Pablo Escobar byl nelítostný narkobaron, ale také nesmírně milující otec

Ulice byly poseté troskami aut po bombových útocích a kdokoli, od policisty po náhodného kolemjdoucího, se mohl stát obětí války mezi narkobarony a státem. Dnes je ale všechno jinak. Medellín prošel jednou z nejúžasnějších proměn v moderní historii. Město, kterému se přezdívá „město věčného jara“, se stalo magnetem pro digitální nomády a technologické start-upy. Tam, kde dříve hlídkovaly ozbrojené gangy, dnes jezdí moderní lanovky a stojí architektonicky oceňované knihovny. Přesto se město nemůže zbavit stínu svého nejslavnějšího obyvatele.

Je to bizarní pohled. Turisté z USA, Evropy i Asie vystupují z klimatizovaných dodávek a s úsměvem si kupují trička, zapalovače nebo hrnky s Escobarovým obličejem. Seriály jako Narcos od Netflixu vytvořily z krutého zločince fascinujícího antihrdinu, což u místních vyvolává hluboký odpor.

„Pro turisty je to dobrodružství z televize, pro nás to byla realita, kdy jsme se báli poslat děti do školy,“ říkají obyvatelé, kteří přežili éru teroru. Zatímco v Berlíně by nikoho nenapadlo prodávat suvenýry s nacistickou tematikou, v Medellínu je Escobar komoditou. Průvodci vás vezmou na střechu, kde byl zastřelen, k jeho hrobu nebo do rodinného muzea, které provozují jeho příbuzní a kde si můžete prohlédnout jeho prostřílený Mercedes.

Právě v této rozpolcenosti tkví Escobarova posmrtná moc. Na jedné straně stojí bezcitný narkoterorista, který nechal vybuchnout civilní letadlo, na druhé straně obraz muže, který byl schopen absolutních obětí pro svou rodinu.

Legendární historka o spálení dvou milionů dolarů (v přepočtu přes 45 milionů korun) v krbu horského úkrytu, jen aby jeho dcera Manuela neprochladla, dokonale ilustruje jeho povahu. Pro Escobara nebyly peníze cílem, ale nástrojem a palivem. V jednu chvíli nechal popravit desítky lidí, aby o hodinu později s něhou předčítal dětem pohádky. Tato kombinace bezmezné krutosti a až patologické rodinné lásky je tím, co lidstvo fascinuje i třicet let po jeho smrti.

Escobar si uvědomil, že klasické uplácení („tady máš peníze a nekoukej se“) je jednorázové a nespolehlivé. Potřeboval, aby elity měly na jeho úspěchu vlastní zájem. Proto začal prodávat „podíly na zásilkách“. Pokud letadlo směřující na Floridu nebo do Kalifornie úspěšně přistálo, zisk se dělil podle počtu držených akcií.

Tento model fungoval na pilířích, které z Escobara udělaly nekorunovaného krále Kolumbie. V momentě, kdy vysoký armádní důstojník nebo vlivný soudce investoval své vlastní úspory do konkrétního letu, došlo k totální morální proměně. Už to nebyl státní úředník, který „toleruje zločin“. Stal se z něj spolupachatel a investor. Místo aby generál plánoval zátah na letiště, raději poslal hlídku na druhou stranu provincie. Soudce, který měl podepsat zatykač, si uvědomil, že tím ohrožuje své budoucí výnosy. Escobar tímto způsobem vybudoval neviditelnou síť, kde se špičky státu samy hlídaly, aby byznys běžel hladce.

To, co dělalo z kokainových akcií neodolatelný produkt, byla Pablova osobní garance. V běžném byznysu investor nese riziko. V Escobarově světě nikoliv. Pokud americká protidrogová centrála DEA letadlo sestřelila nebo zásilku zabavila, Pablo investorům vrátil vklad v plné výši ze svých soukromých rezerv. Pro kolumbijskou elitu to byla „win-win“ situace. Buď pohádkově zbohatli, nebo se jim vrátily peníze. Toto „pojištění“ bylo jedním z důvodů, proč se peníze do kartelu sypaly i v dobách největších represí.

