Hlavní obsah

Orličtí vrazi: „Mimísek“ Ludvík Černý vraždil pro peníze. Nyní chce na svobodu

Foto: Generováno pomocí AI Gemini

Divoké devadesátky. Léta dravé svobody a zločinu, který se nebál být okázalý a chladnokrevný. V té době se začal rýsovat příběh gangu Orlických vrahů.

Článek

V centru tohoto zla nestál jen organizátor Karel Kopáč, bývalý příslušník Útvaru rychlého nasazení (URNA), ale především muž s klamavým vzezřením, jemuž přátelé říkali „Mimísek“ – Ludvík Černý. Byl to on, vyučený zedník, vekslák a řidič, kdo se proměnil v chladnokrevného exekutora, jenž zastřelil pět lidí za účelem pouhého majetkového zisku. Jeho postava je klíčem k pochopení surovosti a cynismu, které vládly tehdejšímu podsvětí. Motivace Orlických vrahů byla prostá, ale o to odpornější. Peníze, zlato, valuty, auto, dům. Žádné politické pozadí, žádná osobní msta v pravém slova smyslu – jen čistý, nefalšovaný, predátorský zisk. Oběťmi se stávali podnikatelé, starožitníci i příbuzní členů gangu. Jejich osud byl zpečetěn na Žďákovském mostě, odkud sudy a těla mizela v hlubokých a temných vodách Orlíku.

Ludvík Černý alias Milísek

Zatímco Karel Kopáč (†44) byl nespornou hlavou gangu, která zajišťovala zbraně a vybírala oběti, skutečným hnacím motorem surovosti byl Ludvík Černý (nyní Ludvík Zámečník). Vyučený zedník s praxí veksláka působil na své okolí jako oblíbený, sympatický muž. Měl milý, usměvavý obličej, což mu vyneslo u známých na severu Čech a ve svém sousedství přezdívku „Milísek“ (či „Mimísek“). Byl ženatý, později měl syna a zdánlivě vzorně se staral o rodinu. Tato maska laskavosti však skrývala absolutní chladnokrevnost a psychopatické rysy. Bývalý kriminalista F. H. jej označil za jednoznačného psychopata. Tuto povahovou vadu pak potvrdily i pozdější znalecké posudky, které předpoklady k jeho polepšení označily za „celkově málo příznivé“.

Černého psychopatická povaha se projevila při druhé vraždě, z jejíž detailního popisu dodnes mrazí. V lednu 1992 gang vylákal číšníka jugoslávského původu Leorenta Lipoveciho do Kunova (člen gangu) sklepa, kde měl proběhnout obchod se zbraněmi. Přestože Lipoveci zradu tušil a ozbrojil se, neměl proti Černému šanci. Černý ho zezadu střelil do hlavy. Místo zděšení však následovalo cosi nepředstavitelného. Podle výpovědi Kopáče a Kuny, Černý nad ležící obětí vyskočil, zakmital nohama a s výkřikem „To jsem ale čtverák!“ si ofoukl hlaveň pistole. Tato scéna surového násilí a dětinské, exhibicionistické radosti vedla Karla Kopáče k tomu, že mu vymyslel přezdívku „Pacient“, v narážce na psychiatrickou léčebnu. Tento incident dokonale ilustruje Černého schopnost oddělit emoce od činu.

Ludvík Černý byl primárním, často jediným, vykonavatelem všech vražd gangu a minimálně jedné sólové zakázky, přičemž vždy zneužíval důvěry obětí. Poprvé vraždil v dubnu 1991, kdy střelil podnikatele Aleše Katovského do hlavy zezadu v autě za jízdy, za což gang získal 800 tisíc Kčs. Krátce poté, v lednu 1992, zastřelil zezadu již zmíněného Leorenta Lipoveciho, a již v únoru téhož roku se stal exekutorem na objednávku Vladimíra Kuny, když poslal balíček s podomácku vyrobenou bombou (semtex, tritolu a šrouby) Kunově matce Anně Medkové, která zemřela na následky zranění po pěti dnech v nemocnici. V březnu 1992 pak Černý sám zastřelil starožitníka Vlastimila Hodra kvůli zlatým pečetím, které nebyly nikdy nalezeny, a poslední obětí gangu byl v červenci 1993 švagr Karla Kopáče, Jaroslav Meier, kterého Černý zabil na objednávku jeho ženy Ireny Meierové a inkasoval za to 100 000 Kč. Černý se však neomezoval jen na gang. V červnu 1993 usmrtil devíti výstřely ze samopalu Škorpión s tlumičem kosovského Albánce Afrima Kryezia zvaného Frenkie, šlo o sólovou akci objednanou jugoslávskými překupníky drog, za kterou obdržel 200 000 Kč. Soud v rozsudku z roku 1997 konstatoval, že tento způsob jednání, kdy postavili vlastní majetkový prospěch nad lidský život, považuje za zvlášť zavrženíhodný.

