Článek
Zatímco se na ulici zastavují první chodci a z oken v patře křičí vyděšená žena, v mezipatře domu na betonovém schodišti doznívá tragédie, která měla otřást světem stejně jako ta Palachova. Osmnáctiletý student Jan Zajíc se právě stal „Pochodní č. 2“. Jenže všechno dopadlo jinak, než si naplánoval. Namísto hrdinného běhu s ohněm nad hlavou po zaplněném náměstí následovala jen tichá, osamělá smrt v dusivém kouři chodby. Proč musel zemřít kluk, který miloval lesy a poezii? A proč se jeho jméno na dvacet let stalo zakázaným slovem, které muselo zmizet i z jeho rodného domu?
Kluk ze severu, který miloval básně a střílel ze vzduchovky
Jan Zajích nebyl žádný chladnokrevný politický stratég. Byl to kluk z masa a kostí, v jehož povaze se mísila klukovská nerozvážnost s hlubokou, téměř básnickou citlivostí.
V rodném Vítkově na Opavsku Jan prožíval dětství, které se nelišilo od tisíců jiných. Byl prostředním ze tří dětí učitelky a prodavače. Kamarádi ze základní školy na něj vzpomínají jako na parťáka pro každou špatnost. Se spolužákem Miroslavem Zubíkem se toulali po okolí, stříleli ze vzduchovek a praků a domů nosili poznámky.
Pod slupkou uličníka se ale skrývala jiná tvář. Jan psal básně, miloval literaturu a nade vše zbožňoval přírodu – „kluky, řeku a les“, jak později napsal v dopise na rozloučenou. Jeho srdce patřilo Heleně Švédové. Byl do ní hluboce a čistě zamilovaný, což jeho pozdější oběti dodává ještě tragičtější rozměr. Jan nebyl někým, kdo by život nenáviděl, on ho měl komu a čemu věnovat.
V roce 1965 odešel Jan studovat na železniční průmyslovku do Šumperka. Zde poprvé narazil na tuhý režim. Zatímco doma pociťoval relativní svobodu, na šumperském internátě vládl přísný vychovatelský dril. Jan tento kontrast nesl velmi těžce. Svědkové vzpomínají, že byl v šoku z toho, jak moc je studentům omezována osobní svoboda. Tento pocit nesvobody v malém se později přelil do nesvobody celonárodní.
Zatímco pro zbytek republiky byl srpen 1968 šokem, pro obyvatele Šumperka se stal každodenním vězením. Město se prakticky přes noc změnilo v sovětskou posádku. Přímo v Šumperku sídlila obrovská jednotka sovětské armády. Jan denně potkával vojáky, kteří se do města neostýchali přivézt dlažební kostky a čekat na povel k útoku. Sovětští vojáci se vlamovali do internátů a okrádali studenty. Jan byl svědkem neustálých provokací a konfliktů, které v něm živily nesmiřitelnou nenávist k okupantům.
Největší ránu však Janovi nezasadili Rusové, ale vlastní lidé. Jako citlivý pozorovatel vnímal, jak se počáteční odpor mění v apatii a tichou spolupráci. Viděl místní dívky, které se začaly přátelit s okupačními vojáky. Sledoval sousedy, kteří s vojáky čile kšeftovali. Tato „šedivá kolaborace“ a ochota lidí se ohnout, jen aby měli klid, ho vytáčela k nepříčetnosti.
Právě v tomto rozpoložení napsal svému příteli Oldřichu Vítovi ta mrazivá slova: „Lidé kolem mi připadají nevšímaví a zbabělí… Nesnáším nečinnost, ta ubíjí.“
Jan Zajíc v tu chvíli přestal být jen studentem. Stal se mužem, který dospěl k názoru, že pokud se nikdo další neobětuje, národ definitivně ztratí svou tvář. Jeho cesta ze severu do Prahy nebyla útěkem od života, ale zoufalým pokusem ten život (a svobodu) pro ostatní zachránit.
Palachův stín a osudná hladovka
Pro Jana Zajíce nepředstavoval čin Jana Palacha jen zprávu z novin, ale hluboký osobní otřes, který v jeho vnímání světa působil jako oslepující blesk z čistého nebe. Zatímco většina národa sledovala události u Národního muzea s ochromeným děsem, osmnáctiletý Jan pocítil okamžitou potřebu jednat. Bez vědomí rodičů opustil Šumperk a vydal se přímo do tepajícího srdce odporu v Praze. Právě tam, pod majestátní budovou muzea, se Jan Zajíc nechal pohltit mrazivou atmosférou místa, kde se jeho předchůdce proměnil v živý symbol.