Aby uspokojil poptávku svých „akcionářů“, musel Escobar industrializovat pašování. Symbolem této éry se stal ostrov Norman’s Cay na Bahamách. Escobar a jeho společník Carlos Lehder z něj udělali soukromé překladiště. Vystěhovali místní obyvatele a vybudovali kilometrovou ranvej. Na ostrově stály mrazicí sklady, radary i luxusní hotely pro piloty a investory. Z Kolumbie sem létala malá letadla, koks se tu přeložil do větších strojů nebo lodí a odtud to byla na Floridu jen hodina cesty. Díky této „středové stanici“ mohl Escobar garantovat takový objem a bezpečnost, že jeho akciový model mohl vyplácet dividendy tisícům lidí najednou.

Díky tomuto systému se Escobar stal prakticky nedotknutelným. Když se ho v roce 1983 pokusil ministr spravedlnosti Rodrigo Lara Bonilla odhalit, narazil na zeď mlčení – a to i u vlastních kolegů v parlamentu. Mnozí z nich totiž měli v Escobarových letadlech své peníze.

Escobar neovládl Kolumbii jen silou, ale tím, že ji proměnil v akciovou společnost, kde on byl většinovým vlastníkem a všichni ostatní jen tichými společníky. Jakmile se tato síť propojila, stát přestal fungovat jako instituce a začal sloužit jako servisní organizace pro Medellínský kartel.

Množství hotovosti, které do Medellínu proudilo, se stalo největší logistickou noční můrou v dějinách zločinu. Týdenní příjem 420 milionů dolarů (v dnešních cenách přes miliardu) nebylo možné vyprat v běžných bankách. Peníze se tak staly fyzickou zátěží. Escobarův bratr Roberto, který působil jako hlavní účetní kartelu, popsal neuvěřitelnou realitu skladování. Protože se bankovky skladovaly v plastových pytlích v tajných podzemních skrýších, v polích nebo ve vlhkých skladech, staly se potravou pro hlodavce. Odhaduje se, že krysy ročně sežraly bankovky v hodnotě 2,1 miliardy dolarů. Každý měsíc kartel utratil 2 500 dolarů jen za gumičky, aby mohl stohy bankovek držet pohromadě. Peníze se už nepočítaly, ale vážily na tuny.

Heslo „Plata o plomo“ nebylo jen prázdnou hrozbou, ale základním pilířem Escobarovy moci. V praxi to znamenalo, že každý státní úředník, od řadového policisty až po nejvyššího soudce, dostal na vybranou. Buď přijme úplatek (plata – stříbro), který mnohonásobně převyšoval jeho roční plat, a stane se spojencem kartelu, nebo zvolí kulku (plomo – olovo). Escobar tímto způsobem systematicky rozkládal morálku bezpečnostních složek. Ti, kteří měli odvahu říct „ne“ a zůstat čestní, byli bez milosti popraveni, často i se svými rodinami, aby byl odstrašující efekt dokonalý.

Odhady počtu obětí Escobarovy éry jsou děsivé. Přímo či nepřímo má na svědomí přibližně 4 000 lidských životů. Mezi mrtvými skončilo přes 500 policistů (na jejichž hlavy dokonce vypsal veřejnou odměnu), desítky soudců, novinářů a vládních úředníků. Pablo se nezastavil před ničím, nechal zavraždit i dva prezidentské kandidáty, kteří prosazovali jeho vydání do USA. Jeho armáda nájemných vrahů, tzv. sicarios, rekrutovaná z nejchudších slumů Medellínu, proměnila kolumbijské ulice v bitevní zónu, kde se vražda stala běžným nástrojem vyjednávání.

