Kubovo hnutí vysává voliče ANO i ODS. Silné Česko může způsobit katastrofu

Dosáhnout na 4,7 % preference pouhých jedenáct dní po oznámení vzniku subjektu je v českých podmínkách úkaz, který nepamatujeme od dob největší slávy hnutí ANO nebo Věcí veřejných. Zatímco ambiciózní projekty jako Motoristé sobě musely svou relevanci pracně vysedět v televizních debatách a na sociálních sítích, Martin Kuba ji získal prakticky přes noc.

Tento výsledek definitivně boří narativ vládních špiček, že jde pouze o „regionální trucpodnik“ ambiciózního hejtmana. Kuba totiž netěží z protestu, ale z únavy. Jeho hnutí se neobjevilo jako blesk z čistého nebe, ale jako logické vyústění dlouhodobé eroze důvěry v tradiční značky. Ukazuje se, že značka „Kuba“ je v tuto chvíli v regionech paradoxně silnější a důvěryhodnější než pěticípé logo vládní koalice nebo babišovský marketingový monolit.

Vznik hnutí Naše Česko definuje příchod nové politické kategorie – pragmatického hybridu. Kuba totiž nekandiduje s ideologií, ale s „provozní příručkou“ na stát. Pro zklamané voliče ODS, kteří se cítí osiřelí v pětikoaličních kompromisech, představuje návrat ke srozumitelné, kompetentní pravici, která se nebojí říct „ne“ Bruselu, ale zároveň se neutápí v konspiračním bahně. Je to pravice, která vyměnila kádrování za výsledky.

Zároveň však Kuba míří na měkké jádro voličů ANO. Tím, že zdůrazňuje sociální citlivost a odmítá nálepku „asociální ODS“, nabízí bezpečný přístav těm, kteří kdysi volili Andreje Babiše pro jeho manažerský styl, ale dnes je odpuzuje jeho čím dál agresivnější rétorika a spojenectví s radikály. Pokud se Kubovi podaří tento „středový most“ upevnit, stává se pro tradiční strany smrtící hrozbou. Nejde totiž o to, že by jim ubral pár procent – on jim bere smysl existence. Pokud existuje síla, která je pravicová, ale lidská, a zároveň kompetentní, ale ne populistická, stávají se staré zákopy mezi „antibabišismem“ a „vládou elit“ prázdnými hesly.

V kuloárech se o existenci „sirotků české politiky“ – tedy voličů, kteří nechtějí pětikoalici, ale bojí se Babiše – mluvilo dlouho. Kuba však jako první tento prostor pojmenoval a obsadil. Jeho heslo „Poprvé pořádně“ míří přímo na komoru těm, kteří mají pocit, že se česká politika posledních deset let jen točí v kruhu prázdných slibů a ideologických válek.

Zatímco Motoristé sázejí na emoce a kulturní války o spalovací motory, Kuba sází na pocit normálnosti. Jeho síla tkví v tom, že jako úspěšný hejtman má za sebou „odpracováno“ – na rozdíl od politických projektů vznikajících v kavárnách nebo na YouTube kanálech. Pro ODS i ANO to znamená jediné: v politickém rybníku se objevil predátor, který není hlučný, ale o to je efektivnější. Pokud trend udrží, komunální a senátní volby už nebudou jen soubojem vlády s opozicí, ale bojem o to, zda starý politický svět přežije nástup „jihočeské štiiky“.

Když Martin Kuba opouštěl ODS, nevzal si s sebou jen svou členskou legitimaci, ale v podstatě odmontoval celý motor jihočeské pravice. To, co vidíme na jihu Čech, není běžný stranický rozkol, ale kompletní personální transfer. Tím, že do hnutí Naše Česko přešlo 30 ze 34 krajských zastupitelů a klíčové postavy jako primátorka Budějovic nebo zkušení senátoři, Kuba vyslal jasný vzkaz: „ODS už není značka, jsou to lidé, a ti lidé jsou teď u mě.“ Voliči ODS, kteří léta trpěli pocitem, že jejich strana v Praze ztrácí kontakt s realitou a utápí se v pětikoaličních kompromisech, najednou vidí alternativu, která si ponechala pravicové DNA, ale zbavila se nánosu „asociálních strejců“. Kuba jim prodává vizi moderní pravice, která se neohání jen škrty v tabulkách, ale výsledky v terénu. Pro konzervativní voliče je to osvobozující. Mohou zůstat napravo, a přitom mít pocit, že nevolí stranu, která ustrnula v devadesátých letech.