Jan se aktivně zapojil do protestní hladovky, která probíhala v provizorním stanu u kašny na Václavském náměstí. Byl to čas fyzického i psychického vypětí, kdy mladý student trávil dny v sychravém lednovém počasí, obklopen příslušníky Veřejné bezpečnosti, kteří se snažili rozhánět davy a tlumit jakékoli projevy solidarity. Jan zde byl konfrontován s drsnou realitou policejního dohledu, ale zároveň s neuvěřitelnou vlnou emocí, které Palachův čin vyvolal. Stál v těsné blízkosti místa, které bylo doslova nasyceno pachem kouře, vosku z tisíců svíček a hořkostí dopisů, které lidé přinášeli jako obětiny k uctění památky prvního Jana.
Právě v tomto dějišti národní tryzny v něm začalo nezvratně klíčit rozhodnutí, že Palach nesmí zůstat osamocen. Kamera dokumentaristy Dušana Trančíka tehdy zachytila v Zajícově tváři nevídanou zarputilost a vnitřní oheň, který ostře kontrastoval s únavou ostatních účastníků hladovky. Když policie protest 23. ledna násilně ukončila, Jan se domů nevrátil stejný. Odjížděl s pocitem, že slzy, které národ prolévá, jsou sice upřímné, ale krátkodeché.
Zatímco se po velkolepém Palachově pohřbu začala československá společnost pod tlakem nastupující normalizace pomalu stahovat do bezpečí soukromí a vracet do „starých kolejí“, Jan Zajíc pociťoval nesnesitelnou hořkost. Sledoval, jak se revoluční étos vytrácí a jak mocenské páky začínají opět drtit svobodu slova. Pro něj nebyl Palachův čin uzavřenou kapitolou, ale nedokončeným dialogem. Nabyl skálopevného přesvědčení, že společnost potřebuje další, ještě silnější elektrický šok, aby neusnula v letargii.
V jeho mysli se zrodil plán, který byl mrazivě logický: pokud jedna pochodeň nestačila k tomu, aby se národ vzepřel diktátorům, musí následovat další. Jan se rozhodl, že se stane „Pochodní č. 2“ nikoli z touhy po slávě, ale z čistého zoufalství nad tím, že oběť prvního Jana začíná v očích veřejnosti blednout. Chtěl vytvořit řetězec, který by nebylo možné ignorovat, a svým vlastním tělem hodlal znovu zapálit pohasínající naději na svobodné Československo.
Den, kdy nikdo neřekl „stůj“
Nejděsivější na příběhu Jana Zajíce je fakt, jak moc lidí o jeho záměru vědělo. Jan se svým plánem netajil. Řekl to spolužákům, kterým rozdal své věci včetně zapalovače. Řekl to učitelům. Dokonce i policie měla indicie, že se v Šumperku chystá „další Palach“.
Učitelé se ho snažili přemluvit, ředitel internátu mu domlouval. Jan všem s klidem slíbil, že to neudělá. Ale uvnitř byl pevný jako skála. 25. února 1969, v den 21. výročí komunistického puče, nastoupil do vlaku směrem Praha. S sebou měl pět lahví benzínového čističe, hořlavou pastu na parkety, sklenici kyseliny a improvizovanou pochodeň z vařečky a hadrů.
V horní části Václavského náměstí po něm pátraly policejní hlídky. Jenže Jan byl o pár stovek metrů níž. Zvolil si průjezd domu č. 39.
Dlouhá léta se tradovalo, že Jan Zajíc vypil kyselinu, aby si „pojistil“ smrt. Moderní expertízy a pitevní protokoly však mluví jinak. Jan měl precizní scénář: chtěl se polít, vypít žíravinu, zapálit pochodeň a vyběhnout na náměstí jako živé memento.
Fyzika byla ale rychlejší než jeho odhodlání. Jan se v šatně toalet v zadním traktu domu polil obrovským množstvím benzínu. Výpary zaplnily malý prostor. Když škrtl zápalkou, nedošlo k zapálení oděvu, ale k okamžitému vzplanutí plynů v celém prostoru. Výbuch a plameny ho zasáhly dříve, než stačil cokoliv udělat.
V šoku a nepředstavitelné bolesti odhodil kabát i pochodeň. Rozbil lahev s kyselinou, aniž by se napil. Oslepen a dezorientován nevyběhl na náměstí, ale zamířil po schodech nahoru do patra. Tam se, v mezipatře u dveří do kotelny, zřítil k zemi. Svědkové, kteří k němu přiběhli jako první, viděli už jen „popelavou osobu, ze které se kouřilo“. Jan Zajíc zemřel sám, v temné chodbě, zatímco o pár metrů dál proudily davy lidí po Václavském náměstí, netušíc, že se právě obětoval druhý Jan.
