Měl nulové úspory, sponku a geniální nápad. Za rok už vlastnil dům

V červenci 2005 seděl šestadvacetiletý Kyle MacDonald ve svém skromném, pronajatém bytě v Montrealu a díval se do prázdna. Situace byla kritická, na zaplacení příštího nájmu mu chyběly peníze a jeho profesní historie vypadala spíše jako sbírka bizarních historek než jako kariérní postup. Kyle byl typickým představitelem „generace hledačů“. Měl za sebou neuvěřitelnou dřinu v lesích Britské Kolumbie, kde vlastníma rukama vysázel přes 100 000 stromů, rozvezl tisíce pizz hladovým zákazníkům a u fritovacích hrnců v rychlém občerstvení vypotil litry potu. Dokonce jednou v rámci sázky snědl škorpiona. Výsledek? Bankovní konto na nule a nulová perspektiva.

Standardní pracovní trh ho ubíjel. Prohlížení inzerátů na pozice natěračů nebo nočních hlídačů v něm vyvolávalo jen další skepsi. Věděl, že tudy cesta k jeho snům nevede. Kyle ale nebyl jen zoufalý nezaměstnaný, byl to člověk s neobyčejným citem pro komunikaci a talentem zaujmout.

V osudný večer, krátce před půlnocí, mu zrak padl na obyčejnou červenou kancelářskou sponku, která se mu povalovala na stole mezi papíry. V tu chvíli se mu v hlavě propojily vzpomínky na dětství s tehdy ještě neprobádanými možnostmi internetu. Vzpomněl si na hru „Bigger, Better“ (Větší, lepší), kterou děti v Kanadě milují: začnete s drobností, zaklepete na sousedy a zkoušíte ji vyměnit za něco o trošku hodnotnějšího. Kyle se rozhodl pro digitální revoluci této hry. Namísto dalšího „leštění“ svého životopisu, který nikoho nezajímal, sepsal inzerát.

„Tato červená sponka právě leží na mém stole. Rád bych ji vyměnil za něco většího nebo lepšího. Třeba za pero, lžičku nebo botu. Dorazím za vámi kamkoliv,“ napsal s odzbrojující upřímností. Na konec přidal větu, která tehdy zněla jako čisté šílenství: „Hodlám v tomto řetězci pokračovat tak dlouho, dokud nezískám dům. Nebo ostrov. Nebo dům na ostrově. Chápete, kam tím mířím.“

Nebylo to jen o výměně kusu kovu za kus plastu. Kyle od začátku sázel na lidskou hravost a příběh. Nechtěl dary, nechtěl charitu. Chtěl férový obchod založený na tom, že pro někoho může mít „bezcenná“ věc hodnotu příběhu, kterého se stane součástí.

Když Kyle MacDonald zveřejnil svůj inzerát, mnozí to považovali za vtip, který zapadne v propadlišti internetových dějin. Jenže síla komunity na serveru Craigslist se projevila s nečekanou razancí. První odpověď přišla téměř okamžitě: dvě mladé ženy z Vancouveru mu nabídly propisku ve tvaru ryby. Pro někoho harampádí, pro Kylea první vítězství. Sedl na stopa a vyrazil. Už tehdy pochopil, že neobchoduje s předměty, ale se zážitky a lidskými příběhy.

Předmět sice získal na ceně jen nepatrně, ale „sněhová koule“ se začala nabalovat. Ještě ten samý den v Seattlu vyměnil rybí pero za ručně vyráběnou keramickou kliku, která vypadala jako vtipný obličej. Kyle s humorem sobě vlastním poznamenal, že sice ještě nemá dům, ale už má kliku, za kterou se do něj bude vcházet.

Logistická náročnost začala narůstat. Kyle se svými trofejemi křižoval kontinent a jeho web oneredpaperclip.com začal kolabovat pod náporem zvědavců. Z kliky se po devíti dnech cesty stopem stal v Massachusetts kempingový vařič Coleman i s náplní. V Kalifornii pak přišel první skutečně velký skok, námořní seržant vyměnil vařič za tisícivattový generátor Honda. V tu chvíli už Kyle nedržel v ruce drobnost do kapsy, ale třicetikilový stroj, který vyžadoval pořádnou přepravu a péči.

Právě u generátoru se však celý ambiciózní plán málem zhroutil jako domeček z karet. Kyle dorazil do New Yorku, kde měl domluvenou další výměnu. Ubytoval se v hotelu a generátor nechal v úschovně. Jenže New York v té době žil v přísných bezpečnostních opatřeních a personál hotelu začal cítit unikající benzín.

Když se Kyle vrátil pro svůj poklad, čekal ho šok. Hotel byl obklopen hasičskými vozy a jeho generátor, jediný majetek v hodnotě tisíců korun, byl zkonfiskován newyorským hasičským sborem (FDNY) jako nebezpečný materiál. Pro Kylea to byl moment absolutního dna. Bez generátoru by musel začít znovu od nuly.

