Článek
Hákarl se vyrábí z masa žraloka malohlavého (grónského), nebo žraloka velkého. Právě tito dva mořští tvorové totiž nemají močové cesty, takže jejich krev obsahuje velké množství močoviny, díky čemuž má Hákarl svou specifickou rybí a čpavkovou chuť. Moč se těmto žralokům ale nedostává do krevního oběhu pro nic za nic. Chemické látky z moči jim totiž slouží jako nemrznoucí směs, díky čemuž mohou proplouvat i v ledových vodách.
Přípravu nechte odborníkům
Maso žraloka grónského je v čerstvém stavu pro člověka toxické, takže jeho nesprávná úprava může vést k silné otravě. Nedoporučuje se ale pozřít ani příliš velké množství dobře zpracovaného masa, to by mohlo vést k neurologickým potížím, křečím, nebo dokonce smrti. Příprava tradičního Hákarlu může trvat až pět měsíců. Žralok se nejprve vykuchá a jeho tělo bez hlavy se umístí do mělké díry vyhloubené v písku. maso je poté zatíženo kameny, které mají za úkol vytlačit z něj veškeré tekutiny. Žralok se tímto způsobem fermentuje šest až dvanáct týdnů. Tělo žraloka se následně z jámy vyjme a rozřezané na pruhy se pověsí na několik měsíců k vysušení. Během této doby se vytvoří hnědá kůrka, která se před konzumací oddělí.
Hákarl při sušení
V minulosti hrál velkou roli v jídelníčku
Jelikož se žralok grónský dožívá až 400 let a do své pohlavní dospělosti dozraje až ve 150 letech, je jeho rozmnožování velice zdlouhavé. Proto je Mezinárodním svazem ochrany přírody veden jako ohrožený a zranitelný druh. Jeho lov však zakázaný není.
Dnes již tradiční pokrm byl pro obyvatele Islandu v minulosti důležitou součástí stravy, protože sehnat čerstvé jídlo bylo velice obtížné. Hákarl byl tak často jediným dostupným zdrojem potravy během dlouhých islandských zim. Takto upravené maso se dobře skladovalo a hlavně bylo trvanlivé.
Močová chuť
Hákarl připomíná podle těch, kteří jej ochutnali, svou vůní čpavkový čistící prostředek a velice zapáchá po amoniaku a hnijící rybě. Má masovou strukturu, avšak podivně záludnou konzistenci. Někteří potencionální ochutnavači se pochoutku ani neodvážili vložit do úst, když ucítili její silný zápach. Hákarl zanechává dlouhotrvající pachuť v ústech.
Servíruje se tradičně v malých kostkách a doporučuje se zapíjet islandskou pálenkou (brennivínem), která je známá také jako „černá smrt“. Islanďané jsou na tento pokrm hrdí. Našli byste ho téměř v každé domácnosti, což svědčí o jeho kulturním významu.
Zdroje: Po cestách, Wikipedia, idnes
