Článek
Od útlého věku jsme fascinováni světem kolem nás. Autoritou je nám každý dospělý a jednou, až vyrosteme, chceme být stejně úspěšní jako maminka, nebo tatínek. Chceme být tak milí jako paní učitelka ve školce, být tak pilní jako popelář a stát na straně dobra jako policista u přechodu pro chodce před školou, jako nějaký superhrdina. Postupně rosteme, naše vize a plány se mění a nám nezbývá než se vzdát svých snů a poprat se s realitou abychom se nějak uživily. A nebo ne?
Dětské fantazii se meze nekladou
Pamatuji si, jak jsme jako děti ve školce obdivovali pány v oranžových vestách, kteří pravidelně přifrčely s obrovským autem k popelnicím před školkou, seskočily z auta, popadly obří po okraj naplněnou popelnici a s lehkostí ji v okamžiku vysypali do nákladního prostoru auta. mohutný stroj na zádi ihned potom slisoval veškerý vysypaný obsah. Pánové v oranžovém mundůru ladně naskočili na stupínky, chytili se madel a pokračovali k další zastávce s plnými popelnicemi. Zanechali za sebou pouze perfektně uklizené a zarovnané kontejnery. Ó, jak záslužná práce. S úžasem v očích jsme je jako čtyřleté ratolesti sledovali přes okna školky pokaždé, když přijeli. Naše volba budoucího povolání byla jasná, všichni jsme chtěli být popeláři.
V jeden z mnoha večerů běžela v televizi ikonická komedie Policejní akademie, v mých předškolních až školních letech se stala série hrdinů v uniformách jedním z mých nejoblíbenějších filmů. Hltal jsem každý díl a mohl jsem se na ně dívat klidně pořád dokola. Dokázal jsem se dokonale vcítit do každého z hrdinů. V tu chvíli se začal rýsovat můj sen. Vyhrabal jsem ze skříně tátovu vojenskou čepici, polepil si ji vlastnoručně vyrobenými znaky policie a doma dohlížel na pořádek. Byl ze mě malý policista, který ctí práva všech, potírá zločin a chrání slabší. Věděl jsem s jistotou, že správnou střední školou pro mě bude ta policejní.
Jednou v noci nás probudilo intenzivní bušení na dveře. Nestačil jsem ani rozlepit oči a už jsem se nesl v maminčině náručí. Utíkala se mnou po schodech ven z domu, všude kolem nás byl štiplavý kouř, hořelo totiž ve sklepě. Za nedlouho jsem se rozkoukal, stáli jsme uprostřed noci před domem spolu s dalšími sousedy zatímco hasiči vbíhali jeden po druhém do domu a snažili se uhasit požár, podařilo se jim to za pár chvilek. Byl jsem fascinovaný jejich těžkou technikou, hbitostí a sehraností. V mých očích to byli hrdinové. Začal se mi rýsovat nový sen. Chtěl bych být také hrdinou, zachraňovat lidské životy a být vzorem ostatním. Chtěl bych být hasičem.
Veškeré vize o mém budoucím směřování se s věkem rozplývaly. Profese popeláře by mě možná bavila, ale racionálním myšlením jsem došel k závěru, že mínusy převyšují nad benefity. Být strážcem zákona mě až tak lákat nepřestalo, ale má fyzická zdatnost není na takové úrovni, abych se mohl o místo policisty ucházet. Stejně jsem musel zamítnout i profesní dráhu hasiče. Mých dětských snů jsem musel s ubíhajícími roky zamítnout spousty. Odchodil jsem nakonec celkem normální a ničím výjimečnou základní školu a pokračoval na úplně normální a nezáživnou střední školu odkud se mi otevřely dveře přímo do fabriky, kde se na několik let pohřbily veškeré mé sny.
Sny jsou to nejdůležitější
Není však všem dnům konec. Roky plynou, můj život se posunul zase o kus dál. Střídám profese, sbírám zkušenosti a hlavně, a to je nejdůležitější, sním dál. Mé sny formuji do podoby překážek, které je potřeba překonat, abych se posunul k dalšímu snu, který bude opět pomyslnou překážkou k dosažení dalšího snu.
Pokud se svým životem nejste plně spokojeni, nezoufejte. Není důležité co teď děláte a kde jste. Je důležité kam směřujete. Snít, mít cíle a jít si za nimi. To je to, co člověka žene kupředu. Nenechte se nikým a ničím srazit na kolena. Věřte sami v sebe a v to, že svých cílů dosáhnete. Nepřestávejte snít.
