Naložená hlava vraha, kterou fakulta vystavuje, možná patří někomu jinému

Traduje se, že hlava patří prvnímu a nejbrutálnějšímu sériovému vrahovi Portugalska, Diogu Alvesovi, který měl z 65 metrů vysokého akvaduktu svrhnout přes 70 lidí. Jenže nejnovější historické pátrání z roku 2025 ukazuje, že všechno bylo možná úplně jinak.

Lisabon 30. let 19. století byl městem hlubokých sociálních kontrastů a monumentální akvadukt Águas Livres tvořil jeho dominantu. Tato gigantická kamenná stavba s 35 oblouky, z nichž ten nejvyšší ční do výšky 65 metrů, nebyla pouze zdrojem pitné vody. Pro obyvatele z předměstí, známé jako saloios, představoval horní ochoz akvaduktu strategickou tepnu. Chudí zemědělci, prodejci zeleniny a pradleny si tudy denně zkracovali cestu z trhů v centru města zpět do svých domovů. Právě v tomto izolovaném koridoru, vysoko nad údolím Alcântara, se zrodil mýtus o „vrahovi z akvaduktu“.

Podle vyprávění využil Diogo Alves, mladý imigrant z Galicie známý pod přezdívkou „O Pancada“, slabiny v zabezpečení této strategické stavby. Opatřil si kopii klíčů od obslužných chodeb a kradmo vnikal do prostor, které měly být po setmění veřejnosti uzavřeny. Ve tmě pak vyčkával na unavené dělníky, kteří si pod oblečením nesli skromný celodenní výdělek.

Alvesův údajný modus operandi byl brutálně efektivní. Po loupeži oběti shazoval z kamenného ochozu. Pád z výšky odpovídající dnešnímu dvacetipatrovému domu znamenal pro oběť okamžitou smrt a pro vraha dokonalý způsob, jak se zbavit svědků. Klíčovým faktorem, proč tyto zločiny zůstávaly tak dlouho bez povšimnutí, byla tehdejší politická a ekonomická nestabilita Portugalska.

Země se vzpamatovávala z občanské války a společnost byla prostoupena beznadějí. Policie a úřady tehdy mrtvá těla nacházená pod patou akvaduktu automaticky klasifikovaly jako sebevraždy ze zoufalství. Tato administrativní slepota vytvořila pro vraha ideální krytí. Nikdo nepátral po stopách násilí, nikdo nehledal svědky. Legenda praví, že tento řetězec úmrtí se podařilo přerušit až ve chvíli, kdy počet obětí údajně přesáhl sedmdesátku a veřejný tlak donutil úřady jednat. Přestože moderní historické bádání z roku 2025 tyto počty zpochybňuje a dokazuje, že soudní spisy o těchto vraždách mlčí, obraz vraha shazujícího lidi z hradeb akvaduktu se stal trvalou součástí portugalského folkloru.

Zatímco legenda o akvaduktu staví Dioga Alvese do role tajemného přízraku, historická fakta doložená studií Miguela Carvalha Abrantese z roku 2025 vykreslují mnohem syrovější obraz. Alves nebyl geniální kriminálník, ale brutální, po penězích prahnoucí alkoholik, jehož kariéra vyvrcholila v troskách jedné z nejvíce šokujících loupeží tehdejšího Lisabonu. Zlomem, který ho nakonec přivedl na šibenici, se nestal mýtický akvadukt, ale ulice Rua das Flores, konkrétně dům s číslem popisným 16.

Příběh, který se zde odehrál v noci 26. září 1839, připomíná spíše antickou tragédii. Cílem útoku byl dům váženého lékaře Pedra de Andradeho, o němž město věřilo, že ve svých truhlách skrývá nekonečné bohatství v podobě zlatých hodinek, šperků a drahých kovů. Alvesovi však nestačila náhoda, měl spojence přímo uvnitř. Domovník Manuel Alves (shoda jmen byla čistě náhodná) podlehla vidině snadného zisku a souhlasil, že gangu odemkne dveře výměnou za podíl na kořisti.

Plán na tiché vykrácení domu se však zhroutil ve chvíli, kdy vrahové zjistili, že v domě nejsou sami. Lékař Andrade byl sice na společenské návštěvě mimo domov, ale uvnitř se konala oslava. Hospodyně Maria da Conceição Correia Mourão si vyžádala svolení použít jídelnu pro uvítací večeři svého syna Josého Eliase. Tento pětadvacetiletý námořník se právě vrátil z dlouhé plavby a u stolu seděl se svými dvěma sestrami, devatenáctiletou Emílií a sedmnáctiletou Vicênciou.

