Článek
Tito zástupci pavoučí říše, často přehlížení, dokáží v tichosti ovlivňovat domácí ekosystém, přičemž jejich skutečný přínos a neškodnost jsou trvale zastíněny jejich děsivou vizáží, rychlostí a především značnou velikostí. Analýza dostupných dat odhaluje fascinující rozpor mezi chladnou biologií a horkokrevným lidským vnímáním.
Kosmopolitní vládci stínu
Pokoutník domácí (Tegenaria domestica), stejně jako jeho o něco větší příbuzný pokoutník tmavý (Eratigena atrica), je dokonalým příkladem synantropního a kosmopolitního druhu. Jeho schopnost adaptace na prostředí vytvořené člověkem je mimořádná. Zatímco v přírodě preferuje skalní stepi, dutiny stromů nebo kamenné sutě, drtivá většina (přes 40 %) jeho nálezů v Česku pochází z interiérů budov. Domácí prostředí, se svými tmavými, suchými a ničím nerušenými kouty, sklepy a podkrovími, poskytuje ideální náhradu za přirozené skalní štěrbiny.
Stinná stránka soužití tkví v jeho vizuální mohutnosti. I když tělo samice pokoutníka domácího dosahuje maximálně 13 mm, při započtení dlouhých, agilních nohou může tento tvor v rozpětí končetin působit mnohem větší, v případě pokoutníka tmavého a kardinálního se uvádí až přes 12 centimetrů. Tato velikost, spojená s noční aktivitou a prudkou rychlostí úprku, je hlavním zdrojem jeho špatné reputace a strachu, který vyvolává. Pro mnohé jedince je pohled na takto velkého, chlupatého nočního tuláka dostatečně děsivý, aby ignorovali fakta o jeho neškodnosti.
Mýtus jedovatosti versus ekologická užitečnost
Největším mýtem spojeným s pokoutníky je jejich údajná nebezpečnost pro člověka. Jistě, pokoutník domácí je, jako drtivá většina pavouků, jedovatý (cytotoxický jed). Avšak jeho chelicery jsou natolik slabé a malé, že jen s velkými obtížemi (nebo vůbec) prorazí lidskou kůži. Kousnutí je vzácné, dochází k němu jen v sebeobraně, nejčastěji při pokusu o odchyt. Bolestivostí se kousnutí pohybuje na úrovni srovnatelné s komárem nebo včelím bodnutím a pro většinu populace je zcela neškodné.
Zde se objevuje světlá stránka tohoto tvora: je to mimořádně užitečný predátor. Pokoutníci loví drobný, méně žádoucí hmyz, jako jsou mouchy, komáři, můry, švábi a dokonce i jiní malí pavouci. Tím, že v rozích a výklencích spřádají své nálevkovité sítě s únikovým tunýlkem, plní v domácím ekosystému roli tichého regulátora škůdců. V podstatě provádějí biologickou kontrolu v našem vlastním obývacím pokoji, často po celé roky, protože samice se mohou dožít dvou až sedmi let.
Cyklus života a smrti: Dramatický osud samců
Životní cyklus pokoutníků je fascinující a plný kontrastů. Samice pokoutníka domácího prokazuje neuvěřitelnou vitalitu a dlouhověkost, schopnou vyprodukovat až devět kokonů, tedy přes 500 vajíček za život. Její robustnost jí umožňuje přežít i měsíce bez potravy v suchých podmínkách.
Naproti tomu život samce je rychlý a dramatický. Zatímco v průběhu roku se samci i samice objevují hojně v interiéru (s vrcholem aktivity v květnu a červnu), na konci léta se samec vydává na nebezpečnou toulku za partnerkou. Cesta za rozmnožováním, kdy používá svá nafouklá makadla k uložení a předání spermatu, je jeho labutí písní. Po páření, které může probíhat i opakovaně, samce často čeká krutý osud – samice ho usmrtí a zkonzumuje, čímž získá potřebné živiny pro produkci vajíček. Samec obvykle žije pouze jeden rok. Tato sebevražedná mise za reprodukcí je sice z lidského pohledu tragická, ale z hlediska pavoučí biologie jde o účinný mechanismus zajišťující přežití další generace.
Konkurence a obranné strategie
Pokoutník domácí dnes čelí rostoucí konkurenci ze strany větších druhů, jako je pokoutník tmavý (Eratigena atrica) a zavlečených nepůvodních synantropních druhů. Tato konkurence je jedním z důvodů, proč je druh dnes méně hojný, než byl v minulosti.
Kromě pokoutníků s námi v domácnostech sdílejí prostor i další druhy, z nichž každý má svou unikátní strategii. Třesavka velká (Pholcus phalangioides), s nápadně dlouhýma nohama, která se brání rychlým krouživým točením. Skálovka domácí (Zelotes longipes) se přes den schovává za obrazy a ve škvírách a je rovněž schopna prorazit lidskou kůži, i když incidenty jsou vzácné a lokální reakce mírné.
I když je pokoutník domácí klasifikován jako nehrožený a velmi hojný, jeho synantropie (převážný výskyt v blízkosti člověka) je i jeho největší nevýhodou. Lidé se jej snaží cíleně zbavit. Místo zabíjení, které je z ekologického hlediska kontraproduktivní, je doporučován bezpečný odchyt pod sklenici a vypuštění ven. Pro prevenci je možné využít přírodní repelenty, jako jsou esenciální oleje (máta, levandule) nebo citrusová kůra, které pavoukům nevoní. Zcela nejdůležitější je však pravidelné čištění a utěsňování trhlin, které omezí jejich možnosti úkrytu a průniku.
Závěrem, pokoutník je sice vizuálně děsivý noční tulák a jeho rychlost ztěžuje jeho bezpečný odlov, ale jeho ekologická hodnota a neškodnost pro člověka jasně převyšují mylně vnímané nebezpečí. Je to tichý společník, který nám v našich domovech pomáhá, ačkoli se za to nedočká vděku, nýbrž, v lepším případě, jen sklenice a papíru.
Zdroje: Arachnology, Deník, British Spiders, Wikipedia
