Článek
Na konci pracovního dne odcházím domů z práce, procházím kolem jediné rozsvícené kanceláře, kde vidím sedět za stolem znuděnou kolegyni, jednou rukou podpírajíc svou hlavu a druhou rukou rolujíc videa na sociálních sítích. „Ty nejdeš domů?“, ptám se jí. „Ne, musím nadělávat. Je konec měsíce a chybí mi hodiny,“ odpoví mi otráveně. Loučím se s ní a celou cestu domů přemýšlím o smyslu takovéhoto „nadělávání“ a ačkoliv jsem se sebevíc snažil přijít na jediný rozumný důvod, proč musí být moje kolegyně zavřená v práci i přesto, že má pravděpodobně vše hotovo, nepřišel jsem na nic, co by dávalo smysl. Hold korporáty už jsou nastaveny tak, že je pro ně důležitější váš čas než výkon.
Kdybych se měl vcítit do role zaměstnavatele, požadoval bych splnění všech zadaných úkolů a pokud je zaměstnanec splní, není důvod ho déle držet v práci. Na co je mi jeho čas, který sice tráví na pracovišti, ale neproduktivně? Mnohé zahraniční i České firmy se od zastaralého modelu pravidelné pracovní doby odpoutaly a dávají přednost odměnám za skutečně odvedenou práci. Příkladem na Českém trhu může být firma Avast, která zrušila už před lety pevnou pracovní dobu a dává svým zaměstnancům volnou ruku v tom, jak si rozvrhnou svůj čas. Důležité je, aby podávali výkony. Pochopili tam totiž, že časem není radno mrhat.
Víte, co je to skutečná produktivita? Když vymyslíte něco, co vás posune dál, a minimalizujete tím rutinní úkoly a třeba kvůli tomu i trochu zbohatnete. Ale v práci se to nepočítá. Tam se počítá, jak dlouho jste schopni zírat do monitoru, aniž byste se zvedli od stolu. A to je něco, co by mělo být zapsáno do Guinessovy knihy rekordů. Možná by se měl zavést nový olympijský sport: ‚Sedění na židli‘. A vítězem by se stal ten, kdo vydrží nejdéle. A co by dostal? Možná větší monitor.
Představte si to. Sedíte v kanceláři, obklopeni dalšími lidmi, kteří také sedí a zírají do monitorů. Všude vládne ticho přerušované pouze klikáním klávesnice a občasným povzdechem. Každý se tváří nesmírně zaneprázdněně, i když ve skutečnosti jen kontroluje sociální sítě nebo čte zprávy. A to vše proto, aby mohl na konci měsíce dostat výplatu.
Pamatujete si na školní docházku? Tam jsme měli přestávky, během kterých jsme si mohli hrát, povídat si nebo si prostě jen odpočinout. V práci? Zapomeňte na to. Tam je každá minuta drahá a musí být využita k produktivní činnosti. I když je ta činnost tak produktivní, jako když sledujete kočku, co honí papírovou kouli.
Na závěr bych rád poděkoval všem zaměstnavatelům za to, že nám umožňují trávit tolik času v práci. Díky nim víme, co je to skutečná nuda a demotivace. A kdo ví, třeba se jednou dočkáme doby, kdy budeme za práci placeni v hodinách spánku nebo v počtu vypitých šálků kávy.