Vtrhnutí Alvesova gangu proměnilo rodinnou slavnost v jatka. José Elias, zvyklý na tvrdý život na moři, se pokusil lupičům postavit a bojoval „zuby nehty“, aby svou matku a sestry ochránil. Jeho statečnost však proti přesile a brutalitě gangu neměla šanci. Alves a jeho kumpáni se rozhodli eliminovat všechny svědky. Všichni čtyři členové rodiny byli na místě chladnokrevně zavražděni.

Ačkoli byl zločin odhalen hned druhý den ráno a těla obětí byla podrobena soudní pitvě, jejich osud po smrti byl tristní. Bohatý lékař Andrade, majitel domu, který sice přišel o cennosti, ale jehož pověst u soudu případ poháněla kupředu, odmítl zaplatit za pohřeb své hospodyně a její rodiny. Oběti byly bez obřadu vhozeny do neoznačeného hromadného hrobu. Jediný, kdo tu noc přežil, byl domovník Manuel Alves. Jeho „vítězství“ však trvalo jen pár dní. Diogo Alves, paranoidní z toho, že by Manuel mohl při výslechu promluvit, nehodlal ponechat nic náhodě. Nedlouho po loupeži nechal gang svého komplice odstranit a jeho tělo pohodit na neznámém místě. Teprve dopadení jednoho z členů gangu a jeho následné přiznání rozpletlo nit, která vedla k zatčení „O Pancady“.

V portugalském povědomí je jméno Dioga Alvese neodmyslitelně spjato s koncem jedné éry – éry hrdelních trestů. Lidová tradice z něj udělala ideální symbol, nejhoršího vraha historie, který si jako poslední zasloužil nejvyšší trest. Samotná poprava se odehrála 19. února 1841 na lisabonském nábřeží Cais do Tojo. Šlo o veřejné divadlo, které mělo zastrašit podsvětí. Ačkoliv se v mnoha turistických průvodcích dočtete, že Alves byl posledním mužem popraveným v Portugalsku, historická fakta toto tvrzení vyvracejí. Alves byl sice jedním z posledních, ale kat v Portugalsku pracoval i v následujících letech. Posledním skutečně popraveným mužem byl v roce 1846 José Francisco dos Santos, odsouzený v okrese Lagos.

Zajímavým detailem, který se objevil při studiu Alvesova procesu, je pokus o jeho záchranu skrze moderní právní filozofii. Alvesův obhájce se u soudu pokusil citovat z díla Cesara Beccarii O zločinech a trestech (1764). Beccaria a jeho následovník Jeremy Bentham tehdy tvořili základy klasické školy kriminologie a ostře vystupovali proti trestu smrti. Argumentovali, že trest má být rychlý a nevyhnutelný, nikoliv barbarský a definitivní.

Ačkoli obhájce neuspěl a Alves skončil s oprátkou na krku, tato událost předznamenala obrovský civilizační posun. Portugalsko se nakonec stalo jednou z prvních zemí na světě, která trest smrti zcela zrušila.

Proč by si někdo v roce 1841 dával tu práci a odděloval hlavu popraveného muže od těla, aby ji následně vystavil na polici lékařské fakulty? Odpověď nenajdeme v morbidní zálibě, ale v tehdejším vědeckém hitu, který sliboval odhalit tajemství lidské duše skrze kosti. Touto disciplínou byla frenologie.

V první polovině 19. století vědci věřili, že mozek není jednolitý orgán, ale soubor „center“ zodpovědných za konkrétní povahové rysy – od mateřské lásky až po sklon k vraždění. Pokud byla některá vlastnost dominantní, příslušná část mozku měla být podle této teorie zvětšená, což se mělo projevit jako hmatatelný „hrbol“ na lebce. Diogo Alves, vnímaný tehdejší společností jako ztělesněné zlo, se stal pro lisabonské lékaře ideálním subjektem. Chtěli najít fyzický důkaz jeho krutosti, nahmatat onen pověstný „orgán destrukce“ a pochopit, co dělá člověka vrahem.

Navzdory velkým očekáváním neexistuje žádný záznam o tom, že by frenologická studie Alvesovy hlavy kdy přinesla nějaké převratné výsledky. Frenologie byla později odhalena jako pseudověda, ale naložená hlava v anatomickém muzeu zůstala. Stala se z ní jakási „vědecká relikvie“. Pro studenty medicíny i návštěvníky se stala mementem krutosti, kterému se každý mohl podívat přímo do očí.

