Milá stařenka, Baba Anujka, zavraždila na objednávku desítky lidí

Na pomezí Rakouska-Uherska, mezi prostými rolníky, kde se šeptaly pověsti o vílách a kletbách, žila žena, která se stala živoucí legendou – Baba Anujka. Pro své sousedy byla zpočátku jen postarší, laskavá bylinkářka, tetička, která vždy poradí s kašlem či bolavými zády. Za fasádou vlídné babičky se však skrýval jeden z největších a nejdéle operujících sériových zabijáků v historii.

Příběh Any di Pištonja, ženy, která vejde do dějin pod přezdívkou Baba Anujka, začíná v nejistotě, v mlze neúplných a rozporuplných záznamů, které jen umocňují její legendu. Předpokládá se, že se narodila jako Ana Drakšin (nebo Draxin) okolo roků 1836 až 1838. Místem jejího narození bylo zřejmě Rumunsko, tehdy politicky rozdělené na knížectví Valašské a Moldavské, případně jiné oblasti pod Rakouským císařstvím. Byla dcerou zámožného chovatele dobytka, což naznačuje bohaté dětství, které bylo pro většinu venkovského obyvatelstva nedosažitelné.

Kolem roku 1849, ve věku pouhých 11 let, se její rodina přestěhovala do vesnice Vladimirovac v oblasti Banátské Vojenské Hranice, která byla součástí Rakouského císařství. Její výchova byla na tehdejší poměry výjimečná. Namísto života plného rolnických dřiny navštěvovala soukromou školu v blízkém Pančevu, kde studovaly děti z nejbohatších rodin. To jí poskytlo vzdělání, které překonávalo standard, a rozvinulo její vrozenou inteligenci. Důkazem její bystré mysli je fakt, že si osvojila a mluvila pěti jazyky. Tato polyglotní schopnost (zahrnující pravděpodobně srbštinu, rumunštinu, maďarštinu, němčinu a možná i romštinu) byla klíčová pro její pozdější „kariéru“.

Přes veškerý blahobyt se však její život ve dvaceti letech zlomil v tragické ironii, která pravděpodobně formovala její cynický pohled na svět. Mladá a inteligentní Ana se zamilovala do mladého rakouského vojenského důstojníka. Byla to vášeň, která ji měla zničit. Důstojník ji svedl, a pak bez slitování opustil, přičemž jí zanechal krutý dar – syfilis. Tato dvojitá rána, citová zrada a fyzické, stigmatizující onemocnění, byla pro Annu bodem obratu. Společenská ostuda, zlomené srdce a trvalé zdravotní následky ji uvrhly do hluboké nenávisti k lidem. Stáhla se do samoty a začala hledat útěchu a pomstu ve vědě. Místo společenského života se začala intenzivně zajímat o medicínu a chemii, obory, ve kterých se brzy stala samoukem s nebezpečnými znalostmi.

Později se Ana provdala. Jejím manželem se stal statkář jménem Pistov nebo di Pištonja, muž, který byl mnohem starší než ona. Manželství trvalo dvacet let, ale bylo poznamenáno dalšími tragédiemi. Ana porodila jedenáct dětí, ale z tohoto početného potomstva přežilo pouze jedno. Po manželově smrti se Baba Anujka plně oddala svým chemickým studiím. Přestavěla jedno křídlo svého domu ve Vladimirovci na soukromou laboratoř. Zde, obklopena bylinami, baňkami a tajuplnými směsmi, začala její transformace.

Baba Anujka, s pověstí respektované bylinkářky a léčitelky, zpočátku pěstovala své jméno v souladu s tradičními venkovskými praktikami. Farmářské ženy ji navštěvovaly s běžnými zdravotními problémy, ať už šlo o zažívací potíže, bolesti, nebo potřebu bylinných odvarů. Anujka si tímto způsobem vybudovala legitimní fasádu a stálý, slušný příjem, který jí umožňoval žít v relativním luxusu ve srovnání se svými sousedy. Brzy však začala prodávat směsi s mnohem temnějším účelem. Nejdříve to byly lektvary, které měly u vojáků vyvolat dostatečnou, ale nikoli smrtelnou, nevolnost, aby se vyhnuli nástupu do vojenské služby.

Jejím nejžádanějším, a zároveň nejděsivějším, produktem se stala tzv. magická voda nebo eufemisticky nazývaný „láskyplný lektvar“. Navzdory romantickému názvu šlo o chladnokrevně namíchaný jed. Anujka, mistryně v amatérské chemii a bylinářství, skládala své lektvary z malých dávek oxidu arsenitého a z toxinů z místních rostlin. Klíčem k jejímu dlouhému řádění byla právě tato směs, která byla ve své době v laboratořích téměř nezjistitelná. Otravu bylo možné snadno zaměnit za rychlou, ale přirozenou nemoc, což zajišťovalo Anujce i jejím klientkám téměř naprostou beztrestnost.

