Článek
Markéta Babenberská se narodila na počátku 13. století jako prvorozená dcera rakouského a štýrského vévody Leopolda VI. z významného rodu Babenberků a jeho byzantské manželky Teodory. Vyrůstala na honosných panovnických dvorech v Klosterneuburgu a ve Vídni, které tehdy představovaly absolutní špičku kultivovaného evropského života. Vídeňský dvůr byl přímo mekkou dvorské poezie, rytířských turnajů a místem, kde tvořili nejvýznamnější pěvci své doby. V tomto prostředí dostala vysoce urozená dívka vynikající vzdělání i průpravu pro budoucí roli evropské panovnice.
Jako nejstarší dcera jednoho z nejbohatších a nejvlivnějších knížat Svaté říše římské představovala Markéta mimořádně atraktivní partii. Již kolem roku 1221 byla plánována její svatba s anglickým králem Jindřichem III., avšak složité diplomatické zákulisí nakonec tuto možnost smetlo ze stolu.
Její otec Leopold VI. však nepolevil ve svých vysokých ambicích. Při osobních jednáních s římsko-německým císařem Fridrichem II. dojednal sňatek Markéty s císařovým prvorozeným synem, mladým římským králem Jindřichem VII. Štaufským. Zajímavostí je, že tento mladý Štauf byl původně zasnouben s českou princeznou Anežkou (pozdější svatou Anežkou Českou). Když babenberský vévoda zasnoubení překazil a dohodil císaři vlastní dceru, vznikla tím mezi pražským a vídeňským dvorem dlouholetá nevraživost, přičemž sama Anežka Česká novou rakouskou příbuznou v lásce příliš neměla.
Římskou královnou a tragédie štaufského rodu
Svatba se konala v listopadu roku 1225 a o dva roky později, v roce 1227, byla Markéta v slavných Cáchách korunována římskou královnou. Z manželství s Jindřichem VII. vzešli dva synové – Jindřich a Fridrich. Zdálo se, že život babenberské královny směřuje k absolutnímu vrcholu tehdejší politické pyramidy, avšak osud to chtěl jinak.
Mladý král Jindřich VII. se dostal do ostrého konfliktu se svým mocným otcem, císařem Fridrichem II. Poté, co v roce 1235 se neúspěšně vzbouřil proti císařské autoritě, byl zbaven vlády, sesazen z trůnu a vyhnán do Itálie. Markétě se okamžitě rozpadl svět. Její dva synové jí byli odebráni a oba zemřeli v mladém věku.
Sama královna žila několik let na neznámých místech v Německu v dohledu císařských špehů. Po manželově smrti v roce 1242 se jako zlomená žena uchýlila do bezpečí klášterních zdí – postupně pobývala u dominikánek v Trevíru, cisterciánek ve Würzburgu a pravděpodobně i v Míšni. Právě v Trevíru v roce 1243 podle pozdějších pramenů složila slib čistoty, který měl v jejím dalším životě odehrát naprosto zásadní roli. V této fázi života to vypadalo, že Markéta dožije nepozorovaně v ústraní jako vdova.
Boj o babenberské dědictví a návrat na scénu
Všechno zmenila nečekaná tragédie v létě roku 1246. V bitvě na řece Litavě proti Uhrům padl bezdětný rakouský vévoda Fridrich II. Posledný mužský představitel rodu Babenberků a Markétin bratr. Tímto okamžikem vymřela po meči slavná linie a otevřela se otázka, komu připadnou bohaté rakouské a štýrské země.
Podle vzácného právního dokumentu Privilegium minus, které vydal císař Fridrich I. Barbarossa už v roce 1156, měly babenberské země právo dědit i ženy. Na scéně se tak objavily dvě hlavní dědičky. Markéta Babenberská, jako nejstarší žijící sestra zesnulého vévody, a Gertruda Babenberská, Markétina mladá a ctižádostivá neteř.
Nastala divoká pětiletá fáze bezvládí, válčení a politických dohod. Gertruda byla postupně provdána za českého prince Vladislava (bratra Přemysla Otakara II.), po jeho rychlé smrti za Heřmana Bádenského a nakonec za Romana Haličského. Ani jeden z jejích manželů se však v zemi nedokázal natrvalo prosadit.
Když se rakouská šlechta na počátku 50. let 13. století rozhodovala, komu svěřit zemi, aby zamezila chaosu, padla volba na mladého a dravého moravského markraběte Přemysla. Rakouští předáci v čele s mocným rodem Kuenringů vyžadovali právní jistotu. Tou nebylo nic jiného než sňatek českého prince s legitimní babenberskou dědičkou – stárnoucí Markétou.
Devatenáctiletý mladík a padesátiletá vdova
11. února 1252 se v Hainburgu na Dunaji konala svatba, která doslova šokovala tehdejší Evropu. Před oltářem stanul devatenáctiletý český princ Přemysl Otakar a téměř padesátiletá římská královna Markéta Babenberská. Věkový rozdíl činil neuvěřitelných třicet let. V očích tehdejší společnosti mohla být nevěsta svému manželovi bez nadsázky matkou.
