Článek
Karl Bushby se narodil 30. března 1969 v Hullu, v hrabství Yorkshire v Anglii. Jako syn vojáka a s dobrodružnou duší, která ho nutila už v mládí toulat se s bratrem, se v šestnácti letech přidal k britské armádě a sloužil jedenáct let u 3. praporu Parašutistického pluku. Tato léta ve výsadku formovala jeho disciplínu, fyzickou zdatnost a nezdolnost, vlastnosti, které se ukázaly jako klíčové pro nadcházející životní výzvu.
Paradoxně, Bushbyho armádní kariéra, kterou strávil z velké části čekáním na nasazení v mírovějším období, vedla k pocitu nudy a k probuzení jeho neposedné mysli. Jak sám říká, začal si do map kreslit čáry, snít o velkých vzdálenostech a vzdálených obzorech. Jedna z těchto čar vedla z Velké Británie přes Evropu, Asii, Sibiř, Beringovu úžinu, Severní Ameriku a až na nejjižnější cíp Jižní Ameriky. V tu chvíli už nebylo cesty zpět. Bushby opustil armádu, vzal si 500 dolarů, základní vybavení a v roce 1998 odletěl vojenským a následně civilním letem do Punta Arenas v Chile, kde 1. listopadu téhož roku vkročil na cestu dlouhou 58 000 km.
„Ten první den, kdy započnete tak dlouhou cestu, je nezapomenutelný, protože v tu chvíli jste hodně daleko od domova. Spálil jste všechny mosty. Všem jsem řekl, že bych raději zemřel, než se vrátil domů,“ vzpomíná Bushby. „Máte v kapse asi 500 amerických dolarů, žádnou podporu, ani ponětí, jak to dopadne, jen absolutní víru, že to nějak dokážete. A jste na cestě dlouhé asi 36 000 mil (přibližně 58 000 km), s minimální představou, co se chystá.“
Železná pravidla expedice
Karl si pro svou cestu stanovil dva zdánlivě jednoduché, ale naprosto nekompromisní zákony, které z jeho pouti činí unikátní a mimořádně komplikovaný výkon. První a nejdůležitější pravidlo mu striktně zakazuje použít jakoukoli formu motorové dopravy. Smí se pohybovat výhradně chůzí nebo plaváním. Druhé pravidlo, které udržuje jeho neochvějnou motivaci po více než čtvrt století, je slib: do rodného Hullu se nevrátí jinak, než pěšky. Na počátku se tato pravidla jevila jako jasná a snadno dodržitelná, ovšem v konfrontaci s geopolitickou, logistickou a přírodní realitou se stala zdrojem obrovských průtahů a komplikací, zejména pokud jde o složité hraniční přechody, vízovou politiku a interakce s nejrůznějšími, často nepřívětivými, státními režimy.
Dramatická zkouška na Beringově úžině
Po vyčerpávajícím, leč plynulém, putování přes Jižní, Střední a Severní Ameriku, během něhož do roku 2006 Karl Bushby nachodil přes 27 000 kilometrů, dorazil k největší geografické a logistické překážce – Beringově úžině, úzkému průlivu, který tvoří hranici mezi americkým a asijským kontinentem. V březnu 2006 se Bushby, doprovázen francouzským dobrodruhem Dimitrim Kiefferem, pustil do pokusu o přechod 93 kilometrů širokého průlivu. Vzhledem k rozložení ledu a extrémním podmínkám museli muži zvolit obrovskou 14denní okliku, která protáhla jejich pochod po zamrzlém úseku o vzdálenost asi 240 kilometrů.
Tato legendární pasáž byla plná hrozeb. Čelili obrovským kusům ledu, které se mohly kdykoli zlomit, a potenciálnímu setkání s polárními medvědy. Největší šok je však čekal, když byli po úspěšném přechodu na sibiřskou půdu zadrženi ruskými pohraničníky poblíž čukotské osady Uelen. Z administrativního hlediska se dopustili hraničního přestupku, jelikož nevstoupili do Ruska oficiálním vstupu. Následné zadržení a hrozba pětiletého zákazu vstupu do Ruska představovaly reálnou hrozbu, že by se celá expedice zhroutila v jediném okamžiku. Záchranu nakonec přinesla vysoká politika. Díky intervenci tehdejšího britského vicepremiéra Johna Prescotta, který byl poslancem za Bushbyho domovský Hull, a diplomatickému zásahu u Romana Abramoviče, tehdejšího gubernátora Čukotky, byl zákaz zrušen a Karl mohl svou pouť obnovit.
Nicméně, získání víza po incidentu u Beringovy úžiny byl jen začátek nekonečné byrokratické bitvy, která se točila kolem Ruska, které se stalo hlavním logistickým a politickým bojištěm. Většina oblasti, kudy Bushbyho trasa vedla, je totiž vojenské pásmo, vyžadující speciální povolení. Nadto byl Karl svázán pravidly ruského víza, které mu dovolovalo strávit v zemi pouze 90 dní. To, v kombinaci s neúprosnými přírodními podmínkami tundry, kde bylo možné chodit jen během krátkého období pozdní zimy a časného jara po zamrzlých řekách a ledových cestách, katastrofálně zpomalilo jeho pokrok.
