Článek
Když v říjnu roku 2025 projeli Motoristé sobě branami Poslanecké sněmovny, slavil jejich předseda Petr Macinka vskutku husarský a málokým očekávaný kousek. Strana, jejíž celou existenci veřejnost považovala za neškodnou recesi pro příznivce vůně benzínu dokázala nemožné. Se ziskem 6,8 % hlasů vybojovala 13 poslaneckých mandátů a stala se nečekaným jazýčkem na vahách.
Výsledek to sice v absolutních číslech nebyl omračující, ale v kombinaci s dominantním vítězstvím hnutí ANO a potopením tradičních pravicových stran stačil ke vstupu do vládní koalice. Pro projekt, který vznikal v prostředí podcastů a motoristických srazů, šlo o životní úspěch, který svým aktérům přinesl nejen poslanecké platy a vliv, ale také přístup k vládním funkcím, o jakých se jim ještě rok předtím ani nesnilo.
Voliči odlétají a preference padají
Zatímco hnutí ANO jakožto nejsilnější formaci na české scéně jen tak něco nerozhází a dlouhodobě si udržuje stabilní více než třetinovou podporu, Motoristé balancují nad propastí neexistence. Většina průzkumů veřejného mínění od renomovaných agentur (STEM, Median, NMS) je přisuzuje k hranici 5 %, popřípadě lehce pod ni.
Za necelé tři roky, které do příštích řádných voleb zbývají, tak hrozí, že z pětiprocentní hranice nezbyde vůbec nic. Pokud bude tento strmý klesající trend pokračovat stejným tempem, za dva až tři roky zůstanou sněmovní dveře pro tuto stranu uzavřeny.
Při pohledu na padající preference by se mohlo zdát, že Motoristé selhávají v plnění svých předvolebních slibů. Pravda je však jinde. Na vině není neschopnost prosadit body programu, ale veřejné vystupování a nekončící série kauz jejich čestného prezidenta Filipa Turka.
Zatímco v kampaňovém módu dokázal Turek přitáhnout protestní a antisystémové hlasy, v každodenním vládním provozu se přeměnil v balvan, který celou stranu táhne ke dnu. Vývoj ukazatelů jasně naznačuje, že trpělivost dochází i těm, kteří věřili, že Turek přinese do politiky svěží vítr.
Byl to přitom právě Filip Turek, kdo Motoristy do velkého politického světa vytáhl. Před volbami působil na své věrné publikum mimořádně přitažlivým, sebevědomým a charismatickým dojmem. Na XTV a spřízněných sociálních platformách – kde si videa v podstatě moderoval sám, bez oponentury, bez nepříjemných novinářských dotazů – dokázal suverénně servírovat jednoduché odpovědi na složité společenské a ekonomické otázky.
Pravidelný přísun útoků na evropskou zelenou dohodu, elektromobilitu a takzvanou politickou korektnost fungoval na část veřejnosti dokonäle. Jenže televizní studia s přátelskými moderátory jsou jedna věc, zatímco reálný výkon poslaneckého mandátu věc druhá.
Jakmile Turek vkročil do vysoké politiky, ukázala se odvrácená tvář jeho mediální dominance. Zatímco zástupci koaličních partnerů z hnutí ANO vystupují víceméně kultivovaně, drží se schválené stranické linie a dbají na profesionální komunikaci, Turek v koalici funguje jako neřízená střela. Vytváří neustálé napětí nejen vůči opozici, ale i uvnitř samotné vládní koalice.
A protože je s brandem Motoristů spojen pevnějším řetězem než jakákoli jiná postava v hnutí, stahuje s sebou celou stranu. Podle květnových i červnových průzkumů veřejného mínění označuje Motoristy nebo jejich reprezentanty za své největší politické zklamání zhruba pětina dotázaných respondentů. Voliči, kteří dali Turkovi svůj hlas, jsou dnes možná vděčni snad jen za to, že jsou volby anonymní.
Když se práce pro stát stane „ztrátou času“
Absurdita veřejného působení Filipa Turka navíc dosáhla nevídaných rozměrů. Místo toho, aby jako vládní zmocněnec pro klimatickou politiku a Green Deal předváděl nějakou práci, plní denně média vlastními skandály.