Vrcholem Escobarovy brutality byl rok 1989, kdy se rozhodl zlikvidovat prezidentského kandidáta Césara Gaviriu. Kartel propašoval bombu na palubu civilního letadla společnosti Avianca (let 203). Stroj krátce po startu explodoval ve vzduchu a v troskách zahynulo všech 107 lidí na palubě. Tragédie byla o to absurdnější, že Gaviria nakonec kvůli varování tajných služeb do letadla vůbec nenasedl. Escobar tak kvůli neúspěšnému pokusu o odstranění jednoho politika chladnokrevně zavraždil přes stovku nevinných civilistů.

Dalším šokujícím projevem Escobarovy moci byl útok na Justiční palác v Bogotě v roce 1985. Ačkoliv akci fyzicky provedlo guerillové hnutí M-19, byl to právě Escobar, kdo operaci štědře financoval a naplánoval. Cíl byl strategický, zlikvidovat záznamy o své trestné činnosti. Během obléhání paláce budova lehla popelem a spolu s ní i tisíce spisů a klíčových důkazů, které ho mohly dostat před soud. Při krvavém incidentu zahynulo přes 100 lidí, včetně poloviny soudců Nejvyššího soudu. Pablo tím vyslal jasný vzkaz – spravedlnost v Kolumbii existuje jen tehdy, pokud mu jde na ruku, jinak ji nechá prostě shořet.

Když se Pablo Escobar v roce 1991 rozhodl vzdát kolumbijským úřadům, neudělal to z pokory. Udělal to jako strategický šachový tah, aby zabránil svému vydání do USA, kde mu hrozilo doživotí v drsných federálních věznicích. Podmínky kapitulace si nadiktoval sám. vláda mu zaručila, že nebude vydán, a povolila mu postavit si vlastní vězeňský komplex na pozemku, který sám vybral. Výsledkem byla La Catedral – luxusní sídlo tyčící se na strmém kopci nad Medellínem.

Areál připomínal spíše pětihvězdičkový hotel kombinovaný s armádním bunkrem. Escobar zde měl k dispozici plně vybavený bar, kulečníkovou hernu, barokní nábytek, špičkovou posilovnu a vířivku. Nechybělo ani profesionální fotbalové hřiště, kam si nechal vozit nejlepší kolumbijské fotbalisty, aby mu krátili čas hrou. Poloha vězení byla vybrána s precizností vojenského stratéga. Strmý sráz a časté husté mlhy znemožňovaly jakýkoliv nečekaný útok ze vzduchu nebo ze země. Kolumbijská policie měla navíc zakázáno přiblížit se k areálu na méně než 20 kilometrů, takže „vězně“ de facto hlídali jeho vlastní ozbrojenci v uniformách vězeňské stráže.

Jedním z nejemotivnějších detailů La Catedral, byl výkonný dalekohled instalovaný v Escobarově soukromém křídle. Zatímco Pablo v luxusu popíjel drahý koňak a řídil svůj celosvětový byznys, dalekohledem sledoval své děti v údolí Medellínu. Často hodiny telefonoval se svou dcerou Manuelou a popisoval jí, co právě vidí, jak si hraje nebo co dělá na zahradě jejich rodinného sídla. Tento obraz milujícího otce ostře kontrastoval s realitou, že právě v téže chvíli zpoza těchto zdí vysílal rozkazy k vraždám a teroristickým útokům.

Iluze spravedlnosti se definitivně zhroutila, když se Escobar začal ve svém soukromém vězení cítit až příliš bezpečně. Kvůli podezření ze zpronevěry peněz si nechal přímo do La Catedral přivézt své dva blízké spolupracovníky, Fernanda Galeana a Kika Moncadu. Místo domluvy je nechal přímo v areálu mučit a popravit. Zpráva o vraždách uvnitř státního vězení vyvolala mezinárodní skandál a donutila vládu k akci – armáda dostala rozkaz Escobara převézt do skutečného vězení.