Kyle se však nevzdal. Vypátral hasičskou zbrojnici v dolním Manhattanu a s odzbrojující upřímností hasičům vysvětlil svůj příběh o sponce a cestě za domem. Atmosféra okamžitě roztála. Hasiči, fascinovaní jeho drzostí a optimismem, mu generátor nejen vrátili, ale celá scéna skončila jako z rodinného filmu: Kyle dostal od posádky lízátko, vyfotil se s jejich maskotem, dalmatinem, a s požehnáním newyorských záchranářů mohl pokračovat dál.

Generátor nakonec v Queensu vyměnil za to, co v New Yorku milují nejvíc, za „instantní párty set“. Ten obsahoval prázdný sud na pivo, poukaz na jeho naplnění a zářící neonový nápis Budweiser. Byl to obchod, který by ekonom označil za riskantní, ale Kyle věděl, že v tomto hravém světě má „párty v krabici“ větší potenciál než hlučný stroj.

V polovině cesty už Kyle MacDonald nebyl jen „ten kluk z internetu“. Poté, co vyměnil párty set za sněžný skútr s populárním kvebeckým komikem Michelem Barrettem, se jeho blog proměnil v globální fenomén. Média ho milovala. Kyle se stal mistrem „vrtění psem“, když v televizi prohlásil, že by pro obchod jel kamkoliv kromě zapadlé díry jménem Yahk, okamžitě se mu ozval turistický magazín a nabídl mu tam dvoutýdenní pobyt. Ten Kyle obratem vyměnil za dodávku, dodávku za nahrávací smlouvu v Torontu a tu zase za rok bezplatného nájmu v luxusním mezonetu ve Phoenixu.

V ten moment měl Kyle v rukou hodnotu desítek tisíc dolarů. Byl jen krůček od domu. A tehdy udělal něco, co jeho fanoušky dohnalo k šílenství.

Kyle vyměnil roční bydlení v Arizoně za jedno odpoledne s rockovým bouřlivákem Alicem Cooperem. Fanoušci jásali. potkat se s legendou, to je přece vrchol! Jenže Kyle se u rockera ani neohřál. Tuto exkluzivní příležitost totiž okamžitě vyměnil za… obyčejné plastové sněžítko s logem kapely KISS.

Internetem projela vlna čistého zděšení. „Tohle je konec. Kyle se zbláznil,“ psali lidé v diskusích. Vyměnit bydlení za kýčovitý suvenýr, který se prodává na benzínkách.

Kyle ale věděl něco, co ostatní ne. Věděl, že v Hollywoodu žije Corbin Bernsen – hvězda stříbrného plátna a režisér, který trpí velmi specifickou „závislostí“. Bernsen je totiž pravděpodobně největším sběratelem sněžítek na světě (jeho sbírka čítá přes 8 000 kusů). A co víc, Kyle zjistil, že právě ono motorizované sněžítko KISS je svatým grálem, který v Bernsenově vitríně zoufale chybí.

Kyle zariskoval všechno. Vsadil na to, že sběratelská vášeň je silnější než peníze nebo sláva. A vyšlo to. Bernsen byl tak nadšený, že Kyleovi za „kousek plastu“ nabídl něco, co má v showbyznysu nevyčíslitelnou hodnotu: placenou, mluvenou a v titulcích uvedenou roli ve svém připravovaném filmu Donna on Demand.

V tu chvíli se Kyle MacDonald oficiálně stal držitelem „vstupenky do Hollywoodu“. Ze sponky se stala role ve filmu. Cesta k vlastnímu domu už nebyla jen snem, byla na dosah ruky – stačilo najít někoho, kdo by za šanci stát se filmovou hvězdou dal střechu nad hlavou.

Zatímco Kyle MacDonald v Hollywoodu podepisoval smlouvu na filmovou roli, tisíce kilometrů na severovýchod, uprostřed nekonečných prérií provincie Saskatchewan, se v městečku Kipling začaly dít věci. Kipling nebyl žádnou metropolí – s populací kolem 1 100 obyvatel šlo o typickou ospalou komunitu, která bojovala s největším strašákem venkova: odlivem mladých lidí a postupným upadáním do zapomnění.

Tamní radnice v čele se starostou Patem Jacksonem však ukázala nečekanou marketingovou genialitu. Namísto utrácení statisíců za neúčinné turistické kampaně se rozhodli vstoupit přímo do Kyleova příběhu.

Město se rozhodlo pro nevídaný krok, z vlastního rozpočtu vykoupilo starší, ale krásně zrekonstruovaný dvoupatrový dům z roku 1920 na hlavní třídě Main Street. Dům se třemi ložnicemi, dvěma koupelnami a původními dřevěnými podlahami. Tuto nemovitost nabídli Kyleovi výměnou za jeho filmovou roli.

