Článek
Padesátá léta minulého století. Svět se třese pod stínem Studené války. Mezi Východem a Západem probíhá neúprosný ideologický souboj, a každý sebemenší náznak slabosti je vnímán jako ohrožení existence. Americká zpravodajská komunita je ochromena strachem z „vymývání mozků“, které údajně používají sovětští a čínští komunisté. Zprávy o tom, jak se někteří američtí váleční zajatci z Koreje vrací domů a překvapivě obhajují komunistický režim, jen přiživují kolektivní paranoiu. V této atmosféře, prosycené obavami z neviditelných zbraní a psychologické války, se nově vzniklá CIA rozhoduje, že nesmí zůstat pozadu. Musí nejen pochopit techniky ovládání mysli, ale také je sama ovládnout, a to dřív, než tak učiní nepřítel. V roce 1953 tak oficiálně startuje projekt MK-Ultra. Na jeho provoz bylo uvolněno 25 milionů dolarů – ohromná suma na tehdejší dobu – a jeho jediným, děsivým cílem bylo prozkoumat a vyvinout techniky psychické manipulace lidí.
Do čela tohoto ambiciózního, leč morálně pochybného podniku se postavil Sidney Gottlieb, tajemný chemik, kterého někteří později nazvou „otrávcem šéfů“. Gottliebova vize byla mrazivá: najít způsob, jak zničit stávající mysl člověka a nahradit ji zcela novou. Byla to snaha o vytvoření dokonalého „mandžuského kandidáta“ – osoby, nad kterou by měla CIA absolutní kontrolu, připravenou vykonat jakýkoli příkaz, bez vzpomínek na svůj původní život. Byl to nejrozsáhlejší a nejtajnější program CIA, který kdy probíhal na území Spojených států a Kanady.
Peklo pro nic netušící oběti
Experimenty projektu MK-Ultra se vyznačovaly naprostou absencí jakékoli etiky a morálních zábran. Gottlieb a jeho spolupracovníci neváhali použít jakékoli prostředky k dosažení svých zvrácených cílů, a to často bez vědomí nebo souhlasu zúčastněných. Mezi nejčastější metody patřily:
- LSD a jiné psychoaktivní drogy: LSD se stalo jedním z hlavních nástrojů. Bylo podáváno nic netušícím subjektům, mezi nimiž byli vězni, psychiatričtí pacienti, prostitutky, ale i zaměstnanci CIA a civilisté. Cílem bylo zjistit, jak droga ovlivňuje chování, paměť, a především, jak snižuje odolnost vůči výslechům. Ironií osudu je, že právě Gottliebovo úsilí o získání a rozšíření LSD v USA nevědomky zaselo semínka psychedelické kontra kultury 60. let. Mnozí umělci a osobnosti, jako Ken Kesey (autor Přeletu nad kukaččím hnízdem), Robert Hunter (textař Grateful Dead) nebo básník Allen Ginsberg, dostali svou první dávku LSD v rámci těchto experimentů, aniž by tušili, že je sponzoruje CIA.
- Hypnóza a sugesce: Využívala se ve snaze „naprogramovat“ lidi k určitému chování nebo jim zcela vymazat vzpomínky na traumatické události, případně na celý jejich předešlý život.
- Senzorická deprivace a izolace: Lidé byli drženi v naprosté tmě, v tichu, s rukama pokrytýma, aby nemohli nic cítit. Některé oběti strávily v takovém stavu i dva měsíce, což je doba, která u kohokoli stačí na vyvolání těžké psychózy. Představte si naprostou absenci smyslových vjemů, která vede k halucinacím a ztrátě kontaktu s realitou.
- Elektrošoky a psychické týrání: Pacienti byli vystaveni desítkám, ba stovkám elektrošoků s mnohem vyšší intenzitou a frekvencí, než bylo tehdy běžné. Cílem bylo redukovat je do „vegetativního stavu“, tedy do stavu naprosté pasivity, a pak se pokusit o „přeprogramování“ jejich mysli.
- Psychické řízení: Pacienti byli nuceni poslouchat nekonečné smyčky nahraných zpráv – některé negativní („má matka mě nenávidí“), jiné instruktážní („musíš se chovat lépe“) – a to až 20 hodin denně, ať už spali, nebo byli vzhůru. Některé nahrávky se opakovaly až půl milionu krát za sezení.