Šlo o sňatek z rozumu. Přemysl sňatkem získal právní tituly k Rakousku a Štýrsku a v roce 1253 po smrti otce i český trůn. Pro mladého monarchu to byl obrovský osobní ústupek. Markéta byla vnímána jako žena, která měla veškerou svou slávu i fyzický půvab dávno za sebou. V dobových pramenech bývala dokonce nelichotivě označována jako strašidlo či ošklivka vedle mladých panovnic.
Podstatnější než fyzický vzhled však byla biologická realita. Padesátiletá ženská dědička již objektivně nemohla dát českému království toužebně očekávaného dědice trůnu.Otázka zachování přemyslovského rodu tak zůstávala od počátku svazku viset ve vzduchu jako časovaná bomba.
Královnou tolerovaná milenka
Stárnoucí královna, vědoma si svého věku, se podle kronikáře Františka Pražského snažila odvrátit pozornost od své neplodnosti a svalovala vinu za chybějícího potomka na svého mladého chotě. Tvrdila prý dokonce, že král je impotentní či neplodný, protože se narodil v nešťastný den svatého Petra.
Přemysl Otakar II. si však nenechal líbit útok na svou mužskou čest. Vymyslel svéráznou sázku: „Přenech mi jednu ze svých dam a dej mi rok času. Dokážu ti svoji potenci.“ Moudrá a pragmaticistická Markéta na návrh přistoupila a nabídla manželovi dívku ze svého vlastního dvora – rakouskou šlechtičnu Anežku z Kuenringu.
Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Anežka králi porodila syna Mikuláše a následně ještě několik dcer. Dívka si získala v kronikách obrovskou pozornost mimo jiné svým zjevem. Nosila na svou dobu nevídaně krátký, chlapecký účes, kvůli němuž se jí přezdívalo Palceřík nebo Helmička. Stala se tak vůbec první historicky doloženou královskou milenkou v českých dějinách.
Markéta Babenberská v této situaci prokázala obrovskou životní zralost, nadhled a toleranci. Své druhé manželství nebrala emocionálně, chápala královy potřeby a mimomanželský vztah svého mladého muže s Anežkou dokonce tolerovala a podporovala.
Anulování sňatku a moudrý ústup do ustraní
Přemysl Otakar II. svojí milovanou milenku i nemanželského syna Mikuláše hluboce miloval. Po vítězné bitvě u Kressenbrunnu, kde porazil uherského krále Bélu IV. a definitivně obsadil Štýrsko, se pokusil u papeže Alexandra IV. vyprosit pro Mikuláše plnou legitimizaci a nástupnická práva na český trůn. Papež sice děti prohlásil za legitimní pro světské úřady, ale právo na českou korunu jim striktně odepřel.
Pro Přemysla to byl jasný signál: musel se s Markétou rozvést a najít si novou, mladou manželku, která mu dá legitimního dědice. Důvod pro rozvod s Markétou byl už dávno připraven. Král požádal o anulování manželství na základě Markétina nezrušeného slibu čistoty, který složila v roce 1243 v klášteře v Trevíru.
Sama Markéta na zrušení manželství vědomě spolupracovala. Věděla, že její úloha skončila. Dne 18. října 1261 opustila s důstojností Prahu. Na rozdíl od jiných zavržených královen nezůstala zhrzená. Výměnou za hladký průběh získala statky v Dolních Rakousích, finanční zabezpečení a klid. Přemysl se ještě téhož roku oženil s krásnou a divokou uherskou princeznou Kunhutou Haličskou.
Poslední léta na hradě Krumau
Po odjezdu z Čech žila Markéta Babenberská v dolnorakouské Křemži a na nedalekém hradě Krumau am Kamp. I přes formální anulaci se až do smrti nepřestala titulovat jako česká královna a rakouská vévodkyně.
Zemřela 29. října 1266 na hradě Krumau ve věku okolo šedesáti let. Podle legendy prý až do posledních dnů vzpomínala na své krátké manželství s Přemyslem Otakarem II. Měla v sobě chovat tichý smutek z toho, že o ni mladý král v podstatě nikdy nezavadil opravdovým pohledem a jakmile zjistil, že mu nedá potomka, plně ji ignoroval ve prospěch mladších žen.
Pochována byla v rodové hrobce Babenberků v cisterciáckém opatství Lilienfeld. Markéta Babenberská bývá v učebnicích často vykreslována jako pouhá stárnoucí překážka v životě velikána Přemysla Otakara II. Ve skutečnosti však šlo o mimořádně vzdělanou, zkoušenou a moudrou panovnici, jejíž oběť otevřela Přemyslovcům cestu k vybudování jedné z nejmocnějších říší středověké Evropy.
