Článek
Prezident Petr Pavel dost možná právě polkl vládní vějičku, která ho má s konečnou platností izolovat od klíčového aliančního rozhodování. Tím, že přistoupil na hru o postupných kompromisech, si dost možná definitivně zavřel dveře na ostře sledovaný červencový summit NATO v Ankaře.
Dvacet minut ve Strakově akademii
Prezident Petr Pavel dorazil v pondělí do budovy Úřadu vlády s odhodlaným výrazem a jasným vzkazem pro média: „Jdu hlavně objasnit svoji pozici,“ reagoval na dotazy novinářů, zda dokáže premiéra Andreje Babiše přesvědčit o své účasti na červencovém summitu NATO v Turecku.
Celé setkání hlavy státu s ministry trvalo sotva dvacet minut. Tak krátký časový úsek jasně ukazuje, že o žádné hluboké koncepční diskuzi nemohla být řeč. Vláda měla svůj scénář připravený dopředu.
Prezident sice po odchodu ze Strakovy akademie předstoupil před novináře s tím, že oceňuje „civilizované“ schválení své cesty na zářijové zasedání OSN v New Yorku, leč v otázce aliančního summitu odešel s prázdnýma rukama. Rozhodnutí bylo odsunuto na 22. června.
Past jménem New York: Alibi pro Babiše a Macinku
Zahraniční politika státu je v českém ústavním systému sice formováním vládní odpovědnosti, avšak tradice a ústavní zvyklosti vždy přisuzovaly prezidentovi jako vrchnímu veliteli ozbrojených sil silné slovo právě na summitech NATO. Petr Pavel se zúčastnil všech předchozích vrcholných schůzek Aliance – ve Vilniusu, Washingtonu i v Haagu. Jenže politická konstelace je nyní radikálně odlišná.
Babišův kabinet se opírá o silné personální figury, které vůči Hradu chovají hlubokou zášť. Ministr zahraničí a šéf Motoristů Petr Macinka společně se svým stranickým kolegou a vládním zmocněncem Filipem Turkem tvoří nekompromisní křídlo, které Pavla otevřeně označuje za lídra opozice, jenž v zahraničí českou vládu de facto pomlouvá. Pro Macinku je celá záležitost navíc osobně motivovaná od chvíle, kdy prezident rezolutně odmítl jmenovat Filipa Turka členem vlády.
Schválení cesty do OSN je v tomto kontextu mistrovským tahem vládní strategie. Macinka s Babišem totiž tímto krokem vzali Hradu z rukou klíčový argument pro veřejnost i případný soudní spor – totiž obviňování z toho, že vláda hlavu státu kompletně bojkotuje, šikanuje a brání jí ve výkonu ústavních pravomocí.
Až se 22. června sejde kabinet k finálnímu hlasování o delegaci do Ankary, vládní představitelé budou moci s úsměvem na rtech poukázat na to, že s hlavou státu standardně spolupracují a váží si jí, což podle nich nejlépe dokazuje právě schválené vedení prestižní delegace na Valné shromáždění OSN do Spojených států. Zároveň však budou moci argumentovat tím, že na summitu NATO se řeší primárně rozpočtové otázky, armádní výdaje ve výši pěti procent HDP a konkrétní bojové schopnosti vojska, za což nese plnou odpovědnost výhradně kabinet, a proto do Turecka odcestuje premiér Babiš v doprovodu ministrů Macinky a Zůny s tím, že prezident zkrátka nemůže mít všechno.
Selhání hradní taktiky
Strategie Pražského hradu byla přitom dlouhodobě stavěna na hrozbě nejtěžším ústavním kalibrem – kompetenční žalobou u Ústavního soudu. Prezidentův poradce a exministr zahraničí Tomáš Petříček opakovaně zdůrazňoval, že reprezentace země na summitu NATO má oporu v Ústavě i logice věci. Pavel se pondělní osobní účastí na vládě pokusil vybudovat formální procesní pozici: chtěl ukázat, že vyčerpal veškeré možnosti dialogu, nabídl kompromisy, a pokud ho vláda přesto odmítne, bude to on, kdo jednal v dobré víře, zatímco vláda projevila zvůli.
Jenže tato konstrukce dostala schválením cesty do OSN fatální trhlinu. Pokud by Ústavní soud v budoucnu posuzoval spor mezi Hradem a Strakovou akademií, musel by zkoumat vztah mezi článkem 63 Ústavy (prezident zastupuje stát navenek) a kompetenčním zákonem, podle kterého vláda určuje zahraniční politiku.