Možná si říkáte, k čemu by městu s tisícovkou obyvatel byla jedna role v komedii? Odpověď je prostá: naděje a publicita. Kipling totiž nechtěl roli pro starostu ani pro úředníky. Vyhlásili, že o to, kdo si zahraje v Hollywoodu, rozhodne velký celoměstský konkurz. Z Kiplingu se přes noc stalo „hlavní město filmu“ celého Saskatchewanu. Do města se začaly sjíždět tisíce lidí a castingy plnily stránky novin od New Yorku po Londýn.

Vyvrcholení přišlo 5. července 2006, tedy téměř na den přesně rok poté, co Kyle vyfotil svou sponku. Když Kyle se svou přítelkyní Dominique dorazili do Kiplingu, čekal je šok. Před domem na Main Street stála polovina města – přes 500 lidí v čele se starostou a čestnou stráží královské jízdní policie v červených uniformách.

Atmosféra nebyla jen oslavná, byla dojemná. Lidé si připínali červené kancelářské sponky na košile jako symbol toho, že i v zapomenutém koutě světa je možné dokázat velké věci, pokud máte odvahu si hrát. Kyle obdržel nejen klíče od domu, ale i symbolický klíč od města a doživotní titul čestného občana. „Mnoho lidí mi říká, že je to důkaz, že všechno je možné. A já s nimi musím souhlasit,“ prohlásil tehdy Kyle před jásajícím davem.

Aby příběh nikdy nezmizel, nechal Kipling v roce 2007 v místním parku vztyčit monument. Je to obří, 4,5 metru vysoká a přes dvě tuny vážící červená kancelářská sponka. V té době šlo o největší sponku na světě, což městu vyneslo i zápis do Guinnessovy knihy rekordů.

Pro městečko Kipling nebyl Kyle MacDonald jen novým sousedem. Byl to člověk, který jim připomněl jejich vlastní hodnotu. Filmový konkurz nakonec vyhrál devatenáctiletý místní mladík, který skutečně odjel do Hollywoodu a roli si zahrál.

Příběh Kylea MacDonalda skončil přesně tak, jak začal – netradičně. Kyle v domě v Kiplingu několik let skutečně žil se svou přítelkyní Dominique. Užívali si to, co si většina lidí jeho věku nemohla dovolit. Kyle dům zrekonstruoval, vymaloval a stal se součástí komunity. Ale jak sám přiznal, dům byl jen „materiálním důkazem“, že systém lze nabourat. Skutečné bohatství si odnesl v podobě knihy One Red Paperclip, která se stala světovým bestsellerem a byla přeložena do desítek jazyků.

Kyle se stal vyhledávaným řečníkem na konferencích typu TEDx. Lidé po něm chtěli „zaručený návod na úspěch“, ale on jim místo grafů ukazoval červenou sponku. Jeho úspěch vyvolal vlnu tisíců napodobitelů. Internet zaplavily pokusy o výměnu starých mobilů, tkaniček nebo propisek za auta a byty. Většina z nich pohořela. Proč? Protože zapomněli na to nejdůležitější, co Kyle do svých směn vkládal: čirý optimismus a absenci chamtivosti. Kyle nikdy netlačil na pilu. Každý obchod musel být výhodný pro obě strany a musel být osobní.

To nejvíce fascinující se však stalo několik let po jeho triumfu. Kyle MacDonald udělal něco, co by většina lidí považovala za ekonomickou sebevraždu. Poté, co dům v Kiplingu splnil svůj účel, Kyle se rozhodl, že je čas jít dál. Nechtěl být „vězněm“ jedné adresy.

V duchu své celoživotní filozofie dům prodal (nebo spíše symbolicky předal dál) a vyměnil ho za ojeté auto s nízkým nájezdem. Proč? Protože auto pro něj v tu chvíli znamenalo větší svobodu než cihly a malta. Ukázal tím celému světu, že se nenechal pohltit konzumem, proti kterému na začátku tak trochu rebeloval.

Příběh o červené sponce nás učí jednu zásadní věc: největší překážkou mezi námi a našimi sny není nedostatek peněz, ale nedostatek odvahy začít. Kyle neseděl a nečekal, až mu někdo nabídne dům. Vzal tu nejmenší, nejlevnější věc, kterou měl po ruce, a prostě ji nabídl světu.

„Lidé se mě ptají, jak jsem vytvořil takový humbuk,“ říká Kyle. „Pravda je, že jsem ho nevytvořil já. Vytvořili ho lidé, kteří chtěli věřit, že svět je stále ještě hravé místo, kde se dá obchodovat s úsměvem a podáním ruky.“

Až příště usednete ke svému pracovnímu stolu a ucítíte tíhu každodenní rutiny, rozhlédněte se. Možná tam v rohu šuplíku leží vaše vlastní „červená sponka“.

Zdroje: idnes, Wikipedia, BBC, The Guardian, NBC News