Naši předkové věřili, že koupání otevírá brány smrtelným nemocem

Dnes si bez ranní nebo večerní sprchy nedokážeme představit běžný den. Stačí otočit kohoutkem, pustit proud teplé vody a během několiks minut jsme čistí a svěží. Naší předci však věřili, že koupání tělo nechrání, ale naopak oslabuje, rozleptává kůži a otevírá neviditelné brány smrtelným epidemiím.

Představa, že naši předkové byli jen líní a špinaví barbaři, kteří si s hygienou nedělali těžkou hlavu, je jedním z největších historických omylů. Ve skutečnosti šlo o zdravotní prevenci. Lidé v renesanci a raném novověku se nemyli právě proto, že chtěli přežít. A opírali se přitom o ty nejvyšší lékařské autority své doby.

Ještě ve starověkém Římě nebylo koupání soukromou rutinou v malé koupelně, ale velkolepou společenskou událostí. Rozlehlé císařské lázně fungovaly jako antická komunitní centra. Chodili sem chudí i bohatí, cvičilo se tu, diskutovalo o politice, jedlo, pilo a v neposlední řadě se tu lidé máchali v bazénech se studenou, vlažnou i horkou vodou.

Podobně přirozený vztah k vodě měly i další civilizace. V Japonsku se veřejné lázně rozvíjely pod vlivem buddhismu, v Rusku kvetla kultura baně a v islámském světě hrály klíčovou roli hammamy. A co víc, ani středověká Evropa nebyla tak špinavá, jak ji často vykreslují filmy. Křesťanství v raném středověku čistotu podporovalo, kláštery provozovaly takzvané lázně milosrdenství pro chudé a ve městech jako Paříž, Řezno či Praha byly veřejné lázně naprosto běžnou součástí života. Lidé se chodili do dřevěných kádí vypotit, nechat si pustit žilou a popovídat si se sousedy.

Jenže pak přišel zlom. V polovině 14. století udeřila morová epidemie, která vyhladila téměř polovinu evropské populace. Lékaři tehdejší doby netušili nic o bakteriích, blechách ani krysách. Hledali viníka v tom, co dokázali vnímat vlastními smysly.

Tehdejší medicína stála na takzvané miasmatické teorii, jejíž kořeny sahaly až ke starořeckému lékaři Hippokratovi. Podle ní se nemoci nešířily dotekem nebo mikroorganismy, ale prostřednictvím miasmat – jedovatých, zapáchajících výparů, které stoupaly z hnijícího odpadu, bažin, stočných stok a těl nemocných. Když člověk tento zkažený vzduch vdechl, jeho vnitřní rovnováha se narušila a onemocněl.

Středověcí a renesanční učenci byli přesvědčeni, že lidská kůže je jako jemné síto pokryté drobnými otvory. Horká voda a pára podle nich tyto otvory nebezpečně rozšiřovaly, změkčovaly maso a oslabovaly přirozenou obranyschopnost organismu. Jakmile se člověk ponořil do teplé lázně, jeho tělo se doslova otevřelo dokořán. Jedovaté miasma pak mohlo skrz póry proniknout přímo pod kůži a vyvolat mor, neštovice nebo horečku.

Strach z vody navíc posílily i zcela reálné problémy tehdejších veřejných lázní. Na hladině bazénů plavala často vrstva nečistot. Voda se měnila jen zřídka a v lázních navíc bujela prostituce. Když v 16. století Evropu zasáhla vlna syfilis, veřejné lázně získaly pověst semeniště neřesti a smrtelné nákazy a panovníci i městské rady je začali hromadně zavírat.

Pokud se lidé přestali mýt vodou, neznamenalo to, že rezignovali na čistotu. Pouze změnili definici toho, co znamená být čistý. V renesanci a baroku se zrodila takzvaná „suchá hygiena“. Místo kůže se začalo pečlivě čistit to, co se jí dotýkalo.

Bílá lněná košile se stala novým symbolem zdraví, morálky i společenského postavení. Tehdejší lékaři věřili, že len má schopnost nasávat z těla pot, mastnotu a všechny škodlivé výměšky, aniž by narušil ochrannou bariéru kůže. Šlechtici a bohatí měšťané se proto nemyli, ale několikrát denně se převlékali do čistého prádla. Čím bělejší límeček a manžety vykukovaly zpod kabátce, tím čistší a zdravější byl jejich nositel.

Tvář a ruce se otíraly jen navlhčeným hadříkem nebo naparfémovaným lihovým roztokem a vlasy se místo mytí prosypávaly pudrem, který pohlcoval mastnotu. Celková koupel byla považována za krajně rizikový lékařský zákrok, ke kterému se přistupovalo jen výjimečně a po důkladné přípravě – často po předchozím pouštění žilou a následném několikadenním odpočinku v posteli, aby se tělo stihlo zase uzavřít a vzpamatovat.

Protože hlavním nepřítelem byl smradlavý vzduch, stala se obrana čichu otázkou života a smrti. Pokud miasma zabíjelo, pak příjemná vůně musela léčit. Zápach se nepřebíjel z estetických důvodů, ale jako aktivní zdravotní bariéra. V ulicích měst zasažených epidemií se pálily obrovské hranice z aromatického dřeva, jalovce, rozmarýnu a kadidla, aby se „vyčistil“ otrávený vzduch.

