Muž, který utekl z Hirošimy přímo pod druhou atomovku v Nagasaki – a přežil

Bylo ráno 6. srpna 1945. V Hirošimě, městě, kde Jamaguči strávil tři měsíce na pracovní cestě pro firmu Mitsubishi, se probouzel do jasného dne. Válka byla pro Japonsko v podstatě prohraná, ale odmítnutí kapitulace bylo stále pevné. Jamaguči si balil kufry, aby se mohl vrátit domů do Nagasaki. Vtom si uvědomil, že zapomněl v kanceláři své hanko – osobní razítko nezbytné pro veškeré cestovní formality. Tento moment ho zachránil před bezprostřední smrtí.

Když se vracel do loděnice, aby si razítko vyzvedl, vzhlédl k nebi. Nevěděl, co vidí, ale z letadla se snášely padáky. A pak přišlo oslepující bílé světlo. Bylo 8:15. „Bylo to, jako kdyby se na obloze rozsvítilo druhé slunce,“ vzpomínal Jamaguči později. Jeho tělo okamžitě srazila tlaková vlna, ostrá záře mu vypálila sítnice a praskl mu bubínek. Žár mu spálil obličej i ruce. Jeho instinkt, možná hluboce zakořeněný obranný reflex, ho donutil vrhnout se do příkopu a zakrýt si hlavu zkříženýma rukama. Tento reflex, zdánlivě bezvýznamný, se ukázal jako klíč k jeho přežití.

Když se Jamaguči po čase probral, Hirošima byla ponořena do nepřirozeného šera. Vzpomínal na ticho, které bylo hustší než zvuk, a přirovnal to k chvíli těsně před začátkem filmu v kině. Realita byla ale mnohem děsivější než jakýkoli film. Kolem bloudili popálení lidé, z jejichž těl visela kůže jako hadry. Líčil, jak žena kráčející jen pár metrů od něj byla explozí doslova rozprášena, zmizela beze stopy. Navzdory popáleninám a dezorientaci se Jamagučimu s dvěma přeživšími kolegy podařilo dostat do protileteckého krytu. Druhý den se vydali na úmornou cestu vlakem pryč z města zkázy. Dne 8. srpna večer dorazil do Nagasaki.

I přes nesnesitelné utrpení se Jamaguči 9. srpna ráno, sotva 24 hodin po příjezdu, vydal do práce. Když svému nadřízenému s horečkou vyprávěl o hrůzách, které zažil v Hirošimě, reakce byla přesně taková, jakou by v té době mnozí čekali. Šéf mu měl říct, že se musel zbláznit a že si jeho zraněná hlavy plete realitu. Téměř v tu samou chvíli, když se mu snažil vysvětlit, jak jedna bomba dokázala zničit obrovské město, kancelář opět zalila oslnivá bílá záře.

„Okamžitě jsem to poznal atomovou bombu,“ vybavil si. Tentokrát stál přibližně tři kilometry od epicentra v Nagasaki, kde dopadla bomba známá jako „Fat Man“. A i tentokrát ho exploze srazila k zemi, ale pevná budova továrny jej tentokrát ochránila před přímým žárem. Když se prach usadil, rozběhl se hledat svou rodinu. Dům byl sice zničený, ale na jeho místě našel svou ženu Hisako a malého synka. I oni zázrakem přežili.

Výbuchy ale znamenaly jen začátek. Po druhém dopadu přišel radioaktivní déšť. Hisako byla promočená a tato expozice ji později vážně postihla. Celá rodina se ukryla v provizorním podzemním krytu. Jamaguči mezitím bojoval s nelítostnými následky radiace, jako jsou infekce, vysoké horečky, zvracení a úbytek tělesného ochlupení. Ztratil vlasy, obočí, část sluchu a celé roky se léčil z popálenin.

V beznaději a utrpení, obklopen smrtí, dospěl k myšlence, která je pro lidskou psychiku v hraniční situaci snad nejděsivější: zvažoval, že ukončí trápení celé rodiny včetně sebe. Když však 15. srpna císař Hirohito oznámil kapitulaci Japonska, pocítil vděk za to, že svůj zoufalý plán neuskutečnil.

Po válce pracoval pro americké okupační síly jako tlumočník a později se vrátil ke své profesi inženýra. Pro okolí se jevil jako neuvěřitelně odolný muž. Mnoho lidí zasažených výbuchem, kteří přežili, se cítilo povinováno mluvit a odrazovat svět od jaderných zbraní. Jamagučiho rodina se ale zpočátku obávala otevřeného vystupování. Jeho dcera Tošiko později vysvětlila, že se báli, že pokud by její otec, který přežil výbuch hned dvakrát, vypadal příliš zdravě, lidé by mohli nabýt dojmu, že atomová bomba není tak strašná.

Přesto si s sebou nesl celoživotní šrámy. Oběma dospělým dětem, synovi Katsutošimu a dceři Tošiko, se nevyhnuly zdravotní potíže, které přisuzovali radiaci. Syn Katsutoši zemřel v roce 2005 na rakovinu, stejně jako jeho matka Hisako.

Teprve v posledním desetiletí svého života se Jamaguči rozhodl prolomit mlčení. „Dvakrát jsem zažil jaderné bombardování a přežil jsem, je mým osudem o tom svědčit,“ prohlásil později před Valným shromážděním OSN. Po více než šedesáti letech, v roce 2009, mu japonská vláda konečně oficiálně přiznala status „dvojitého hibakuša“, čímž uznala unikátnost jeho utrpení.

Tsutomu Jamaguči zemřel v lednu 2010 ve věku 93 let na rakovinu žaludku, nemoc, kterou mu zjevně přineslo ozáření. I přes všechny hrůzy, které zažil, zůstával skromný. V jednom z posledních rozhovorů pronesl slova, která rezonují dodnes: „Mohl jsem zemřít v kterýkoli z těch dvou dnů. Všechno, co následovalo potom, je bonus navíc.“

Tsutomu Jamaguči nechtěl být hrdinou. Chtěl být jen připomínkou, že tam, kde se zrodí to největší zlo, může vzejít i nejneuvěřitelnější síla lidského ducha. Přežil dvě nukleární apokalypsy, aby mohl světu sdělit jediné: „Upřímně doufám, že už nebude třetí.“

Zdroje: Aktuálně, ABC net, Wikipedia, The Guardian