Zatímco se opozice snaží voliče ANO přebrat neustálým morálním apelováním, Kuba na to jde z opačné strany – skrze pragmatický klid. Uvědomuje si, že velká část příznivců Andreje Babiše nejsou radikálové, ale lidé toužící po státu, který „funguje“. Právě jim Kuba nabízí pomocnou ruku. Tím, že do programu hnutí Naše Česko vpustil témata jako podporu samoživitelek nebo dostupné bydlení, sebral hnutí ANO jeho nejsilnější zbraň: monopol na sociální empatii.

Kuba zde vystupuje jako „Babiš s lidskou tváří“. Nabízí stejný tah na branku a manažerskou energii, ale bez toxického chaosu, neustálých útoků na média a nutnosti paktovat se s radikálními křídly politiky, jako jsou Motoristé nebo SPD. Pro racionálního voliče ANO, který začíná mít obavy z čím dál ostřejšího kurzu svého hnutí, představuje Kuba ideální „únikovou cestu“.

Vzniká tak unikátní prostor pro ty, kteří chtějí pravicová řešení v ekonomice, ale zároveň vyžadují sociální smír a slušnost v komunikaci. Pokud tento trend „vysávání“ obou stran bude pokračovat, může se Martin Kuba stát tím, kým chtěl být Petr Fiala v roce 2021 – skutečným lídrem celospolečenského konsenzu. Rozdíl je v tom, že Kuba k tomu nepotřebuje pět stran a tisíce stranických kompromisů. Stačí mu jeho vlastní příběh a tým lidí, kteří vědí, jak řídit kraj.

Pohled na Martina Kubu jako na zachránce pravicového myšlení v Česku je lákavý. Po letech, kdy se ODS pod tlakem pětikoaličních kompromisů ideově rozmlžila a hnutí ANO sklouzlo k čistému marketingu, přichází Naše Česko s nabídkou „věcné politiky“. Kuba v podstatě redefinuje, co znamená být pravičákem. Není to pro něj boj o abstraktní pojmy, ale schopnost postavit nemocnici, vyřešit energetickou krizi na krajské úrovni nebo zajistit dětem kroužky.

Tento model „hejtmanokracie“ přenášený na celostátní úroveň může konečně ukončit éru ideologických výkřiků, které sice skvěle fungují na sociálních sítích, ale v reálném životě lidem nepomáhají. Kuba se stylizuje do role „Pavla české stranické politiky“ – po vzoru prezidenta chce oslovovat občany napříč tábory, nabízet jim klid, odbornost a pocit, že stát řídí někdo, kdo ví, co dělá.

Existuje však i mnohem temnější scénář, ze kterého mají stratégové vládních stran těžké spaní. Politika je matematika a v ní může Kubův úspěch paradoxně znamenat konečný triumf Andreje Babiše. Pokud Naše Česko uspěje v „luxování“ voličů ODS natolik efektivně, že se kdysi dominantní vládní strana propadne k hranici 10 % nebo níže, hrozí totální rozvrat pravicového bloku.

Místo jedné silné ODS tu budeme mít několik oslabených subjektů (ODS, Naše Česko, Motoristé), které se budou přetahovat o stejného voliče. Pokud mezitím hnutí ANO ztratí jen pár procent „vlažných“ příznivců, jeho dominance v rámci přepočtu mandátů se ještě zvýrazní. Martin Kuba by se tak mohl stát nechtěným architektem situace, kdy Andreji Babišovi stačí k sestavení vlády jediný partner, nebo dokonce žádný.

