Článek
Přesto se ukazuje, že mít Turka po boku je pro Babiše strategické terno. Proč? Protože vedle politika, který chce deratizovat úředníky, vypadá i Andrej Babiš jako ztělesnění státnického klidu a tolerance.
Každý normální premiér by někoho s rétorikou Filipa Turka už dávno vyhodil. Jeho vyjádření na oslavě televize XTV, kde označil úředníky na resortech pod správou Motoristů za parazity, které je třeba postupně deratizovat, totiž překročilo veškeré myslitelné meze politické kultury. Turek se později snažil svá slova mírnit tvrzením, že mluvil o aktivistech, a nikoliv o zaměstnancích státu. Opozice v tom ale vidí nebezpečné oživování dehumanizačního slovníku, který v minulosti sloužil k likvidaci názorových oponentů.
Odborový svaz státních orgánů a organizací spolu s ČMKOS důrazně odmítly termíny jako „chátra“ či „škodná“ a požadovaly po premiéru Babišovi, aby takové chování své politické reprezentace jasně odmítl. Podle odborového předáka Josefa Středuly vrací takové vyjadřování společnost do dob, kam se už nikdy nesmíme vrátit. Situaci příliš neuklidnil ani šéf Motoristů Petr Macinka, který kritiku Turka označil za „hilsneriádu“, čímž se dopustil nevkusného srovnání s jednou z nejznámějších antisemitských afér našich dějin.
Kromě rétorické roviny začíná Turek představovat i reálný bezpečnostní a administrativní problém. Aktuálně se o něj zajímá Národní bezpečnostní úřad (NBÚ), který prověřuje, zda vládní zmocněnec bez potřebné prověrky neoprávněně nenakládal s utajovanými informacemi o evropských sankcích vůči Rusku. Turek se navíc pohybuje v jakési „šedé zóně“ – sedí v ministerské kanceláři a řídí porady místo ministra, ačkoliv oficiálně není členem vlády, a jeho mateřské ministerstvo životního prostředí přiznává, že vůbec nevede přehled o jeho agendě či schůzkách. V běžné evropské politice by taková kombinace radikálních výroků a netransparentního fungování byla okamžitou jízdenkou do politického zapomnění, ale v Babišově kabinetu se zdá být spíše tolerovaným folklórem.
Babišův čistič svědomí
Andrej Babiš sice před kamerami nasazuje káravý tón a prohlašuje, že Motoristé „si asi neuvědomili, že už jsou ve funkcích“, ale v zákulisí mu tato situace náramně vyhovuje. Filip Turek se totiž stal jeho neformálním „čističem svědomí“. Tím, že na sebe Turek neustále poutá pozornost svými výstřelky, poskytuje premiérovi dvě strategické služby, které jsou pro Babišovo politické přežití klíčové.
První službou je dokonalé zastínění jakéhokoliv vládního či osobního průšvihu. Kdykoliv se začne mluvit o problematických dotacích nebo politických přešlapech hnutí ANO, přijde Turek s tématem, které média spolehlivě „přepne“. Stačí, když začne například mluvit o svých soukromých „detektivech“ a „bezpečácích“, kteří pro něj na ministerstvu vytvářejí „pavouky“ finančních vazeb, nebo když dehonestuje hlavu státu prohlášením, že by prezident Petr Pavel mohl jet na summit NATO maximálně jako společenský doprovod u večeře. V ten moment se veškerá kritika stočí na Turka a Babiš může v klidu zůstat v pozadí.
Druhou, ještě subtilnější výhodou, je relativizace zla a morální trenažér pro voliče. Filip Turek se s gustem pohybuje v zóně mezi profesionální politikou a radikálním aktivismem, přičemž neváhá používat rétoriku připomínající temná období 30. let. Vedle takto vyhraněné figury působí Andrej Babiš náhle jako ten umírněný, rozumný hospodář a státník. Turek nastavuje laťku kontroverze tak vysoko, že vedle něj i ty nejostřejší Babišovy útoky na oponenty vypadají jako pouhé „škádlení“.
Tato symbióza dovoluje Babišovi udržet si image „toho lepšího“ v rámci vládní koalice. Zatímco Turek budí emoce a sbírá kritiku, Babiš může hrát roli arbitra, který situaci „řeší osobně“. Ve skutečnosti však Turka potřebuje – vedle Filipa Turka se totiž i Andrej Babiš může cítit jako lepší člověk, a co je důležitější, stejně ho začíná vnímat i část veřejnosti, pro kterou je Turkovo vystupování už za hranou snesitelnosti.
Frustrace jako motor
Premiér sice veřejně konstatuje, že Motoristé stále nerozchodili fakt, že prezident Petr Pavel odmítl jmenovat Filipa Turka ministrem, ale ve skutečnosti je právě tato frustrace motorem, který drží vládní soukolí v pohybu. Turek, poháněný ambicí dokázat svou nepostradatelnost, si na Ministerstvu životního prostředí vytvořil jakýsi paralelní mocenský svět.
Tato situace vytváří pro Andreje Babiše ideální konstelaci. Babiš sice občas musí před novináři sehrát roli přísného otce a Turka symbolicky klepnout přes prsty, ale ke skutečnému politickému řezu se nemá. Odvolat Turka by totiž znamenalo přijít o nejefektivnější hromosvod, který kdy v politice měl.
V tomto politickém divadle Turek za Babiše ochotně vykonává špinavou práci. Provokuje, testuje hranice přijatelného a útočí na Hrad, zatímco premiér si může dovolit zůstat v pozici moderátora, který jen mírní vášně. Tato symbióza je postavena na Turkově potřebě uznání a Babišově pragmatismu: dokud bude Turek dostatečně hlasitý a kontroverzní, bude pro hnutí ANO sloužit jako štít, za kterým se dají v tichosti provádět mnohem důležitější politická rozhodnutí. Babišovi může paradoxně vyhovovat mít na ministerstvu „uraženého neministra“, protože frustrovaný a ambiciózní Turek je pro něj mnohem užitečnější než, kdyby byl spokojený a tichý.
Dokonalá symbióza
Tato politická hra dosahuje svého vrcholu v momentě, kdy se vládní zmocněnec pod tlakem okolností začne „omlouvat“. Celý proces má už téměř rituální podobu: Turek vypustí urážlivý výrok, vyvolá vlnu odporu, a následně své slove relativizuje tvrzením, že byla dezinterpretována. Zatímco se veřejnost a odbory přou o to, zda je taková omluva dostačující, Andrej Babiš si užívá luxusu státníka nad věcí. Může před kamerami kroutit hlavou nad rétorikou svých partnerů, a přitom si v očích umírněných voličů budovat pozici rozumného arbitra.
Babiš využívá radikalitu Motoristů k tomu, aby on sám vypadal jako jediná hráz proti extrému – přestože tento domnělý extrém sám vynesl k moci a drží ho přímo ve své vládě. Ve srovnání s Turkem, který hrozí ekologům odplatou, se Babišovy vlastní kontroverze zdají být jen drobnými šumy v komunikaci.
Premiér už zkrátka dávno pochopil, že mít Filipa se vyplatí. Rozhodně nejde o to, že by mu Turek pomáhal s agendou Green Dealu. Turek je cenný jako hlavní postava v politickém divadle, které spolehlivě odčerpává pozornost od podstatných problémů. Díky němu vypadá česká politická scéna jako panoptikum, ve kterém je Andrej Babiš tím nejméně problematickým a nejvíce čitelným hercem. A to je marketingový tah, který se zkrátka neodmítá.
