která by zlomila většinu lidí. Přestože se prokurátor původně spokojil s osmiletým trestem, státní moc se s jejím vzdorem nedokázala smířit. Trest jí byl odvoláním zvýšen na patnáct let, a aby toho nebylo málo, osudným se stalo i její matce, která byla odsouzena na jedenáct let. Tímto krutým tahem se rozpadly poslední zbytky rodinné idyly a obě ženy byly uvrženy do komunistického pekla.

Ve vězení Dáša proslula jako „buržoazní živel“, který se odmítal podřídit. Její nezdolná vůle a hrdé chování byly pro dozorce neustálou provokací. Říkala jim do očí, že ji mrzí, že proti režimu nestačila udělat víc. Její víra pro ni byla štítem – odmítala pracovat v neděli, za což si vysloužila časté pobyty v korekci, temné a plesnivé samotce, kde dostávala jídlo jen každý třetí den. Dáša se nikdy neprosila, neponižovala. Místo toho se v těchto nelidských podmínkách snažila udržet si duševní zdraví. Společně s dalšími politickými vězeňkyněmi, které často byly intelektuálky, si navzájem poskytovaly tajné lekce. Věznice se tak stala podivnou školou, kde si ženy sdílely znalosti, od umění po jazyky, a bojovaly tak proti degradaci mysli.

Jedním z nejdramatičtějších momentů jejího věznění byl útěk z tábora v Želiezovcích, proslulého svou krutostí. Z téhle špinavé díry se jí podařilo uprchnout a na chvíli okusit opojný pocit svobody. Jak sama vzpomínala, běžela po poli a válela se ve voňavé mateřídoušce. Radost však trvala pouhé dva dny. Byla dopadena a k původnímu trestu jí byly přidány další tři roky.

Po neuvěřitelných čtrnácti letech, které utopila v nelidských podmínkách komunistických kriminálů, vystoupila Dagmar Šimková na svobodu. Bylo jí sedmatřicet let. Nečekalo ji žádné velkolepé přivítání, žádný ohňostroj na oslavu konce utrpení. Namísto toho se musela vrátit do Písku, kde na ni čekala jen jedna jediná místnost, v níž se tísnila se svou matkou. Původní vila, symbol jejího bezstarostného mládí, byla zabraná a zdevastovaná. Jako by jí stát chtěl připomenout, že ačkoliv je na svobodě, stále nad ní drží svou zničující pěst. Dokonce jí ministerstvo vnitra strhávalo peníze za neděle, které ve vězení neodpracovala. I s platem z práce v sodovkárně žila na hranici bídy.

Přesto se nevzdala. Dáša se nikdy neprosila, ani se nepodvolila. Její houževnatost, která ji udržela naživu ve vězení, se projevila i v jejím nuzném bytě. Místo rezignace si našla únik – začala se učit na státnice z angličtiny, čímž ukázala, že její intelektuální touha po vzdělání je stejně silná jako její nezdolný duch.

Rok 1968 a invaze vojsk Varšavské smlouvy jí definitivně ukázaly, že v Československu už pro ni není místo. S matkou se bez váhání vydaly na cestu do neznáma, do Austrálie, kde je čekala její sestra Marta. Dáša popsala své první chvíle s jistou dávkou dobrodružství. Cesta do australské buše, kde nebylo téměř nic kromě nekonečné krajiny a řek plných krokodýlů, se stala symbolem jejího nového, divokého života.

Právě zde, v zemi protinožců, se Dáša rozhodla naplno rozvinout svůj potenciál. Zatímco jí komunistický režim kdysi odepřel studium, v Austrálii vystudovala hned dvě vysoké školy – dějiny umění a sociální práci. Nebála se žádné výzvy. Pracovala jako umělkyně, vytvářela nádherné smaltované obrazy, ale také se nechala zaměstnat jako modelka či kaskadérka, což svědčí o její mimořádné odvaze a touze zkoušet nové věci.

Své nejcennější zkušenosti však zúročila v nečekaném oboru. Začala pracovat jako terapeutka v místních věznicích. Možná to zní jako krutý paradox, ale právě Dáša, která prožila čtrnáct let za mřížemi, měla tu největší schopnost pomáhat odsouzeným. Její příběh jí dal obrovský respekt i u těch nejobtížnějších vězňů, kteří by autoritu jinak odmítali. Nechápala je z teorie, ale ze své vlastní, hluboké a bolestné zkušenosti. Svou prací dokázala změnit životy jiných a ukázala, že z utrpení může vzejít smysluplná pomoc.

V Austrálii napsala také své životní dílo, autobiografickou knihu s názvem Byly jsme tam taky. Rukopis poslala Josefu Škvoreckému do Toronta, který knize vymyslel ten dokonale výstižný název. Kniha se stala silným svědectvím o hrůzách komunistických ženských věznic a ukázala, že i v naprostém zoufalství může vzkvést lidské přátelství a vůle přežít.

Po roce 1989 se Dagmar několikrát vrátila do své staré vlasti. Těšila se na setkání s přáteli, ale čekalo ji i hořké zklamání. Její milovaná vila (aktuální fotografie interiéru zde) byla zdevastovaná a při pokusech o její restituci se setkala s neuvěřitelným nepochopením ze strany úředníků. Někteří jí dokonce bezostyšně řekli, že se měla v „pohodě na Západě“ a teď chce zpět svůj majetek. Tyto chvíle jí připomněly, že ačkoli komunismus padl, jeho jed stále koloval v žilách společnosti.

Zemřela v roce 1995 na rakovinu v australském Perthu, kde byl její popel, podle jejího přání, rozptýlen v jednom z parků. Přestože její jméno nebylo v novodobé historii tolik známé, její odkaz zůstává nesmrtelný. V roce 2018 jí byla v jejím rodném Písku na počest postavena lávka přes řeku Otavu, kterou navrhl slavný architekt Josef Pleskot.

Zdroje: Wikipedia, Česká televize, Český rozhlas, Lidové noviny