Kdo si to mohl dovolit, nosil svůj osobní voňavý štít neustále u sebe. Aristokraté a bohatí měšťané nosili na krku nebo u pasu pomandery – nádherně tepané zlaté či stříbrné schránky ve tvaru koule, vajíčka nebo miniaturní vázy. Uvnitř se skrývala vosková kulička napuštěná pižmem, ambrou, hřebíčkem, skořicí nebo kafrem. Při průchodu páchnoucí ulicí si majitel přiložil pomander k nosu a zhluboka vdechoval jeho vůni, aby nepustil jedovaté výpary do plic.

Lékaři zašli ještě dál. Proslulý ptačí zobák masky takzvaných morových doktorů v dlouhém koženém plášti nebyl pouhou dekorací, ale byl napěchovaný sušenými bylinami, kořením a houbami namočenými v aromatickém octu, které měly filtrovat vzduch dříve, než se dostal do doktorových plic. Méně nápadnou, ale o to prestižnější pomůckou byla lékařská vycházková hůl. Její dutá rukojeť ze slonoviny nebo stříbra ukrývala schránku s vonnými esencemi. Když lékař přistoupil k lůžku umírajícího pacienta, nenápadně si opřel bradu o hlavici hole a vdechoval její vůni.

V 18. století pak pomandery vystřídaly takzvané drobné, často bohatě zdobené stříbrné krabičky s jemnou pozlacenou mřížkou uvnitř. Pod mřížkou ležela houbička nasáklá silným aromatickým octem a esenciálními oleji. Zlato chránilo stříbro před korozí z kyselého octa a ostrý výpar dokázal nejen zahnat puch ulice, ale také křísit viktoriánské dámy, které v příliš utažených korzetech každou chvíli omdlévaly.

Zlom v pohledu na koupání nepřinesl jeden velký objev, ale postupná změna myšlení v 18. a 19. století. První trhliny v teorii o škodlivosti vody způsobili zastánci takzvané vodoléčby. Angličtí lékaři jako John Floyer či James Currie začali propagovat léčivé účinky studených koupelí a obkladů při léčbě horeček. Ve Slezsku pak sedlák Vincenz Priessnitz ve svém ústavu v Jeseníku (tehdejším Gräfenbergu) ohromil Evropu úspěchy terapie čerstvou pramenitou vodou, na něhož později navázal bavorský farář Sebastian Kneipp. Voda se začala vracet na scénu – zatím alespoň jako lék pro odvážné.

Skutečnou revoluci však přinesla až průmyslová revoluce a smrtící epidemie cholery v polovině 19. století. Přelidněná velkoměsta bez kanalizace se dusila ve vlastním odpadu a úřady se stále snažily bojovat proti zápachu. Vše změnil v roce 1854 britský lékař John Snow. Během epidemie cholery v londýnské čtvrti Soho zanesl případy úmrtí do mapy a zjistil, že lidé neumírali tam, kde vzduch nejvíce páchl, ale v okolí jediné veřejné vodní pumpy na Broad Street. Když nechal z pumpy odstranit páku, epidemie ustala.

Snow dokázal, že smrt nečíhá ve vzduchu, ale v kontaminované vodě. Krátce nato přišli Louis Pasteur a Robert Koch s bakteriologickou teorií nemocí. Pod mikroskopem se konečně objevili skuteční viníci epidemií – neviditelné bakterie a mikroorganismy.

Jakmile věda potvrdila, že špína je živnou půdou pro bakterie, nastala v hygieně doslova revoluce. V Británii i ve Spojených státech začaly v druhé polovině 19. století vyrůstat moderní veřejné lázně a prádelny pro dělnickou třídu. Průkopnicí se stala například irská přistěhovalkyně Kitty Wilkinsonová, která během epidemie cholery v Liverpoolu otevřela svůj skromný dům sousedům, aby si mohli vyprat prádlo v horké vodě s chlorovým vápnem.

Zároveň se objevila novinka, která navždy změnila naše koupelny: takzvaná „dešťová lázeň“, tedy předchůdce dnešní sprchy. Původně byla vyvinuta pro armádu a tovární dělníky. Oproti napouštění vany spotřebovala zlomek vody, méně paliva na ohřev a zabrala minimum místa. Když se pak na přelomu 19. a 20. století rozvinula městská vodovodní a kanalizační síť, sprchy a vany se přesunuly z veřejných budov přímo do soukromých bytů.

Dnes máme vody dostatek a ze strachu z nákazy jsme přešli do opačného extrému. Místo abychom se myli jednou za rok ze strachu o život, stojíme pod proudem teplé vody každý den. Parfémy a deodoranty už nenosíme jako obranu proti morovému vzduchu, ale jako módní doplněk. A ironií osudu je, že moderní dermatologové dnes začínají opatrně zvedat prst – ne snad proto, že by nám horká voda otevřela póry pro mor, ale proto, že příliš časté drhnutí mýdlem ničí přirozený kožní mikrobiom a vysušuje pokožku. Od panického strachu z jediné kapky vody jsme tak došli k poznání, že i s čistotou se to dá i přehnat.

Zdroje: Nationa Geographic, RCP, Britannica, Wikipedia