Orličtí vrazi: „Mimísek“ Ludvík Černý vraždil pro peníze. Nyní chce na svobodu

V centru tohoto zla nestál jen organizátor Karel Kopáč, bývalý příslušník Útvaru rychlého nasazení (URNA), ale především muž s klamavým vzezřením, jemuž přátelé říkali „Mimísek“ – Ludvík Černý. Byl to on, vyučený zedník, vekslák a řidič, kdo se proměnil v chladnokrevného exekutora, jenž zastřelil pět lidí za účelem pouhého majetkového zisku. Jeho postava je klíčem k pochopení surovosti a cynismu, které vládly tehdejšímu podsvětí. Motivace Orlických vrahů byla prostá, ale o to odpornější. Peníze, zlato, valuty, auto, dům. Žádné politické pozadí, žádná osobní msta v pravém slova smyslu – jen čistý, nefalšovaný, predátorský zisk. Oběťmi se stávali podnikatelé, starožitníci i příbuzní členů gangu. Jejich osud byl zpečetěn na Žďákovském mostě, odkud sudy a těla mizela v hlubokých a temných vodách Orlíku.

Zatímco Karel Kopáč (†44) byl nespornou hlavou gangu, která zajišťovala zbraně a vybírala oběti, skutečným hnacím motorem surovosti byl Ludvík Černý (nyní Ludvík Zámečník). Vyučený zedník s praxí veksláka působil na své okolí jako oblíbený, sympatický muž. Měl milý, usměvavý obličej, což mu vyneslo u známých na severu Čech a ve svém sousedství přezdívku „Milísek“ (či „Mimísek“). Byl ženatý, později měl syna a zdánlivě vzorně se staral o rodinu. Tato maska laskavosti však skrývala absolutní chladnokrevnost a psychopatické rysy. Bývalý kriminalista F. H. jej označil za jednoznačného psychopata. Tuto povahovou vadu pak potvrdily i pozdější znalecké posudky, které předpoklady k jeho polepšení označily za „celkově málo příznivé“.

Černého psychopatická povaha se projevila při druhé vraždě, z jejíž detailního popisu dodnes mrazí. V lednu 1992 gang vylákal číšníka jugoslávského původu Leorenta Lipoveciho do Kunova (člen gangu) sklepa, kde měl proběhnout obchod se zbraněmi. Přestože Lipoveci zradu tušil a ozbrojil se, neměl proti Černému šanci. Černý ho zezadu střelil do hlavy. Místo zděšení však následovalo cosi nepředstavitelného. Podle výpovědi Kopáče a Kuny, Černý nad ležící obětí vyskočil, zakmital nohama a s výkřikem „To jsem ale čtverák!“ si ofoukl hlaveň pistole. Tato scéna surového násilí a dětinské, exhibicionistické radosti vedla Karla Kopáče k tomu, že mu vymyslel přezdívku „Pacient“, v narážce na psychiatrickou léčebnu. Tento incident dokonale ilustruje Černého schopnost oddělit emoce od činu.

Ludvík Černý byl primárním, často jediným, vykonavatelem všech vražd gangu a minimálně jedné sólové zakázky, přičemž vždy zneužíval důvěry obětí. Poprvé vraždil v dubnu 1991, kdy střelil podnikatele Aleše Katovského do hlavy zezadu v autě za jízdy, za což gang získal 800 tisíc Kčs. Krátce poté, v lednu 1992, zastřelil zezadu již zmíněného Leorenta Lipoveciho, a již v únoru téhož roku se stal exekutorem na objednávku Vladimíra Kuny, když poslal balíček s podomácku vyrobenou bombou (semtex, tritolu a šrouby) Kunově matce Anně Medkové, která zemřela na následky zranění po pěti dnech v nemocnici. V březnu 1992 pak Černý sám zastřelil starožitníka Vlastimila Hodra kvůli zlatým pečetím, které nebyly nikdy nalezeny, a poslední obětí gangu byl v červenci 1993 švagr Karla Kopáče, Jaroslav Meier, kterého Černý zabil na objednávku jeho ženy Ireny Meierové a inkasoval za to 100 000 Kč. Černý se však neomezoval jen na gang. V červnu 1993 usmrtil devíti výstřely ze samopalu Škorpión s tlumičem kosovského Albánce Afrima Kryezia zvaného Frenkie, šlo o sólovou akci objednanou jugoslávskými překupníky drog, za kterou obdržel 200 000 Kč. Soud v rozsudku z roku 1997 konstatoval, že tento způsob jednání, kdy postavili vlastní majetkový prospěch nad lidský život, považuje za zvlášť zavrženíhodný.

S nápadem, jak se zbavit těl efektivně a trvale, přišel třetí hlavní člen gangu, Vladimír Kuna (nyní na svobodě). Jeho sklep v Rudné u Prahy se stal hrůzostrašnou „konzervárnou“, kde se těla připravovala k poslední cestě na dno přehrady.

Po vraždě Leorenta Lipoveciho navrhl Kuna, že by tělo mohli naložit do sudu, a Černý nápad rozšířil o použití louhu, který měl tělo rozpustit a znemožnit identifikaci. Tuto žíravinu jim obstaral další nechvalně proslulý sériový vrah, Ivan Roubal, který byl s některými členy gangu v kontaktu. Tento plán však selhal, jelikož louh sice těla poškodil, ale chemická reakce byla méně efektivní, než si vrazi představovali, a identita obětí byla později potvrzena, přičemž navíc první sud s louhem jim po cestě ke Žďákovskému mostu málem explodoval. Největší hrůza se pojí s tělem starožitníka Vlastimila Hodra. Jelikož byl robustnější postavy a do sudu se v celku nevešel, Černý a Kuna jeho tělo ve sklepě rozřezali a do sudu napěchovali.

Karel Kopáč si místo pro zbavování se těl nevybral náhodou, neboť jako bývalý příslušník URNY zde trénoval bungee jumping a byl si dobře vědom obrovské hloubky vody (přes 50 metrů) i výšky mostu nad hladinou (50 metrů), což z pátrání činilo extrémně obtížnou záležitost. První oběť, Aleš Katovský, byla pouze zabalena do pletiva, ovšem i tak skončila na dně Orlíku.

Zatímco gang vraždil a bohatl, policie dlouho pracovala pouze s vágními informacemi z podsvětí o „mizejících podnikatelích“ a „pohřebišti na dně přehrady“. Klíčovým faktorem k rozlousknutí případu se nakonec stalo Černého chlubení a nalezení stop krve v autě prodaném po první oběti, Aleši Katovském.

Díky údajům o půjčování vozů Avia si policie vytipovala jako pravděpodobné místo Orlickou přehradu. V červenci 1995 bylo zahájeno nákladné pátrání báňskými potápěči, které platila pražská policie. Tehdejší šéf vyšetřování, podplukovník Josef Doucha, nařídil propátrávání lokality, ačkoliv se vše opíralo jen o neověřené stopy. Tým pracoval pod obrovským tlakem, pátrání bylo komplikováno stavebním harampádím na dně, zhoršující se viditelností kvůli sinicím a hlavně mediálním zájmem. Když Nova přijela s přenosovým vozem, musela policie urychleně vytvořit krycí historku o „čištění dna“, aby pachatele nevarovala. Nález prvního sudu, obsahujícího tělo Leorenta Lipoveciho, byl označen za zázrak, jelikož se stal za pět minut dvanáct, v podstatě v poslední dny, než by potápěči museli práci odložit na podzim. Tento hmatatelný důkaz odstartoval bleskové zatýkání.

Když se Kopáč z televizních zpráv dozvěděl o vyzvednutí sudů, rozhodl se pro sebevraždu. Na místo však na poslední chvíli přijel Josef Doucha, který se rozhodl pro vyjednávání, šel za Kopáčem sám, v civilu a neozbrojený. Tři dlouhé, nekonečné hodiny se snažil Kopáče přesvědčit, že sebevražda mu nepomůže, jelikož zbytek gangu svalí veškerou vinu na něj a možná do toho zapletou i jeho přítelkyni. Doucha hrál na Kopáčovu pragmatičnost. Situaci málem zkomplikoval příjezd Novy. V klíčovém momentu, kdy Kopáč hovořil s nešťastnou sestrou a jeho pozornost polevila, člen zásahovky, který byl skrytý za dveřmi a na něhož Doucha nenápadně kývl, bleskově zakročil. Kopáč sice stihl vystřelit, ale pouze si zranil nohu. Navíc zbraň, která byla nečištěná a v hrozném stavu, se při druhém pokusu zasekla, což Kopáčovi zachránilo život a Douchovi případ. Právě Kopáčovo následné písemné doznání se stalo hlavním důkazem a pomohlo usvědčit Ludvíka Černého, který až do konce vinu popíral.

Rozsah zločinů, ze kterých byl gang, a především Ludvík Černý, podezřelý, se zřejmě neomezoval jen na pět vražd v sudech. Kvůli přetížení kriminální policie v devadesátých letech a snaze urychlit odsouzení hlavních pachatelů, zůstaly některé případy nedořešeny.

V dubnu 1991, v době divokých začátků gangu, byl v centru Prahy napaden Robert Uksa, majitel obchodu se sklem, kterého neznámý útočník polil kyselinou ve snaze oslepit ho. Uksa útok přežil s trvalými jizvami a útočníka identifikoval jako Ludvíka Černého. Důvodem útoku byla snaha umlčet Uksu, jenž byl náhodou posledním člověkem, který viděl veksláka Radka Mazance živého, uneseného v civilním autě mužem, kterého Uksa později identifikoval jako policistu Jiřího C. a jeho komplice. Uksa si dokonce odečetl ze rtů uneseného, že ho vezou „Benga“. Černý měl být vyslán, aby Uksu oslepil a zneschopnil ho tak identifikovat únosce. Tento případ, který naznačuje propojení gangu s vlivnými (a zkorumpovanými) jedinci z řad policie, se nikdy nedostal k soudu, jelikož prioritou bylo rychlé odsouzení za dokázané vraždy, a to i za cenu odložení dalších, byť závažných, činů.

Z pětice odsouzených zůstává za mřížemi dodnes jediný – Ludvík Černý, který si po změně jména říká Ludvík Zámečník. Odseděl si nejpřísnější trest, doživotí, a v roce 2017 poprvé požádal o podmínečné propuštění. Jednání soudu v přísně střežené Věznici Horní Slavkov odhalilo jeho proměnu. Zešedivělý a pohublý muž se choval pokorně a tiše, snažil se působit jako napravený člověk. Černý svou žádost opíral o hlubokou změnu životních hodnot, která nastala po jeho vstupu do Církve adventistů sedmého dne v roce 2010. Tvrdil, že už má „mantinely“ a že konečně našel „pravé lidské hodnoty“. Argumentoval také tím, že se aktivně snaží splácet dluh pozůstalým, který se pohybuje kolem milionu korun, a že část svého výdělku posílá na pomoc obětem trestné činnosti přes Nadaci Adra. Advokátka zastávající pozůstalé sice uznala jeho snahu o pokání, ale podtrhla, že jeho resocializace není zdaleka dokončena. Státní zástupce pak připomněl klíčovou podmínku: musí být prokázáno, že se odsouzený napravil a není pro společnost nebezpečný.

Klíčový byl posudek vězeňské psycholožky, která byla k jeho pokání skeptická. Podle ní se Zámečník snaží, aby navenek vypadal jako lepší člověk, než jakým ve skutečnosti je. Téměř dvacet let vinu odmítal a o činech mlčel. Až krátce před podáním žádosti o propuštění se „spontánně rozpovídal“ a přiznal, že je vrah. Soudkyně Gabriela Siegelová nakonec žádost zamítla s odůvodněním, že není prokázáno, že k nápravě odsouzeného skutečně došlo.

Ludvík Černý tak zůstává posledním ze skupiny Orlických vrahů, který si odpykává svůj trest. Jeho případ, stejně jako dřívější spekulace o tom, že měl doporučit úkryt uprchlému Jiřímu Kajínkovi u své manželky, a jeho spojení s kauzou odcizeného BMW Petra Macha, kde se prokazoval průvodním listem od tehdy již bývalého federálního ministra vnitra Petra Čermáka, jen dokreslují propletenost podsvětí 90. let.

Zdroje: Blanenský deník, Aktuálně, Wikipedia - Orličtí vrazi, Novinky, Seznam zprávy, idnes