„Nenechte ze mě udělat blázna“
Po Janovi zůstaly dopisy. Jeden rodině, jeden národu. Jsou to texty plné lásky k životu, ale i nesmiřitelného hněvu vůči diktatuře. „Až budete číst tento dopis, budu už mrtev nebo velmi blízko smrti. Vím, jak velmi vážnou ránu vám svým činem způsobím, ale nezlobte se na mne. Želbohu, nejsme na světě jenom sami. Nedělám to proto, že by mne omrzel život, ale právě proto, že si ho až příliš vážím. Svým činem ho snad zajistím lepší. Znám cenu života a vím, že je to to nejdražší. Ale já hodně chci pro vás, pro všechny, a proto musím hodně platit. Po mém činu nepodléhejte malomyslnosti, ať se Jacek učí víc a Martička taky. Nesmíte se nikdy smířit s nespravedlností, ať je jakákoliv. Moje smrt vás k tomu zavazuje. Je mi líto, že už nikdy neuvidím vás ani to, co jsem měl tak rád. Odpusťte, že jsem se s vámi tolik hádal.“ psal rodičům. Zároveň je prosil o odpuštění, že se s nimi tolik hádal, a přidal prosbu: „Nenechte ze mě udělat blázna.“ Dobová propaganda se o to totiž okamžitě pokusila. Zatímco Palacha nešlo umlčet, o Zajícovi se režim snažil šířit lži o psychické labilitě nebo nešťastné lásce.
Jedním z nejsilnějších momentů, které historici odkryli, je korespondence mezi matkou Jana Palacha, Libuší, a matkou Jana Zajíce, Martou. Dvě ženy, které ztratily syny stejným, děsivým způsobem, si v dopisech vyměňovaly bolest.
„Za týden mají naši hoši svátek, svátek, který slavíme slzami. Proč jen byli tak čistí?“ psala Libuše Palachová do Vítkova. Obě rodiny čelily stejnému pronásledování. StB kradla z hrobů květiny a fotografie, matka Jana Zajíce byla vyhozena z práce, jeho sestra nesměla studovat, přestože měla samé jedničky. Režim chtěl rodinu Zajícových zlomit, izolovat a nechat zapomenout. Rodný dům Jana Zajíce byl dokonce srovnán se zemí.
Proč jsme na něj zapomněli?
Historická nespravedlnost, která Jana Zajíce po desetiletí odsouvala do pozadí za slavnějšího Jana Palacha, pramení z kruté logiky dějin, kde první oběť šokuje, zatímco ta druhá často vyvolává spíše rozpačité ticho. Jan Zajíc zůstal uvězněn v pomyslném stínu svého předchůdce možná i proto, že jeho tragický konec postrádal veřejnou scénu – neodehrál se pod rampami Národního muzea před zraky stovek lidí, ale v tísnivé tmě domovního průjezdu, kde jeho křik slyšelo jen pár náhodných svědků. V únoru 1969 navíc československá společnost procházela bolestnou proměnou, kdy se počáteční revoluční vzepětí začalo lámat vlivem narůstajícího strachu z represí. Lidé už byli příliš vyčerpaní a vnitřně ochromení, než aby dokázali znovu masově vyjít do ulic a čelit mrazivé realitě nastupující normalizace, která se na zemi snášela jako těžká deka.
Jan Zajíc však v žádném případě nebyl pouhou kopií nebo následovníkem bez vlastní vize. Byl to autonomní a hluboce přemýšlející člověk, který s děsivou jasností diagnostikoval stav národa jako pomalé umírání svobody. Jeho rozhodnutí nebylo zkratem, ale sázkou na jedinou zbývající kartu, kterou měl v rukou – na svůj vlastní život. Svým činem chtěl dokázat, že Palachovo poselství stále žije a že hranice únosnosti byla dávno překročena. Ve své burcující výzvě použil mrazivé přirovnání, že když už člověku vystoupí voda nad hlavu, je v podstatě jedno, o kolik centimetrů se hladina zvedne dál, čímž poukazoval na nesmyslnost dalšího ustupování diktatuře.
Dnes se jeho odkaz sice vrací do veřejného prostoru skrze názvy ulic v Praze či náměstí v rodném Vítkově, a od roku 1993 dokonce skrze Cenu Jana Zajíce, která oceňuje mladé lidi za mimořádnou ušlechtilost a hrdinství, přesto však nejtrvalejším památníkem zůstává samotná pravda o jeho posledních okamžicích. Důkladná rekonstrukce událostí v domě č. 39 na Václavském náměstí definitivně smetla ze stolu komunistické lži o psychické labilitě či pomatenosti. Ukázala nám obraz kluka, který do detailu a s chladnou hlavou naplánoval politický protest, jenž se pouze vlivem tragické shody fyzikálních okolností změnil v osamělou smrt na schodech.
Jeho oběť tak dodnes klade nepříjemné otázky o ceně morální integrity a o tom, kam až je jedinec schopen zajít, když cítí, že se jeho národ vzdává bez boje. Jan Zajíc věřil, že svoboda a čest mají absolutní hodnotu, která převyšuje biologické přežití v nesvobodě, a právě tato nekompromisní víra z něj činí jednu z nejtragičtějších a zároveň nejčistších postav moderních českých dějin.