Sklepní konzervárna

S nápadem, jak se zbavit těl efektivně a trvale, přišel třetí hlavní člen gangu, Vladimír Kuna (nyní na svobodě). Jeho sklep v Rudné u Prahy se stal hrůzostrašnou „konzervárnou“, kde se těla připravovala k poslední cestě na dno přehrady.

Po vraždě Leorenta Lipoveciho navrhl Kuna, že by tělo mohli naložit do sudu, a Černý nápad rozšířil o použití louhu, který měl tělo rozpustit a znemožnit identifikaci. Tuto žíravinu jim obstaral další nechvalně proslulý sériový vrah, Ivan Roubal, který byl s některými členy gangu v kontaktu. Tento plán však selhal, jelikož louh sice těla poškodil, ale chemická reakce byla méně efektivní, než si vrazi představovali, a identita obětí byla později potvrzena, přičemž navíc první sud s louhem jim po cestě ke Žďákovskému mostu málem explodoval. Největší hrůza se pojí s tělem starožitníka Vlastimila Hodra. Jelikož byl robustnější postavy a do sudu se v celku nevešel, Černý a Kuna jeho tělo ve sklepě rozřezali a do sudu napěchovali.

Foto: Michal Ritter, CC BY-SA 3.0 <https://creativecommons.org/licenses/by-sa/3.0>, via Wikimedia Commons

Žďákovský most

Dramatické vyšetřování a zákulisí zatýkání

Karel Kopáč si místo pro zbavování se těl nevybral náhodou, neboť jako bývalý příslušník URNY zde trénoval bungee jumping a byl si dobře vědom obrovské hloubky vody (přes 50 metrů) i výšky mostu nad hladinou (50 metrů), což z pátrání činilo extrémně obtížnou záležitost. První oběť, Aleš Katovský, byla pouze zabalena do pletiva, ovšem i tak skončila na dně Orlíku.

Zatímco gang vraždil a bohatl, policie dlouho pracovala pouze s vágními informacemi z podsvětí o „mizejících podnikatelích“ a „pohřebišti na dně přehrady“. Klíčovým faktorem k rozlousknutí případu se nakonec stalo Černého chlubení a nalezení stop krve v autě prodaném po první oběti, Aleši Katovském.

Díky údajům o půjčování vozů Avia si policie vytipovala jako pravděpodobné místo Orlickou přehradu. V červenci 1995 bylo zahájeno nákladné pátrání báňskými potápěči, které platila pražská policie. Tehdejší šéf vyšetřování, podplukovník Josef Doucha, nařídil propátrávání lokality, ačkoliv se vše opíralo jen o neověřené stopy. Tým pracoval pod obrovským tlakem, pátrání bylo komplikováno stavebním harampádím na dně, zhoršující se viditelností kvůli sinicím a hlavně mediálním zájmem. Když Nova přijela s přenosovým vozem, musela policie urychleně vytvořit krycí historku o „čištění dna“, aby pachatele nevarovala. Nález prvního sudu, obsahujícího tělo Leorenta Lipoveciho, byl označen za zázrak, jelikož se stal za pět minut dvanáct, v podstatě v poslední dny, než by potápěči museli práci odložit na podzim. Tento hmatatelný důkaz odstartoval bleskové zatýkání.

Foto: Albert Horáček, CC BY 4.0 <https://creativecommons.org/licenses/by/4.0>, via Wikimedia Commons