Jenže Pablo počítal i s touto možností. Už při stavbě komplexu nechal jednu z obvodových zdí postavit tak, aby byla vyplněna pouze slabou maltou. Když armáda obklíčila hlavní bránu, Escobar prostě „prošel“ zdí a zmizel v okolních lesích, které znal jako své boty. Tímto útěkem ponížil kolumbijský stát před celým světem a definitivně odstartoval krvavou štvanici.

Navzdory své brutalitě byl Escobar oddaným otcem. Jeho syn Sebastián Marroquín (dříve Juan Pablo) vzpomíná na noc v horách, kdy se rodina skrývala před policií. Dcera Manuela začala trpět podchlazením. Pablo, který měl u sebe jen pytle s hotovostí, neváhal zapálit 2 miliony dolarů v bankovkách, aby rodinu zahřál a mohl uvařit jídlo.

Peníze pro něj neměly hodnotu, pokud nezajišťovaly bezpečí. Rodinu stěhoval každých 48 hodin mezi 15 úkryty, vždy se zavázanýma očima, aby ani v případě mučení nemohli prozradit polohu skrýší.

Štvanice skončila 2. prosince 1993, den po jeho 44. narozeninách. Policie ho zaměřila díky příliš dlouhému hovoru se synem. Escobar zemřel bosý na střeše domu v Medellínu. Dodnes se spekuluje, zda ho zasáhla policejní kulka, nebo se – věrný svému slibu, že se nenechá dostat živý – sám střelil za ucho.

Dnes je z jeho sídla Hacienda Nápoles zábavní park. Po jeho smrti tam zůstali čtyři hroši, které si nechal dovézt ze své soukromé zoo. Dnes jich po Kolumbii běhá přes 150 a stali se ekologickou katastrofou – místní jim přezdívají „kokainoví hroši“.

V ulicích Medellínu dnes narazíte na paradox, ze kterého mrazí. Zatímco město investuje miliardy do inovací a vzdělávání, aby se zbavilo nálepky „drogového doupěte“, tisíce turistů z Evropy a USA sem přijíždějí s jediným cílem: vidět místa spojená s krvavou historií kartelu. Tento fenomén vyvolává u místních hluboké napětí. Pro návštěvníka zmlsaného seriály jako Narcos je to vzrušující výlet do světa televizních antihrdinů. Pro Kolumbijce, který v 80. letech ztratil otce při výbuchu bomby, je to urážka na cti.

Rozpor v paměti národa je nejvíce patrný v místech, jako je Barrio Pablo Escobar. V této čtvrti, kterou narkobaron nechal postavit na místě bývalého městského smetiště pro ty nejchudší z nejchudších, visí jeho portréty v každém druhém okně. Pro místní obyvatele, kterým stát nikdy nic nedal, je Pablo „svatým“, který jim dal střechu nad hlavou. Pro zbytek Kolumbie je však toto uctívání nepřípustné. Většina národa v něm vidí monstrum, které zemi uvrhlo do chaosu a strachu.

„Když jedete do Berlína, nekoupíte si tričko s Hitlerem,“ vystihuje situaci průvodce Marcelo Jaramillo. Toto přirovnání přesně trefuje do černého. V suvenýrových obchodech v Medellínu si přesto můžete běžně koupit hrnky s Escobarovým knírem nebo repliky jeho vězeňských identifikačních karet.

Pro miliony Kolumbijců zůstává Escobarova éra otevřenou ranou, která při každé zmínce v médiích začne znovu krvácet. Zatímco digitální nomádi v kavárnách čtvrti El Poblado fascinovaně debatují o detailech seriálové produkce, starší generace si v tichosti připomíná dny, kdy se po setmění neodvažovali vyjít na ulici.

Zdroje:

LA Times, Britannica, Deník, 100+1, Business insider, Wikipedia