V situaci, kdy by vláda Pavla nepustila vůbec nikam, by měl prezident solidní šanci uspět s argumentem, že dochází k vyprazdňování jeho ústavní funkce. Ve chvíli, kdy mu však vláda s předstihem odsouhlasí klíčovou globální misi v OSN, se šance na úspěch kompetenční žaloby v kauze NATO limitně blíží nule. Ústavní soudci by s největší pravděpodobností konstatovali, že určení konkrétního složení delegace na specifický summit je politickým rozhodnutím exekutivy, která k tomu disponuje mandátem a nese za něj odpovědnost před Poslaneckou sněmovnou. Hrad si tak svou snahou o konstruktivnost a vyjednání „aspoň něčeho“ nechtěně otupil svou největší zbraň.
Kompromisy, které nikoho nezajímaly
Prezident se v uplynulých týdnech pokoušel o maximální vstřícnost. Uvědomoval si, že Andrej Babiš chce v Ankaře hrát hlavní roli a prezentovat se jako silný evropský státník, který vyjednává o bezpečnosti a hlídá armádní miliardy. Pavel proto ustoupil z požadavku, že musí delegaci bezpodmínečně vést.
Přišel s návrhem, který sám označil za mimořádně korektní: on sám by se jako bývalý předseda vojenského výboru NATO zúčastnil neformální večeře hlav států a úvodní strategické debaty o posilování evropského pilíře Aliance, což je téma, v němž má nezpochybnitelnou mezinárodní autoritu. Následná oficiální a pracovní jednání, kde se schvalují rozpočty a technické dokumenty, už mohl plně kontrolovat premiér Babiš s ministry Zůnou a Macinkou.
Tento hradní návrh ležel na vládních stolech dva měsíce. Odpovědí Hradu bylo ticho, které v pátek před zasedáním vlády vyvrcholilo Babišovým oznámením, že bod se odkládá o další dva týdny. Vládní koalice dala jasně najevo, že o žádný věcný kompromis nestojí. Proč by také stála? Z jejího pohledu je Petr Pavel politickým protivníkem.
Plán B jako cesta do politického suterénu
Na Hradě se už delší dobu diskutuje o krizových scénářích pro případ, že vládní stopka bude definitivní. Někteří externí poradci kolem Petra Koláře údajně koketovali s takzvaným „Plánem B“. Ten spočíval v myšlence, že by se prezident nechal na summit v Ankaře pozvat přímo centrálou NATO v Bruselu, respektive generálním tajemníkem, a do Turecka by odcestoval běžnou komerční leteckou linkou. Na místě by pak vystupoval jako prominentní host Aliance, čímž by vládní delegaci s Babišem a Macinkou de facto zastínil před zraky světových médií.
Ukazuje se však, že tento plán je z mezinárodněpolitického hlediska zcela nerealizovatelný a pro úřad hlavy státu hluboce ponižující. Představa, že český prezident přichází na summit NATO „bočním vchodem“, bez oficiální státní logistiky, zatímco jeho vlastní vláda mu odmítá vyřídit řádnou národní akreditaci, je pro lidi kolem Petra Pavla nepřijatelná. Sám prezident, který si zakládá na důstojnosti a procedurální čistotě, do takového dobrodružství nechce a nemůže jít.
Odmítnutím této partyzánské metody se však manévrovací prostor Hradu definitivně uzavřel. Pokud vláda za dva týdny potvrdí nominaci bez prezidenta, Pavel zůstane doma.
Kdo je skutečný vítěz?
Ačkoliv Petr Pavel prokázal konstruktivní přístup, když osobně navštívil jednání vlády a v zájmu zklidnění domácí scény získal pro Hrad prestižní mandát pro zářijové zasedání OSN, celkový pohled na politickou šachovnici ukazuje spíše taktické body pro vládní kabinet. Premiér Andrej Babiš upevnil pozici šéfa exekutivy, který si ponechal plnou kontrolu nad harmonogramem rozhodování, zatímco ministr zahraničí Petr Macinka a zástupci Motoristů získali schválením cesty do New Yorku ideální argumentační krytí pro blížící se debatu o summitu NATO. Pro prezidenta se tak snaha o civilizovanou dohodu a přijetí kompromisu v podobě OSN paradoxně stala faktorem, který vládní koalici během pouhých dvaceti minut uvolnil ruce. Kabinet totiž získal silný mandát k tomu, aby klíčové červencové jednání v Ankaře o budoucnosti evropské obrany reprezentoval čistě po své linii a bez nutnosti další hradní korekce.