V roce 2007 se mu podařilo ujít přes 1000 kilometrů, než mu vypršelo vízum. O rok později získal potřebné doklady pozdě, což mu umožnilo jen třítýdenní pochod, než jarní tání proměnilo krajinu v neprůchodné bažiny a dravé řeky. Finanční krize v letech 2008 až 2010 a ztráta sponzorů situaci ještě zhoršily, byl nucen zůstat v Mexiku. Když se v roce 2011 konečně vrátil, ušel dalších 1100 kilometrů do Sredněkolymsku. Drama vyvrcholilo v roce 2012, kdy mu ruské úřady vízum odmítly. V reakci na to, a v důsledku pětiletého zákazu vstupu uděleného v roce 2013 kvůli předchozímu hraničnímu přestupku, podnikl Bushby na protest 4800 kilometrů dlouhý pochod z Los Angeles do Washingtonu D.C. k Ruské ambasádě. Teprve v roce 2014 byl tento zákaz zrušen a Karl Bushby získal zvací dopis, což mu umožnilo pokračovat v cestě přes Asii. Tyto neustálé peripetie s úřady a nehostinnou tundrou způsobily zpoždění, které prodloužilo původně osmiletý termín expedice na dekády.
Plavba přes Kaspické moře a vstup do Evropy
Po překonání Ruska se Bushby dostal do Mongolska (2017) a Uzbekistánu (2019). Na hranici Turkmenistánu a Íránu se expedice opět zastavila, tentokrát kvůli vízovým problémům a pandemii COVID-19. V srpnu 2024 čelil další obrovské výzvě, která testovala jeho pravidla: jak se dostat z Asie do Evropy bez nebezpečného průchodu Íránem nebo Ruskem.
Bushby se rozhodl, že přeplave Kaspické moře z Kazachstánu do Ázerbájdžánu. I zde musel dodržet pravidlo: žádná asistence. Po boku měl spolusplavkyni Angelu Maxwellovou a dva ázerbájdžánské plavce, Anastasii Boboriknu a Abdurrahmana Rustamova, ale po dobu 31 dní (132 hodin čistého plavání) a na vzdálenost 288 km plaval sám. Odpočíval a spal na podpůrných lodích. Po úspěšném doplavání pokračoval přes Ázerbájdžán do Turecka, kde v září 2025 dokončil přechod Bosporu a vstoupil do Evropy.
Osobní břemeno: Vztah se synem
Bushbyho expedice je sice fyzicky a logisticky náročná, ale největší břemeno nese na duši. Expedici Giant Steps (Obří kroky) zasvětil svému synovi, kterého opustil, když mu bylo pět let.
„Doufal jsem, že se syn v nějaký moment ke mně připojí, že by mohl být součástí cesty,“ vzpomíná. „Během těch let bylo tohle břemeno pořád těžší a těžší. Možná si můžete říkat, že si to nějak odůvodníte, že všechno bude dobré, ale ono to nikdy není tak, jak si přejete.“
Jeho syn nakonec s otcem krátkou část cesty ušel. Bushby má realistickou představu o jejich setkání: „Až se vrátím, zajdeme do baru, dáme si pár piv. Možná dostanu pěstí, rozhodně si to zasloužím a nebudu se bránit. Ale nějak to překonáme.“
Osobní vztahy se ukázaly být to nejtěžší na celé pouti. Navzdory veškeré fyzické bolesti a utrpení, které zažil, Karl Bushby tvrdí, že největší výzvou byla ztráta žen, do kterých se zamiloval. Fyzická bolest je podle něj snadná, ale emocionální utrpení je jiné. Nejšťastnější chvíle prožil právě v těchto vztazích.
Přátelství neznámých
Po více než padesáti tisících kilometrech má Bushby naprosto jasnou představu o lidské povaze, která je často v rozporu se zprávami ve sdělovacích prostředcích. Navzdory tomu, že zažil dny bez jídla, čelil přírodním živlům a procházel válečnými zónami, dospěl k závěru, že lidé jsou obecně laskaví. V mnoha kulturách a regionech světa se mu dostalo pomoci, jídla a péče od cizích lidí, kteří nepožadovali nic na oplátku.
„Ani nemluvíte stejným jazykem, takže je to jen o úsměvech a kývání a pak vás pošlou dál… Je to jeden příběh za druhým, a napříč každou kulturou, napříč každou zemí,“ říká Bushby. „Tento svět je zatraceně mnohem přátelštější a hezčí, než se může zdát.“
Návrat domů
Když Karl Bushby vstoupil v září 2025 do Bulharska a do Schengenského prostoru, měl před sebou méně než 2213 km do Spojeného království. V říjnu 2025 byl v Rumunsku.
Po 27 letech na cestě, s více než 50 000 km v nohách, se cíl, rodný Hull, konečně dostává na dosah. V červnu 2025 čekal v Arménii na vízum do Turecka a doufal, že bude pokračovat v srpnu. Po úspěšném přechodu Turecka a vstupu do Evropy se jeho odhad nemění. Očekává, že expedici dokončí a dorazí do Hullu v roce 2026, pravděpodobně v září.
Pro muže, který strávil přes čtvrt století na cestě, bude návrat domů velmi zvláštní. Karl Bushby, hrdina nezdolné vůle, jehož kniha Giant Steps a přechod Beringovy úžiny inspirovaly dokonce i deskovou hru (Ice Flow), se brzy stane prvním člověkem v historii, který obešel svět.
