Článek
Dne 16. května 2013 zaslechli sousedé v bytovém domě v přímořském Bournemouthu hluk zápasu. William Spiller, osmačtyřicetiletý taxikář, byl tehdy slyšen, jak prosí svého syna Nathana: „Zavolej mi sanitku.“ Pomoci se však nedočkal. To, co následovalo, připomíná spíše scénář zvráceného hororu než realitu všedního dne.
Obývací stěna z lidských ostatků
Poté, co utichly Williamovy prosby o pomoc a poslední zvuky zápasu, nenásledoval u Nathana Robinsona žádný šok ani pokání. Namísto toho nastoupil chladný proces likvidace stop. Robinson se rozhodl, že se těla nezbaví tím, že by ho vynesl ven, ale že ho „integruje“ do interiéru bytu. S až neuvěřitelnou trpělivostí a za použití odlamovacího nože a dvou pile začal tělo svého otce v prostorách jejich společného bytu čtvrtit.
Jednotlivé části těla poté naskládal do několika plastových úložných boxů. Aby však tyto krabice nepůsobily v místnosti podezřele, rozhodl se pro ně najít „praktické“ využití. Boxy s ostatky svého otce vyrovnal v ložnici na sebe tak, aby vytvořily stabilní plochu, na kterou následně umístil televizor. Tento improvizovaný stolek pak v bytě stál několik týdnů, zatímco Robinson v místnosti klidně pobýval.
Kromě samotné manipulace s tělem se Robinson soustředil na vymazání jakýchkoliv stop násilí. Koupelna a obývací pokoj byly po útoku zbroceny krví, což vyžadovalo důkladnou dekontaminaci. Robinson neváhal investovat do profesionálního vybavení a zakoupil dva vysoce výkonné průmyslové čističe a parní stroje. S těmito přístroji se mu podařilo téměř dokonale vyčistit koberce i podlahy.
Peníze za krev
Zatímco obhajoba se snažila vykreslit Nathana Robinsona jako oběť traumat z dětství, žalobci předestřeli mnohem děsivější motiv: čistou chamtivost. Robinson se na začátku roku 2013 nacházel v „beznadějné finanční situaci“. Svému otci dlužil astronomických 36 000 liber (v přepočtu přes milion korun), které nebyl schopen splácet. William Spiller, pracovitý taxikář, na syna pravděpodobně kvůli dluhům naléhal, což se mu stalo osudným. Bezprostředně poté, co otce zlikvidoval a rozřezal, se Robinson zmocnil jeho úspor ve výši 8 000 liber. Místo útěku do zahraničí nebo skrývání se však zahájil morbidní oslavu své nově nabyté svobody a financí.
Následující týdny po vraždě připomínaly v podání Robinsona bezstarostnou jízdu napříč Velkou Británií. S ukradenými penězi v kapse cestoval mezi Glasgow, Birminghamem a Bristolem, kde navštěvoval přátele a rodinu, jako by se nic nestalo. Jeho chování hraničilo s absolutním cynismem – během návštěvy ve Skotsku například věnoval svému příteli dárkový box s hororovou sérií Saw. Vrcholem jeho bizarního itineráře pak byl „veganský víkend“ v Bristolu, na který vzal svou matku, zatímco jeho otec „odpočíval“ v plastových boxech.
Aby tento nákladný životní styl mohl udržet co nejdéle, spustil Robinson sofistikovanou dezinformační kampaň. Zmocnil se otcova mobilního telefonu a pravidelně z něj odesílal zprávy Williamovým nejbližším přátelům a jeho partnerce Glenys Molyneaux. Stylizoval se do otcova tónu, odpovídal na dotazy a vytvářel iluzi, že taxikář je stále naživu, jen má hodně práce nebo je na cestách. Tato digitální maškaráda trvala téměř měsíc a byla hlavním důvodem, proč policie objevila rozkládající se ostatky až po dlouhých týdnech, kdy partnerce začalo být podezřelé, že William s nikým nemluví osobně.
Právě tato schopnost koordinovaného klamání byla u soudu klíčová. Prokurátor Nigel Lickley QC zdůraznil, že Robinsonova preciznost při zahlazování stop, manipulace s blízkými a chladnokrevné utrácení ukradených peněz naprosto vyvracejí teorii o nepříčetnosti. „Způsob, jakým se po vraždě choval, svědčí o naprosté jasnosti mysli. Nešlo o žádný zkrat nebo afekt, ale o chladnokrevný, brutální kalkul člověka, který upřednostnil večírek před životem vlastního otce,“ uzavřel obžalobu Lickley.
Doživotí bez možnosti dřívějšího propuštění
Soudní proces u korunního soudu ve Winchesteru se stal dějištěm střetu mezi realitou a pokusem vraha o vyvolání soucitu. Nathan Robinson se před porotou snažil hrát na kartu snížené příčetnosti a psychického zhroucení. Před soudem vypovídal, že na samotný okamžik vraždy má jen velmi útržkovité vzpomínky a že jednal pod tlakem dlouholetých traumat. Tvrdil, že ho otec v dětství zneužíval a že jeho psychiku fatálně poznamenalo zjištění, že jeho matka, Elaine Robinson, pracovala jako společnice. Robinson dokonce uvedl, že narazil na inzerát, ve kterém své služby nabízela, což v něm mělo vyvolat nekontrolovatelný vnitřní zmatek.
Tato strategie však u poroty narazila na tvrdou zeď důkazů. Prokuratura argumentovala tím, že člověk v hlubokém psychickém traumatu by nebyl schopen tak metodicky a precizně rozřezat lidské tělo, dokonale vyčistit místo činu a následně týdny hrát divadlo. Porotci se nenechali obměkčit a k vynesení verdiktu o vině z úkladné vraždy jim stačilo pouhých 90 minut porady. Robinsonova „ztráta paměti“ byla vyhodnocena jako účelová lež, která měla zakrýt fakt, že zabíjel pro peníze.
V soudní síni zazněla také bolestná slova těch, které William Spiller po sobě zanechal. Jeho partnerka Glenys Molyneaux, která byla tou první, kdo policii na Williamovo zmizení upozornil, popsala zesnulého jako milujícího a pečujícího muže, jehož smysl pro humor byl pro rodinu pilířem. „Posledních 18 měsíců bylo pro nás extrémně traumatizujících – od první zprávy o Willově smrti až po detaily u soudu, které odhalily plnou hrůzu toho, co se ten den stalo,“ uvedla v emotivním prohlášení. Dodala, že i když žádný rozsudek Williama nevrátí, verdikt o vině je jedinou možnou spravedlností za tak odporný zločin.
Soudce byl ve svém závěrečném slova nekompromisní a označil čin za mimořádně krutý a zvrácený. Nathan Robinson byl odsouzen k doživotnímu trestu odnětí svobody. Za mřížemi musí strávit minimálně 30 let, než bude moci vůbec poprvé požádat o podmínečné propuštění.
Zdroje: BBC, The Guardian,