Jeho první projev na půdě Poslanecké sněmovny byl odborníky rozebrán kvůli elementárním přešlapům, neznalosti dat a nepochopení základních parametrů fungování energetických sítí. Aby toho nebylo málo, samotnou účast na jednání Poslanecké sněmovny a hlasování Turek neváhal veřejně označit za „ztrátu času“. Tato slova vyvolala obrovskou vlnu nevole i u samotného hnutí ANO, jehož poslanci musí poctivě sedět v lavicích a odhlasovávat vládní zákony.
Další výbušnou kauzou byl Turkův projev na oslavě výročí internetové televize XTV, kde použil slovník, který do demokratické diskuse 21. století vůbec nepatří. Turek před kamerami prohlásil, že je potřeba jednotlivé resorty a ministerstva „deratizovat“ od „levicových a zelených parazitů“.
Výrok vyvolal okamžitou reakci opozice, odborů i samotného premiéra Andreje Babiše, který veřejně prohlásil, že je pro něj takové chování naprosto nepřijatelné a že Turek očividně nepochopil, že už není pouhým komentátorem, ale vládním činitelem. Turek se sice následně pod tlakem veřejnosti i koalice omluvil s tím, že měl na mysli aktivisty a nikoli poctivé úředníky, avšak pachuť z agresivního slovníku v médiích i ve společnosti zůstala.
Ještě nebezpečnější rozměr než urážení úředníků mají Turkovy opakované útoky na nezávislé instituce České republiky. Když Ústavní soud vydal předběžné opatření, kterým uložil vládě povinnost zajistit účast prezidenta Petra Pavla na summitu NATO v Ankaře, reagoval Turek opět svým vytříbeným způsobem.
Místo akceptování verdiktu nejvyšší soudní instance v zemi označil Ústavní soud za „zbytečný“ a rovnou prohlásil, že by „neměl vůbec existovat“. Zatímco ostatní političtí aktéři vnímali rozhodnutí soudu jako standardní narovnání kompetenčního sporu, Turek v něm viděl posouvání k autoritářskému režimu.
Pomyslnou korunu všemu pak nasadila nedávná dopravní nehoda v centru Prahy na křižovatce u náměstí I. P. Pavlova. Filip Turek se ve svém luxusním SUV střetl s nemocničním vozem přepravujícím biologický materiál, který po silném nárazu skončil převrácený na střeše a jehož řidič musel být se zraněním převezen do nemocnice.
Místo sebereflexe, pokory či vyčkání na závěry policejního vyšetřování zaplavil Turek sociální sítě sérií konspiračních vyjádření. Tvrdil, že svým manévrem v odbočovacím pruhu řidiči druhého auta „zachránil život“, obvinil veřejnost z hloupé důvěřivosti vůči médiím a sdílel příspěvek, podle něhož za jeho vlastní nehodu mohou „komunisté jako Petr Pavel“.
Odturkování jako podmínka přežití
Filip Turek zůstává nesporně jednou z nejvýraznějších osobností současné české politické scény. Jenže výraznost a nepřehlédnutelnost neznamenají automaticky reprezentativnost ani politickou užitečnost. Reálná politika v parlamentním systému vyžaduje schopnost mravenčí práce, kompromisu, odbornou připravenost a především schopnost nést za své činy i slova plnou odpovědnost.
Nic z toho Turek nepředvedl. Pokud si Motoristé chtějí zachovat alespoň minimální šanci na přežití v příštích parlamentních volbách, stojí před nutností zahájit proces vnitřního „odturkování“.
Před vedením i zbylými členy Motoristů tak leží dvě zásadní strategické možnosti: buď se Filip Turek kompletně stáhne z veřejného prostoru, ztiší své vystupování na sociálních sítích a zbývající čas volebního období poctivě odsedí v poslanecké lavici, čímž dá kultivovanějším tvářím šanci přesvědčit voliče, že strana není jen fanklubem jednoho influencera, nebo přistoupí racionální členové k pragmatickému přeběhu k jiným politickým subjektům aby si pozici u vládního koryta pojistili i pro další volební období.
Filip Turek možná partyzánskému hnutí slávu a poslanecká křesla bleskově vybojoval. Stejně rychlým tempem však důvěru voličů i budoucnost celé strany teď sám požírá. Pokud se Motoristé od svého čestného prezidenta včas neodstřihnou, skončí po příštích volbách přesně tam, odkud přišli – na okraji zájmu.