Dilema, zda je tento hybrid pro Česko přínosem, tkví v jeho podstatě: může se stát vším a ničím. Být mostem mezi dvěma nesmiřitelnými světy je sice ambiciózní, ale v bouřlivé předvolební kampani se takový most může snadno ocitnout pod palbou z obou stran. Pro voliče ODS může být Kuba „zrádcem a kmotrem převlečeným za modernistu“, pro voliče ANO zase „arogantním elitářem z jihu“.

Otázkou tedy není jen to, kolik voličů Kuba vysaje, ale zda dokáže tento různorodý mix lidí udržet pohromadě i v okamžiku, kdy dojde na lámání chleba u citlivých témat, kde kompromis mezi světem ANO a ODS neexistuje. Pokud to dokáže, Naše Česko bude spásou. Pokud selže, zbude po něm jen roztříštěná politická scéna.

I přes raketový start hnutí Naše Česko se Martin Kuba nemůže zbavit jednoho zásadního závaží: své vlastní politické historie. Pro kritiky i soupeře z obou stran barikády bude navždy tím mužem, který byl „korunním princem“ ODS v její nejtemnější éře. Nálepky spojené s vládou Petra Nečase, puncem „kmotrovské demokracie“ a vazbami na jihočeské zákulisí a postavu Pavla Dlouhého budou hlavní municí v rukou jeho oponentů. Marketingové týmy oponentů nepochybně vytáhnou archivní záběry a staré titulky pokaždé, když Kuba začne mluvit o „novém začátku“. Tato minulost je největší brzdou jeho potenciálu stát se skutečně celonárodním lídrem, který by mohl sjednotit zemi bez předsudků.

Kuba však na tuto hrozbu reaguje překvapivě moderním protitahem: frontálním útokem na nejmladší voliče. Tím, že do čela hnutí staví mladé tváře, jako je student práv Jan Lexa, a buduje studentské platformy, se snaží o politickou „transplantaci identity“. Chce ukázat, že jeho hnutí není recyklátem staré ODS, ale inkubátorem pro novou generaci, která v tradičních stranách naráží na skleněný strop „zasloužilých funkcionářů“. Je to chytrá sázka. Tradiční pravice v komunikaci s mladými fatálně selhává a Kuba jim nabízí něco, co v ODS nenašli.

Věta „ODS se už nedá opravit“ nebyla jen povzdechnutím odcházejícího člena, ale brutálně upřímnou diagnózou a vyhlášením války. Kuba pochopil, že vnitřní struktury ODS jsou natolik zkostnatělé a svázané vnitrostranickými kompromisy, že jakýkoliv pokus o modernizaci zevnitř by skončil nezdarem. Místo toho se rozhodl postavit „nový dům“ na zelené louce. Pokud se mu podaří přetavit počáteční nadšení a aktuálních 4,7 % preferencí do stabilního dvouciferného růstu, nebudeme za dva roky mluvit o oslabení ODS, ale o jejím postupném zániku.

Martin Kuba už dávno přerostl jihočeské rybníky i hejtmanskou kancelář. Jeho oči se upírají na Prahu, konkrétně na Strakovu akademii. Každý jeho krok – od spuštění podcastu Super Česko až po budování celostátních struktur – je součástí precizně naplánovaného tažení na premiérské křeslo. Kuba nehraje o to, aby byl „užitečným koaličním partnerem“. Hraje o to, aby byl tím, kdo bude po příštích sněmovních volbách diktovat podmínky.

Pro českou politiku to znamená zásadní zlom. Končí éra černobílého vidění světa rozděleného na „Babiše“ a „Anti-Babiše“. Přichází éra politického realismu reprezentovaného Martinem Kubou. Zda je tento ambiciózní lékař z jihu lékem na českou politickou krizi, nebo jen jejím dalším symptomem, ukážou až příští měsíce. Jedno je ale jisté: podceňovat ho by byla pro jeho soupeře ta poslední a definitivní chyba.