Článek
Král Slunce a umění absolutní moci: Zrození evropské dominance a diktát módy
Ludvík XIV., panovník s přezdívkou Král Slunce (Le Roi Soleil) a Ludvík Veliký (Louis le Grand), nevládl pouze Francii, on ji ztělesňoval. Od roku 1643 do roku 1715 strávil na trůnu neuvěřitelných 72 let, což představuje nejdéle doloženou vládu v evropské historii. Tento vliv trvající více než sedm dekád transformoval Francii z rozháraného království oslabeného šlechtickými vzpourami na hegemonní velmoc Evropy a nedostižné kulturní centrum. Jeho vláda však nezformovala jen politickou mapu kontinentu, pronikla i do těch nejintimnějších aspektů života, včetně osobní hygieny, stolování a překvapivě i do módy obouvání, kde Král Slunce navždy zanechal svou stopu.
Sotva začal chodit, už vládl Francii
Ludvík XIV. usedl na trůn jako čtyřletý chlapec po smrti svého otce Ludvíka XIII. Během jeho nezletilosti vládla jako regentka jeho matka Anna Rakouská po boku prohnaného prvního ministra, kardinála Julese Mazarina. Toto období, poznamenané šlechtickou opozicí zvanou fronda, která na čas vážně ohrozila královskou moc, bylo pro mladého krále formativní. Naučil se, že jedinou cestou k udržení moci je její absolutní koncentrace.
Po Mazarinově smrti v roce 1661 udělal Ludvík XIV. zásadní a symbolický krok: nechal úřad prvního ministra neobsazený a veškerou moc převzal do svých rukou. Stal se tak ztělesněním absolutismu, ideologie, která se opírala o údajný výrok: „Stát jsem já.“ Okamžitě se pustil do řešení katastrofálního stavu státních financí s pomocí Jeana-Baptisty Colberta a zahájil éru intenzivní centralizace. Musel zkrotit odbojná města a mocenské choutky vlastní aristokracie. Král Slunce se stal symbolickým středobodem Francie, sjednocujícím prvkem země, která v té době čítala stovky dialektů a území mluvící italsky či německy.
Klíčovým tahem k upevnění absolutní moci bylo přesunutí královského dvora a sídla vlády z Paříže do Versailles. Původně lovecký zámeček svého otce nechal Ludvík XIV. přeměnit na gigantický, nepřekonatelný architektonický skvost, který se stal vzorem pro evropské panovnické dvory. Oficiálně se král do Versailles přestěhoval v polovině roku 1682.
Tento krok nebyl jen demonstračním aktem přepychu, ale promyšlenou politickou strategií. Tím, že král přinutil aristokracii žít pod jednou střechou, ve své bezprostřední blízkosti, získal nad ní dokonalou kontrolu. Dvorský ceremoniál, dovedený k barokní dokonalosti, přeměnil někdejší mocné šlechtice na elegantní dvořany, jejichž ambice se soustředily na to, kdo králi podá košili při ranním rituálu vstávání. Vznešené vystupování a kultivovaný projev byly u dvora esenciální, a Ludvík XIV. sám sebe vnímal jako hlavní postavu celého tohoto divadla, ztělesňující boha Apollóna – symbol Slunce.
Zápach luxusu
Navzdory okázalosti a propracované estetice dvorského života se Ludvík XIV. a jeho éra vyznačovali kontroverzními osobními zvyklostmi, které dnešního pozorovatele šokují. V 17. století panovalo přesvědčení, že voda je pro tělo nebezpečná, protože otevírá póry a umožňuje průnik nemocí. V důsledku toho byl král známý svou nechutí k častému mytí. Intenzivní parfémy, jimiž Versailles proslulo, sloužily primárně k maskování tělesných pachů. Přestože král trpěl kožními záněty, lékaři ho v tomto přístupu podporovali.
Ludvíkův životní styl byl poznamenán i dalšími neobvyklými praktikami, považovanými tehdy za znak bohatství a sofistikovanosti. Panovník měl zálibu v klystýrech, které podstupoval pravidelně, údajně až několikrát denně, v přesvědčení, že jde o cestu ke zdraví. Hojně také užíval projímadla, aby si mohl dopřát libovolné množství jídla. Jeho hostiny, během nichž prý snědl celého bažanta a hromady sladkostí, byly legendární. Zdravotní problémy jej však neminuly. Kromě gangrény, která byla příčinou jeho smrti v 76 letech, se zapsal do dějin jako pacient, u něhož byla provedena první doložená operace hemoroidů. Zákrok provedl v roce 1686 jeho královský holič a „chirurg“ Charles-François Felix, který si předtím svou techniku půl roku testoval na vězních a venkovanech.