Anujčin obchodní model byl cynický a nebezpečně precizní. Když k ní zoufalá klientka přišla s manželským problémem, ať už šlo o tyranii, alkoholismus, nebo jen o touhu po dědictví, Anujka se nikdy neptala na jméno ani na detaily sporu. Místo toho položila kódovanou, ale doslovnou otázku: „Jak těžký je ten problém?“ Tato věta byla klíčem. Znamenala „Kolik váží ten muž, kterého chcete zabít?“ Váha sloužila k výpočtu přesné, smrtící dávky jedu, což zajišťovalo rychlou a spolehlivou smrt, obvykle do osmi dnů, aniž by došlo k okamžitému kolapsu, který by vyvolal podezření. Její oběti, většinou muži v produktivním věku, mizeli z vesnic, aniž by si kdokoli spojil jejich smrt se starou bylinkářkou.

Primárními klientkami bylinkářky byly manželky. V patriarchální společnosti a v době, kdy rozvod byl prakticky nemožný, byly tyto ženy často uvězněny v brutálních, domluvených nebo zoufalých sňatcích. Anujka jim paradoxně nenabízela jen jed, ale i jedinou cestu k úniku a svobodě.

Fenomenální úspěch Anujčina temného podniku se šířil mezi lidmi velice rychle. Anujka se sama nechtěla pohybovat po okolních vesnicích, aby nebudila podezření v sousedství. Proto si kolem roku 1920 najala tzv. obchodní zástupkyni, ženu jménem Ljubina Milankov. Úloha Ljubiny byla klíčová. Působila jako spojka, která cestovala po Banátu, diskrétně vyhledávala klientky u studní či na trzích, kde se šířily drby, a přiváděla je do Anujčina domu ve Vladimirovci. Efektivita a diskrétnost sítě umožnily Anujce dosáhnout děsivého počtu obětí. Odhady hovoří o 50 až 150 zabitých lidech během její dlouhé kariéry. Takový úspěch se odrazil i na ceně – magická voda stála mezi 2 000 až 10 000 jugoslávských dinárů, což byl pro tehdejší dobu značný obnos.

Úspěšný a dlouhotrvající byznys Baby Anujky, založený na absolutní diskrétnosti a nevystopovatelnosti, se nakonec zhroutil ne kvůli forenznímu průlomu, ale kvůli banální lidské chamtivosti a opakování vzorců. Policie zpočátku vnímala úmrtí mladých a zdravých mužů jako nešťastné shody okolností či rychle progredující nemoci. Osudnou chybou, která celou síť provalila, byla série úmrtí spojená s jednou rodinou a jednou zákaznicí.

V lednu 1924 přišla Stana Momirov k Anujce s problémem. Byla již dříve klientkou, která od bylinkářky odebírala bylinné směsi. Tentokrát však žádala o „magickou vodu“ pro svého manžela, Lazara Ludoškiho. Lektvar, koupený za 2 300 dinárů, splnil svůj účel – Lazar po několika dnech zemřel. Stana se krátce poté znovu provdala. Nicméně, uspokojena z rychlého „vyřešení“ svého prvního manželství a pravděpodobně motivována dalším ziskem, se Stana rozhodla jed aplikovat podruhé. Vrozmezí několika měsíců zemřel za podobných okolností i bohatý strýc jejího druhého manžela.

Dvě podezřelá úmrtí ve velmi krátkém sledu v okolí jedné osoby byla již příliš velká náhoda, než aby je policie ignorovala. Vyšetřování se rozjelo a Stana Momirov, vystavena tlaku, nakonec policii přivedla přímo k Aně di Pištonja.

Další klíčový incident, který pevně usadil Babu Anujku, nastal v prosinci 1926. Tentokrát šlo o rodinný spor v obci Ilandža. Manželé Sima a Sofija Momirov se rozhodli zbavit Simova 70letého otce, Nikoly Momirova. Nikola byl popisován jako tyranský alkoholik, který dětem a vnoučatům ztrpčoval život. Sofija se o Anujce dozvěděla od ženy jménem Danica Stojić. Za 5 000 dinárů od ní získali dávku kouzelné vody. Cynismus celého plánu podtrhuje fakt, že k podání jedu byla zneužita nevinná oběť. Sofija přiměla Niklovu vnučku, šestnáctiletou Olgu Sturzu, aby svému dědečkovi jed podala. Nikola, ačkoliv byl ve vysokém věku, se smrtí bojoval déle než jiné Anujčiny oběti, ale nakonec po patnácti dnech také zemřel.

Vyšetřování úmrtí Nikoly Momirova a Lazara Ludoškiho konečně nabralo spád. Úřady nařídily exhumaci těl obou obětí. Vzorky byly odeslány k pitvě a chemické analýze na Bělehradskou univerzitu. Experti brzy potvrdili přítomnost arseniku, jedu, který Anujka tak mistrně maskovala.

Díky detailnímu svědectví Stany Momirov, a následně Sofije se policie dostala přímo k Anujce. Ačkoli Anujka sama nikdy jed nepodala, stala se z ní neviditelná organizátorka desítek úmrtí, která pomocí svých chemických znalostí proměnila venkovské zoufalství v lukrativní obchod se smrtí.