Výzkum historika Miguela Carvalha Abrantese a kriminoložky Rafaely Ferrazové přinesl důkazy, které naznačují, že hlava v nádobě s největší pravděpodobností nepatří Diogu Alvesovi. Tato teorie se opírá o tři neprůstřelné argumenty. Hlava je v lisabonském muzeu uchována ve formaldehydu. Problém je v tom, že formaldehyd se k fixaci biologických tkání začal v Portugalsku používat až o několik desetiletí později. V roce 1841, kdy byl Alves popraven, se k uchovávání vzorků používal převážně silný alkohol (spiritus), který tkáně deformuje a barví. Když vědci porovnali rysy hlavy v nádobě s dobovými litografiemi a portréty Dioga Alvese pořízenými přímo během jeho soudního procesu, narazili na zásadní rozdíly. Tvar obličeje, posazení očí i struktura čelisti neodpovídají muži, který byl v únoru 1841 oběšen. Navíc V roce 1978 postihl budovu lékařské fakulty rozsáhlý požár, který zničil původní katalogizační systémy muzea. Identifikační štítky a záznamy byly ztraceny. Je velmi pravděpodobné, že během následné rekonstrukce sbírek došlo k záměně.

Pokud to není Alves, kdo to tedy je? Nejpravděpodobnějším kandidátem na „pravého majitele“ hlavy je Francisco Mattos Lobo, další brutální vrah té doby. Lobo byl současníkem Alvese a proslul masakrem čtyřčlenné rodiny, při kterém z okna vyhodil dokonce i psa. Jeho lebka byla prokazatelně studována frenology v dubnu 1842 a ví se, že jeho ostatky byly uchovávány jen pár dveří od Alvesových.

Rafaela Ferrazová, odbornice na forenzní vědy a výzkumnice zabývající se vystavováním lidských ostatků, navštívila lisabonskou hlavu mnohokrát. Její pohled není pohledem senzacechtivého turisty, ale vědkyně, která v „poklidném, až sarkastickém“ výrazu naložené tváře vidí hlubokou nespravedlnost. Ferrazová poukazuje na to, že naše fascinace sériovými vrahy je v jádru hluboce deformovaná. V popkultuře – od literárního Hannibala Lectera po seriálového Dextera – si tyto postavy glorifikujeme. Přisuzujeme jim vysokou inteligenci, šarm a jakousi auru osamělých vlků, kteří stojí mimo společnost, protože jsou „příliš geniální“, než aby do ní patřili.

Realita Dioga Alvese však byla na hony vzdálená intelektuálnímu souboji s detektivy. Šlo o příběh prosáklý alkoholem, bídou a malicherným násilím. Nešlo o žádné „umělecké“ vraždy, ale o tupou brutalitu s cílem získat pár mincí.

Když se podíváme na bilanci Alvesova řádění, narazíme na propastný rozdíl v tom, jak historie zachází s obětí a jak s pachatelem. Oběti z akvaduktu, bezejmenní rolníci, jejichž smrt nikoho nezajímala. Stát je odepsal jako statistiku sebevražd a jejich těla zmizela v zapomnění. Rodina z Rua das Flores, ačkoliv známe jejich jména, jejich osud po smrti byl mrazivý. Majitel domu, bohatý lékař, odmítl zaplatit jejich pohřeb. Skončili v hromadném hrobě, po kterém dnes nezůstala ani stopa. A nakonec vrah Diogo Alves dostal díky vědeckému zájmu frenologů šanci na „věčný život“. Zatímco jeho oběti tlejí v zemi v neoznačených jámách, on má privilegované místo na polici v muzeu, jeho tvář je pravidelně opečovávána, a dokonce i konzervační tekutina v jeho nádobě byla nedávno vyměněna.

Tato „žlutá brambora“, jak Ferrazová hlavu s nadsázkou nazývá, je dnes symbolem obrovské společenské proměny. V 19. století bylo lidské tělo vnímáno jako majetek státu a vědy. Oddělení hlavy bylo aktem, který měl v sobě prvky posmrtného trestu i dehumanizace. Alves by jako katolík pravděpodobně pociťoval čirou hrůzu při pomyšlení, že jeho hlava nebude nikdy pohřbena.

Dnešní Portugalsko je však jinou zemí. Od roku 1867, kdy zrušilo trest smrti, se vypracovalo v jednu z nejhumánnějších justičních soustav v Evropě. Dnešní etické standardy by nikdy nedovolily vystavit tělo bez výslovného souhlasu dotyčného. Přesto nás pohled na Alvesovu (nebo možná Lobovu) hlavu stále hypnotizuje. Nutí nás to k nepříjemné reflexi: Proč se i po téměř dvou stech letech raději díváme do očí mrtvého vraha, než abychom hledali místo, kde odpočívají jeho oběti?

Zdroje: Wikipedia, The Order of the Good Death, Atlas Obscura, Lisboa Secreta