Podpatek jako výsada šlechty
Snad nejvíce fascinující je však Ludvíkův vliv na módu, zejména na obuv. Král Slunce byl spíše menšího vzrůstu, a podpatky se staly ideálním prostředkem, jak si přidat na výšce a zdůraznit svůj majestát. Pryč byly doby vysokých holínek, Ludvík propagoval módu krátkých kabátů, které končily u kolen, aby vynikly štíhlé nohy v jemných hedvábných punčochách a hlavně – elegantní střevíce.
Role dvorního ševce Nicholase Lestageho je v tomto příběhu klíčová. Lestage pro krále navrhoval a vyráběl boty s vysokými podpatky, které mohly dosahovat až 10 cm. Tyto podpatky, později známé jako Ludvíkovský podpatek, nebyly jen funkční. Byly extravagantně zdobené, vyrobené ze vzácných materiálů, jako je orientální hedvábí, a často nesly vyšívané motivy ze slavných bitev nebo milostné výjevy. Boty, ve kterých se král v roce 1660 ženil s Marií Terezou Habsburskou, byly zlaté a zdobené královskými liliemi. Lestageho význam byl takový, že ho král za jeho práci povýšil do šlechtického stavu a do erbu mu dal botu.
Ludvík XIV. boty na podpatku nejen nosil, ale integroval je do svého oficiálního image, což dokládají jeho portréty. Stal se tak v podstatě módní ikonou své doby, a jeho styl rychle převzala celá evropská šlechta. Ačkoliv se vysoké podpatky objevovaly už ve starověkém Egyptě či Římě (hlavně na jevišti), teprve díky Ludvíkovi XIV. se staly trvalým a celoevropským módním doplňkem spojeným s elitou a mocí.
obraz - Ludvik XIV.
Když luxus a záliba ve válkách zruinuje zemi
Ludvíkův zlatý věk měl i svou temnou, finančně nákladnou stránku. Králova zahraniční politika byla zaměřena na posílení velmocenského postavení Francie a často vedla k válečným konfliktům, jako byla válka o dědictví španělské. Války, které někteří kritizovali jako Králův koníček, byly spolu s náklady na stavbu a provoz Versailles pro státní rozpočet neúnosné. Navzdory merkantilistické ekonomické politice a rozšiřování kolonií v Nové Francii a Indii, vedla okázalost a nepřetržitý řetěz válek k obrovskému zadlužení Francie, jehož důsledky plně pocítili až jeho nástupci.
Dalším sporným, avšak z hlediska absolutismu logickým krokem, bylo zrušení Ediktu nantského v roce 1685. Tímto dekretem zrušil náboženskou svobodu hugenotů (protestantů) s cílem dosáhnout politické i náboženské jednoty Francie. Následný exodus více než 200 000 hugenotů – finančníků, podnikatelů, vědců a důstojníků – do protestantských zemí (Nizozemí, Prusko, Anglie) byl těžkou ranou pro francouzskou ekonomiku a armádu.
Poslední léta panování Krále Slunce byla poznamenána válečnými neúspěchy, mrazy, neúrodou a osobními tragédiemi. Ludvík XIV. přežil svého jediného legitimního syna i dva vnuky, a na trůn po jeho smrti nastoupil pouze jeho pětiletý pravnuk Ludvík XV. Král se nakonec upnul k náboženství, omezil výdaje a snažil se řešit hospodářskou situaci, ale jeho odkaz zůstal ambivalentní. Na jedné straně symbol neomezené moci a kulturní dominance, na straně druhé semínko finančního kolapsu, které nakonec vedlo k revoluci.
Ludvíkovi podpatky, které způsobili revoluci v módě
Ludvíkův odkaz v módě však přežil i Velkou francouzskou revoluci, ačkoliv paradoxně právě tato revoluce vedla k dočasnému úpadku vysokých podpatků. V té době se podpatky staly symbolem blahobytu a aristokracie. Aby se lidé vyhnuli podezření, že jsou spojeni s popravenou šlechtou, vysoké podpatky rychle zmizely a nosily se mnohem nižší. Nicméně Ludvíkovský podpatek, který se mezitím stal součástí dámské garderoby, se později vrátil a přetrval až do moderní éry, i když dnes je doménou především ženské obuvi.
Fenomén vysokých podpatků je dodnes fascinující. Král Slunce si jimi kompenzoval výšku, dnešní ženy je nosí pro sebevědomí, svůdnost a kompenzaci výšky, a to navzdory všeobecně známým zdravotním důsledkům, jako je zkrácení Achillovy šlachy nebo zvýšená zátěž na kolena a záda. Tím, že se těžiště těla při chůzi na špičkách přesouvá dopředu, je nutné držení těla vyrovnávat nakláněním dozadu. Nicméně elegance a silueta, kterou podpatek formuje – prodloužení nohou a zvýraznění hýždí – se stala trvalou součástí módy.