Zátah na Babu Anujku proběhl v květnu 1928, kdy jí bylo neuvěřitelných 90 let. Bylo zatčeno i několik jejích klíčových spolupracovníků a zákaznic, včetně manželského páru Momirovových, Ljubiny Milankov a mladé Olgy Sturzy. Celý případ okamžitě přitáhl enormní pozornost médií po celém Království Jugoslávie i v zahraničí. Novináři popisovali Anujku v cele jako „strašlivě houževnatou a optimistickou bábu“, která se i ve vězení pečlivě starala o svůj vzhled, barvila si vlasy, líčila se a pořizovala si nové šaty.

Soudní proces byl zahájen v červnu 1929 u Okresního soudu v Pančevu. Před soudní síní se shromáždily stovky zvědavců. Anujka se u soudu projevila jako mistrná manipulátorka a tvrdohlavá lhářka. Neustále popírala, že by kdy prodala jakýkoli jed. Trvala na tom, že celý případ je sfabrikován Ljubinou Milankov, její bývalou agentkou, která na ni chtěla svalit vinu za vlastní kriminální činy. Tím se snažila odvrátit pozornost od své role centrální postavy.

Zajímavou obrannou strategii zvolily její klientky, zejména Stana a Sofija Momirov. Tvrdily, že byly v omylu. Podle jejich svědectví si kupovaly „magickou vodu“, protože věřily, že Anujka má nadpřirozené, čarodějnické schopnosti, a že lektvar je jen prostředkem k tomu, aby jejich manželé „odešli“ nebo „onemocněli“ díky kouzlu, nikoli jedu. Tím se snažily snížit svou trestní odpovědnost. Stana Momirov dokonce tvrdila, že lektvar měla vyléčit jejího manžela z alkoholismu.

Veškerá mystika se však rozplynula v okamžiku, kdy byla předložena expertní zpráva z Univerzity v Bělehradě. Dr. Branko Vurdelja, soudní znalec, potvrdil, že v tělech Lazara Ludoškiho a Nikoly Momirova byly nalezeny stopy oxidu arsenitého.

Verdikt byl vynesen 6. července 1929. Ačkoli prokurátor požadoval pro většinu obviněných trest smrti, soud nakonec rozhodl, že Baba Anujka stráví 15 let ve vězení za roli spolupachatelky ve dvou vraždách, Stana a Sofija Momirov dostanou trest doživotí jako hlavní vykonavatelky. Sima Momirov 15 let a Ljubina Milankov 8 let.

Rozsudek vyvolal vlnu odvolání. Odvolací soud v Novém Sadu 30. listopadu 1929 potvrdil Anujce trest 15 let, avšak s „tvrdou prací“ za mřížemi. Navíc zpřísnil tresty dalším odsouzeným: Sima Momirov dostal doživotí a Ljubina Milankov 10 let. Anujka se nevzdávala a podala další odvolání ke Kasacionnímu soudu v Novém Sadu, ale ten v březnu 1930 její trest rovněž potvrdil. Dávná bylinkářka se tak definitivně stala nejtajemnějším sériovým vrahem Jugoslávie, uvězněným v pokročilém věku 90 let.

Anujka si odpykávala svůj trest v ženské věznici v Požarevaci. Její léta za mřížemi sledovala veřejnost s neochabujícím zájmem. V květnu 1934 ji dokonce navštívila skupina studentů práv a novinářů. V té době již byla Anujka hospitalizována ve vězeňské nemocnici. I přesto si udržovala svou pověst houževnatosti a optimismu. Její vůle k životu byla obdivuhodná, neboť, jak se sama domnívala, stále měla před sebou „šťastný život“.

Osud se k ní nakonec zachoval se zvláštní laskavostí. V roce 1936, po pouhých osmi letech strávených ve vězení, byla Baba Anujka propuštěna na svobodu. Důvod byl pragmatický: pokročilý věk. V devadesáti osmi letech byla považována za natolik neškodnou a křehkou, že její další věznění ztratilo smysl. Anujka se vrátila do svého domu ve Vladimirovci, kde strávila poslední dva roky svého života. Po propuštění ji znovu vyhledali novináři, ale ani po osmi letech trestu nezměnila svou výpověď. Trvala na své nevině a popírala jakoukoli účast na otravách.

Životní pouť sériové travičky skončila 1. září 1938 ve Vladimirovci. Zemřela ve svém domě v pokoji, kterého se mnoha jejím obětem nedostalo. Přesný věk Baby Anujky zůstává do jisté míry obestřen tajemstvím. V době své smrti tvrdila, že dosáhla úctyhodných 100 let. Nicméně matriční záznamy, které vycházejí z jejího křtu z roku 1844, naznačují, že její skutečný věk mohl být 94 let. Bez ohledu na přesný letopočet však odešla z tohoto světa jako nejstarší známá sériová vražedkyně své doby, která svůj trest přežila a dožila se požehnaného věku.

Zdroje: Wikipedia, History Defined, BBC, Svet24