Sud z Orlíku vystavený v muzeu

Když se Kopáč z televizních zpráv dozvěděl o vyzvednutí sudů, rozhodl se pro sebevraždu. Na místo však na poslední chvíli přijel Josef Doucha, který se rozhodl pro vyjednávání, šel za Kopáčem sám, v civilu a neozbrojený. Tři dlouhé, nekonečné hodiny se snažil Kopáče přesvědčit, že sebevražda mu nepomůže, jelikož zbytek gangu svalí veškerou vinu na něj a možná do toho zapletou i jeho přítelkyni. Doucha hrál na Kopáčovu pragmatičnost. Situaci málem zkomplikoval příjezd Novy. V klíčovém momentu, kdy Kopáč hovořil s nešťastnou sestrou a jeho pozornost polevila, člen zásahovky, který byl skrytý za dveřmi a na něhož Doucha nenápadně kývl, bleskově zakročil. Kopáč sice stihl vystřelit, ale pouze si zranil nohu. Navíc zbraň, která byla nečištěná a v hrozném stavu, se při druhém pokusu zasekla, což Kopáčovi zachránilo život a Douchovi případ. Právě Kopáčovo následné písemné doznání se stalo hlavním důkazem a pomohlo usvědčit Ludvíka Černého, který až do konce vinu popíral.

Neobjasněné stíny a spojení s policií

Rozsah zločinů, ze kterých byl gang, a především Ludvík Černý, podezřelý, se zřejmě neomezoval jen na pět vražd v sudech. Kvůli přetížení kriminální policie v devadesátých letech a snaze urychlit odsouzení hlavních pachatelů, zůstaly některé případy nedořešeny.

V dubnu 1991, v době divokých začátků gangu, byl v centru Prahy napaden Robert Uksa, majitel obchodu se sklem, kterého neznámý útočník polil kyselinou ve snaze oslepit ho. Uksa útok přežil s trvalými jizvami a útočníka identifikoval jako Ludvíka Černého. Důvodem útoku byla snaha umlčet Uksu, jenž byl náhodou posledním člověkem, který viděl veksláka Radka Mazance živého, uneseného v civilním autě mužem, kterého Uksa později identifikoval jako policistu Jiřího C. a jeho komplice. Uksa si dokonce odečetl ze rtů uneseného, že ho vezou „Benga“. Černý měl být vyslán, aby Uksu oslepil a zneschopnil ho tak identifikovat únosce. Tento případ, který naznačuje propojení gangu s vlivnými (a zkorumpovanými) jedinci z řad policie, se nikdy nedostal k soudu, jelikož prioritou bylo rychlé odsouzení za dokázané vraždy, a to i za cenu odložení dalších, byť závažných, činů.

Ludvík Černý dnes: Pokání, dluh a doživotí

Z pětice odsouzených zůstává za mřížemi dodnes jediný – Ludvík Černý, který si po změně jména říká Ludvík Zámečník. Odseděl si nejpřísnější trest, doživotí, a v roce 2017 poprvé požádal o podmínečné propuštění. Jednání soudu v přísně střežené Věznici Horní Slavkov odhalilo jeho proměnu. Zešedivělý a pohublý muž se choval pokorně a tiše, snažil se působit jako napravený člověk. Černý svou žádost opíral o hlubokou změnu životních hodnot, která nastala po jeho vstupu do Církve adventistů sedmého dne v roce 2010. Tvrdil, že už má „mantinely“ a že konečně našel „pravé lidské hodnoty“. Argumentoval také tím, že se aktivně snaží splácet dluh pozůstalým, který se pohybuje kolem milionu korun, a že část svého výdělku posílá na pomoc obětem trestné činnosti přes Nadaci Adra. Advokátka zastávající pozůstalé sice uznala jeho snahu o pokání, ale podtrhla, že jeho resocializace není zdaleka dokončena. Státní zástupce pak připomněl klíčovou podmínku: musí být prokázáno, že se odsouzený napravil a není pro společnost nebezpečný.

Klíčový byl posudek vězeňské psycholožky, která byla k jeho pokání skeptická. Podle ní se Zámečník snaží, aby navenek vypadal jako lepší člověk, než jakým ve skutečnosti je. Téměř dvacet let vinu odmítal a o činech mlčel. Až krátce před podáním žádosti o propuštění se „spontánně rozpovídal“ a přiznal, že je vrah. Soudkyně Gabriela Siegelová nakonec žádost zamítla s odůvodněním, že není prokázáno, že k nápravě odsouzeného skutečně došlo.

Ludvík Černý tak zůstává posledním ze skupiny Orlických vrahů, který si odpykává svůj trest. Jeho případ, stejně jako dřívější spekulace o tom, že měl doporučit úkryt uprchlému Jiřímu Kajínkovi u své manželky, a jeho spojení s kauzou odcizeného BMW Petra Macha, kde se prokazoval průvodním listem od tehdy již bývalého federálního ministra vnitra Petra Čermáka, jen dokreslují propletenost podsvětí 90. let.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz