Oto Klempíř stihl za čtyři měsíce ve funkci naštvat voliče a urazit umělce. Práci neodvedl žádnou

Když v prosinci 2025 přebíral Oto Klempíř klíče od Nostického paláce, v kulturních kuloárech zavládlo opatrné, ale hmatatelné napětí. Na scénu totiž nevstoupil typický šedivý byrokrat, ale postava s náturou dravého kreativce a frontmana funkové legendy J.A.R., který byl zvyklý na potlesk zaplněných sálů. Jako reklamní mág, jenž v minulosti pomáhal s marketingem Pirátům i ODS, budil dojem muže, který dokáže „prodat“ kulturu i těm největším pragmatikům ve vládě. Sliby o „malé finanční revoluci“ a oživení resortu, který je tradičně na okraji zájmu, zněly v jeho podání jako začátek nové, dravé éry. Po čtyřech měsících v ministerském křesle se však tento drajv ukazuje jako pouhá optická iluze.

Klempířovo dosavadní působení v čele resortu lze definovat jako permanentní PR kampaň bez reálného produktu, kde forma drtivě vítězí nad obsahem. Jako zkušený kreativní stratég, který v minulosti budoval značky pro Piráty i ODS, sází na silná hesla o „svobodě slova“ a boji proti „totalitě“, zatímco jeho skutečná práce vykazuje známky naprosté nečinnosti. Tento styl vládnutí však nese mnohem temnější stopy než jen nablýskanou reklamní estetiku, nad ministerstvem se s nečekanou intenzitou začal vznášet stín agenta „Oldy“. Právě pod tímto krycím jménem Klempíř v 80. letech ochotně předal Státní bezpečnosti 77 agenturních zpráv, v nichž udával své kamarády z hudební a punkové scény, často za finanční úplatu.

Tento historický exces se přetavil do současné politické praxe. Poté, co na demonstraci „Stojíme za prezidentem!“ zazněla kritika na jeho adresu, Klempíř zareagoval způsobem, který mrazivě připomněl metody normalizačních výslechů. Místo věcné polemiky v médiích začal umělcům rozesílat SMS zprávy a zvát je na ministerstvo k rozhovorům „z očí do očí“. Tento nátlak na neveřejné „vysvětlování postojů“ vyvolal u kulturní obce oprávněné zděšení a asociace se zprávami, které v archivech StB dokumentoval například Martin Semrád, jemuž Klempířovo udání zničilo vysokoškolská studia. Zatímco se dnes ministr v médiích tváří jako demokrat, jeho instinkt „pozvat si kritiky na kobereček“ odhaluje nebezpečnou kontinuitu v jeho uvažování.

Jakmile však došlo na lámání chleba a nutnost čelit oponentům ve veřejném prostoru, Klempířův obraz suverénního lídra se okamžitě rozpadl. Když ho umělci vyzvali k otevřené debatě v pražském Divadle Palace, aby se předešlo manipulativním výstupům z uzavřených ministerských kanceláří, ministr zbaběle couvl. Své odmítnutí zakryl formálním přáním „zdaru“ účastníkům a výmluvou na jednání vlády, přestože na pódiu na něj čekalo symbolicky připravené prázdné křeslo. Přednost dal bezpečnému prostředí a schůzce s celebritami, které ho nekonfrontovaly s politickými výsledky, ale spíše s historkami z rozhlasového zákulisí.

Vrcholem dosavadního ministerského amatérismu se stala schůzka s moderátorskou dvojicí Alešem Cibulkou a Michalem Jagelkou, která měla původně sloužit k uklidnění situace po kontroverzních výzvách k „podání vysvětlení“. Namísto kompetentního státníka se však umělci setkali s mužem, který podle jejich slov působil jako „bytost z jiné planety“. Ministr Klempíř, do jehož gesce spadá strategická příprava zákona o médiích, před nimi s dětským úžasem „objevoval“ Evropský akt o svobodě médií (EMFA). Fakt, že si ministr musel název tohoto klíčového unijního nařízení, které zásadně definuje mantinely pro financování médií veřejné služby, napsat tužkou přímo na ruku, aby ho nezapomněl, je pro odbornou veřejnost naprosto zdrcující vizitkou.

Tato scéna je tragikomickým symbolem Klempířovy (ne)kompetence a nebezpečné povrchnosti. Člověk, který se v interpelacích hrdě bije za dekonstrukci současného financování České televize a Českého rozhlasu pod líbivou záminkou, že chce „šetřit babičkám dvě stovky“, totiž v reálu vůbec netuší, do jakých právních rámců se pokouší zasáhnout. Klempíř argumentuje tím, že poplatky jsou zastaralá metoda a stát jako zadavatel má službu platit přímo ze svého rozpočtu. Přitom však přehlíží existující memoranda o veřejné službě a mezinárodní závazky, které mají média chránit před přímým politickým vlivem vládní moci. Namísto hluboké znalosti problematiky nabízí ministr pouze marketingové zkratky a vágní sliby o budoucích „analýzách“, které mají zázračně vyřešit miliardové výpadky v rozpočtech obou institucí.

Absence jakékoli hmatatelné koncepce je o to děsivější, že Klempíř zároveň otevřeně naznačuje, že veřejnoprávní média nemohou po změně financování počítat se stejným objemem prostředků jako dosud. Zatímco redefinovaný systém má podle plánů vlády fungovat již od ledna 2027, ministr doposud nepředstavil ani základní obrysy legislativy, která by takový přechod umožnila. Místo toho, aby jako šéf resortu uklidňoval situaci a nabízel stabilitu, zatahuje do vážné debaty o budoucnosti médií prvky hospodské sázky, kdy se během schůzky s umělci vsadil o dva tisíce korun, že se Motoristé sobě v příštích volbách znovu dostanou do vlády.

Tento přístup jasně ukazuje, že kultura a média jsou pro Otu Klempíře pouze hřištěm pro jeho osobní showbyznys. Zatímco televizní diváci a rozhlasoví posluchači čekají na jasný plán, jak zachovat kvalitu veřejné služby v době ekonomické nejistoty, ministr se utápí v obecných proklamacích o „férovém financování“ a úsporách na výběru poplatků. Klempířova odbornost končí tam, kde končí tužkou napsaná poznámka na jeho kůži. Za hranicí těchto několika písmen se rozprostírá jen politické prázdno, které může v konečném důsledku stát českou kulturu mnohem víc než jen oněch pověstných „dvě stě korun pro babičky“.

Zatímco v televizních debatách Oto Klempíř i nadále hýří optimismem a mluví o „finanční revoluci“, realita neúprosných čísel ho usvědčuje z naprosté neschopnosti vybojovat pro svůj resort důstojné postavení. Pod jeho vedením se rozpočet na kulturu namísto slibovaného rozkvětu propadá o hrozivé téměř čtyři miliardy korun. Velkolepé proklamace o lepším odměňování pracovníků v kultuře se v praxi smrskly na plošné navýšení o devět procent, které však získaly i ostatní profese ve státní správě, a s nímž ministr nemá nic společného. Klempířův přístup k této rozpočtové katastrofě je až mrazivě laxní. Své selhání před vládou odbyl rezignovaným komentářem, že své „požadavky odevzdal“ a nyní jen pasivně čeká, zda jim bude vyhověno. Takto se nechová bojovník za národní dědictví, ale úředník v pokročilé fázi rezignace, který si ještě nevšiml, že éra hesel skončila dnem voleb.

Jeho faktickou nečinnost a nezájem o správu věcí veřejných potvrzují i tvrdá data z Poslanecké sněmovny, která jsou pro úřadujícího ministra naprosto zdrcující. Oto Klempíř se projevuje jako jeden z nejméně disciplinovaných zákonodárců, když chyběl u celých 36,2 % všech hlasování. Pokud k omluvám přičteme případy, kdy byl v sále přítomen, ale raději se nepřihlásil k hlasovacímu zařízení nebo se zdržel, zjistíme, že se aktivně nepodílel na více než 40 % rozhodování dolní komory. Jmenný rejstřík stenozáznamů pak odhaluje, že ministr kultury byl schopen aktivně vystoupit pouze u tří schůzí z devíti možných. U klíčových ustavujících schůzí na samém začátku volebního období, kdy se formovaly základy parlamentní práce, jeho jméno v rejstříku vystupujících zcela chybí.

Tato čísla vykreslují obraz politika, který se sice rád stylizuje do role zachránce babiček před televizními poplatky, ale v místě, kde se reálně tvoří zákony a rozděluje státní pokladna, zeje jeho místo prázdnotou. Klempíř je ve své podstatě „ministrem na dálku“. Je to politický hologram, který se zhmotňuje pouze tam, kde svítí červené světlo televizní kamery, ale v šedé realitě parlamentních lavic a ministerských jednání o miliardách zůstává neviditelný. Pro českou kulturu, která po letech podvýživy čekala na silného zastánce, je toto zjištění po prvních čtyřech měsících jeho vlády více než deprimující.

Pohled na první čtyři měsíce Oty Klempíře v čele resortu kultury nabízí smutnou diagnózu: ministr je prototypem moderního populistického politika, který vládne výhradně skrze titulky a úderné slogany, ale fatálně selhává v každodenní exekutivě. Za 120 dní v úřadu nedokázal naplnit ani ty nejjednodušší a nejméně nákladné body z vládního programového prohlášení. Zatímco premiér sliboval, že kabinet bude pracovat od prvního dne naplno, u Klempíře se stále jen „formují myšlenky“, zatímco praktické sliby – jako například zavedení vstupného do státních galerií a muzeí zdarma pro seniory, mládež a handicapované – zůstávají v nedohlednu.

Soustavná kritika hospodaření České televize a Českého rozhlasu pak z jeho úst působí obzvláště nepatřičně. Jako bývalý místopředseda sněmovního mediálního výboru musel mít Klempíř výroční zprávy o hospodaření těchto médií denně na stole, přesto se dnes neštítí tvrdit, že tyto informace jsou zatajovány. Tato účelová ztráta paměti nebo vědomé zkreslování faktů jen dokresluje jeho současnou roli politického herce, který hraje pro publikum toužící po jednoduchých řešeních, zatímco sám se utápí v odborném vakuu.

Česká kultura se tak nachází v paradoxní situaci: momentálně fakticky nemá ministra, který by se pral o její budoucnost. Má pouze tiskového mluvčího sebe sama, excentrického frontmana, který se snaží mediálním hlukem a provokativními gesty překřičet vlastní politickou prázdnotu a mrazivé stíny své minulosti pod krycím jménem „Olda“. Klempířův styl, postavený na slovech namísto činů, začíná narážet na limity trpělivosti i u těch, kteří mu zpočátku věřili jako nositeli změny.

Pokud se Oto Klempíř urychleně neprobudí z marketingového snění a nezačne místo psaní poznámek po vlastních rukou psát a prosazovat skutečné zákony, jeho politické angažmá skončí neslavně. Pokud bude nadále pokračovat v dosavadním tempu, zůstane po něm v historických chodbách Nostického paláce jen slábnoucí ozvěna jeho vlastních vtipů. Král je nahý, a nepomůže mu ani ten nejhlasitější funkový rytmus, pokud za ním nebude stát skutečná práce.