„Když si pro mě rodina přišla, vypadala jsem jako zombie. Ani jsem nevěděla, kdo jsou.“
Tyto experimenty probíhaly nejen v utajených zařízeních v USA, ale i v Kanadě, například v nechvalně proslulém Allan Memorial Institute v Montrealu, pod vedením renomovaného, leč kontroverzního psychiatra Donalda Ewena Camerona. Zdejší „pacienti“, přijatí s běžnými problémy jako úzkost nebo poporodní deprese, byli proměněni v lidské trosky. Lana Ponting, hospitalizovaná v 16 letech, vzpomíná: „Když si pro mě rodina přišla, vypadala jsem jako zombie. Ani jsem nevěděla, kdo jsou.“ Lidé s trvalým poškozením mozku, amnézií, a dokonce i takoví, kteří museli znovu trénovat základní hygienické návyky, byli běžným výsledkem Cameronových „terapií“. Mnozí ztratili veškeré vzpomínky na svou rodinu a předešlý život, stali se „dětmi“ v dospělých tělech.
Donald Ewen Cameron
Inspirace u nacistů
To nejmrazivější na celém projektu MK-Ultra je skutečnost, že CIA se neštítila využít i těch nejtemnějších kapitol lidských dějin. Historik Stephen Kinzer tvrdí, že projekt byl v podstatě pokračováním práce započaté v japonských a nacistických koncentračních táborech. CIA dokonce najala nacistické lékaře a japonské mučitele, aby získala poznatky z jejich zvrácených experimentů s meskalinem a dalšími látkami. Gottlieb měl, jak Kinzer uvádí, „licenci zabíjet“ – mohl si vyžádat lidské subjekty kdekoli na světě a podrobit je jakémukoli zneužívání. A nikdo mu nekoukal přes rameno. Jeho nadřízení, jako tehdejší ředitel CIA Allen Dulles a Richard Helms, se zřejmě nechtěli zabývat detaily. Cílem byla absolutní moc nad lidskou myslí, a to ospravedlňovalo jakékoli prostředky.
Tato neuvěřitelná beztrestnost umožnila Gottliebovi zřídit tajná detenční centra v Evropě a Asii, zejména v Japonsku, Německu a na Filipínách, kde mohl bez právních komplikací testovat nejextrémnější techniky na „postradatelných“ jedincích, včetně nepřátelských agentů. Nešlo jen o drogy, ale i o elektrošoky, extrémní teploty a zmíněnou smyslovou deprivaci – vše s cílem rozbít lidské ego a zničit mysl.
Děsivé odtajnění
Projekt MK-Ultra probíhal v utajení až do roku 1973. V obavách z blížícího se odhalení a možného skandálu tehdejší ředitel CIA, Richard Helms, nařídil zničení většiny záznamů o projektu. Sidney Gottlieb sám osobně dohlížel na ničení krabic plných dokumentů. Tím se podařilo utajit obrovskou část programu a jeho skutečný rozsah dodnes zůstává neznámý. Nicméně, v roce 1975, v důsledku šokujících odhalení aféry Watergate, se díky vyšetřování senátního výboru pod vedením senátora Franka Churche a později díky aktivistům a novinářům, kteří se odvolávali na Zákon o svobodném přístupu k informacím, na povrch dostalo na 20 tisíc stránek dokumentů, které unikly zničení. Tyto dokumenty šokovaly veřejnost a potvrdily nejhorší obavy. Odhalily neústavní a ilegální experimenty na lidech, které porušovaly základní etické principy. Je mrazivou ironií, že doktor Cameron, jeden z hlavních aktérů, byl paradoxně jedním z psychiatrů, kteří hodnotili obviněné nacisty během Norimberských procesů, kde byl formulován Norimberský kodex pro etiku výzkumu na lidech – kodex, který Cameron svými činy flagrantně porušoval.
Dokument MK-ULTRA
Ačkoli bylo mnoho obětí projektu MK-Ultra navždy poznamenáno a mnozí si svá traumata vzali s sebou do hrobu, odhalení alespoň umožnilo některým přeživším a jejich rodinám pochopit, co se s nimi stalo. Harvey Weinstein, jehož otec byl jednou z obětí Camerona, cítil úlevu, že konečně pochopil otcovu proměnu, avšak tato úleva se rychle změnila v hlubokou zuřivost. Mnozí z nich však nikdy nedostali formální omluvu ani kompenzaci, a někteří bojují za spravedlnost dodnes.
