Podzim 1941 ukázal pravou tvář nacismu

Podzim roku 1941 představuje jeden z nejtemnějších a nejzásadnějších zlomů v dějinách druhé světové války a zejména Holokaustu. Nebyla to jen doba, kdy se nacistická perzekuce a zvůle naplno rozběhla, ale šlo o moment, kdy se z diskriminace a okrajového násilí stala otevřená, byrokraticky organizovaná genocida a masový teror. Zatímco na Východě hřměly kanony operace Barbarossa a půda nasávala krev milionů obětí Holokaustu, ve Střední Evropě byl zaveden jeden z nejhanebnějších symbolů ponížení – žlutá hvězda – a v Protektorátu Čechy a Morava přistál muž, jehož jméno se stalo synonymem pro vražednou diktaturu, Reinhard Heydrich. Tyto zdánlivě nesouvisející události jsou ve skutečnosti úzce propojenými kroky na cestě k totálnímu řešení.

Když v září 1941 vstoupil na půdu Protektorátu Čechy a Morava SS-Obergruppenführer Reinhard Heydrich jako zastupující říšský protektor, situace se rázem vyhrotila. Jeho příchod nebyl náhodný. Měl nahradit umírněnějšího Konstantina von Neuratha a vyřešit dva hlavní problémy: zajistit stabilní a vysokou průmyslovou produkci klíčovou pro válečné úsilí a zpacifikovat sílící domácí odboj. První Heydrichiáda se stala ukázkovým příkladem, jak rychle se nacistický režim dokázal uchýlit k nelítostným represím, aby si udržel kontrolu.

Odpor českého obyvatelstva v té době sílil. Zahrnoval drobné sabotáže v továrnách, šíření ilegálních tiskovin, ale projevoval se spíše pasivními formami, jako byla šeptanda. Největší demonstrací nesouhlasu, která vzbudila pozornost německých úřadů, byl rozsáhlý bojkot protektorátního tisku iniciovaný exilovým rozhlasem v Londýně. Do ilegálních aktivit se po delší pauze masivně zapojili i komunisté, ačkoli na výjimky neparticipovali na strukturách ostatních organizací.

Heydrich v den svého nástupu, 27. září 1941, udeřil s brutální rychlostí. Nechal zatknout předsedu protektorátní vlády, generála Aloise Eliáše, a okamžitě vyhlásil výjimečný stav a stanné právo v klíčových oblastech. Reakce byla okamžitá a smrtící.

Heydrichovým primárním cílem bylo setnout hlavu československé vojenské elitě a inteligenci, která stála za nejvýznamnějšími odbojovými sítěmi, zejména Obranou národa. Již 28. září 1941 byly zahájeny první popravy v ruzyňských kasárnách, kde stanul před popravčí četou armádní generál Josef Bílý, první velitel Obrany národa, a další významní důstojníci, jako byl divizní generál Hugo Vojta. Popravy v Ruzyni a později v Brně v Kounicových kolejích probíhaly s krátkými přestávkami po celé měsíce a jejich brutalita neměla obdoby. Mezi popravenými v říjnu a listopadu 1941 figurovali i brigádní generálové Oleg Svátka a Václav Šára, a také podplukovník Josef Balabán, vedoucí zpravodajsko-sabotážní skupiny Tři králové. Byly to stovky vlastenců, často bývalých generálních štábních důstojníků, kteří byli likvidováni na základě rychlých rozsudků.

Stanné soudy v Praze a Brně fungovaly jako mašinerie na smrt. Rozsudky byly pouze tři: zproštění viny, předání gestapu (což fakticky znamenalo transport do koncentračního tábora) nebo trest smrti. Neexistovalo odvolání a rozsudky byly vykonávány s okamžitou platností. Nacistická justice dokonce bez skrupulí porušovala vlastní nařízení, když popravovala i lidi, kteří se v danou dobu nacházeli mimo území stanného práva nebo již byli ve vyšetřovací vazbě.

Během necelých čtyř měsíců trvání výjimečného stavu (až do ledna 1942 v Praze a Brně) bylo dle neúplných údajů odsouzeno k smrti 489 osob a téměř 1 700 transportováno do koncentračních táborů. Oběťmi se stávali i lidé bez přímé vazby na odboj, jako byli řezníci provádějící zakázanou porážku dobytka nebo šmelináři – Heydrich tím demonstroval nekompromisní sílu režimu vůči jakékoli neposlušnosti. Jedním z mnoha tragických příběhů je osud plukovníka generálního štábu in memoriam Františka Dědiče, významného člena vedení Obrany národa, který byl zatčen na základě udání a popraven 1. října 1941.

Jen o několik dní dříve, 19. září 1941, vstoupilo v platnost další nařízení, které znamenalo zásadní eskalaci perzekuce židovského obyvatelstva v Říši a Protektorátu: povinné nošení žluté šesticípé hvězdy s nápisem „Jude“ na viditelném místě oděvu.

Tato povinná veřejná diskreditace a izolace nebyla prvním, ani nejhorším, ale jediným z viditělných kroků nacistické politiky. Už od roku 1933, se „Zákonem o obnovení profesionálního úřednictva“, byla židovská populace byrokraticky vylučována z veřejného života a ekonomiky. Norimberské zákony z roku 1935 pak rasově definovaly pojem židovský a dále posílily entrechtung.

Žlutá hvězda byla vrcholem tohoto procesu. Měla za cíl okamžitě označit a demoralizovat židovské spoluobčany a zároveň usnadnit jejich kontrolu a shromažďování. Exilový ministr zahraničí Hubert Ripka ve vysílání BBC tehdy vyzval české obyvatelstvo k solidaritě a podpoře pronásledovaných.

Jak je zdůrazněno v analýzách, zavedení označení nebylo jen „ranou a poměrně nevýznamnou formou diskriminace“, jak se někteří mylně domnívají. Ve skutečnosti stálo v přímé souvislosti s vražednou politikou. Veškerá předchozí perzekuce, včetně násilí při listopadovém pogromu 1938, který si vyžádal stovky obětí a tisíce deportovaných mužů do koncentračních táborů, vedla k tomuto bodu. Zavedení hvězdy bylo přímým předehrou k deportacím, které začaly v říjnu 1941 a vedly do nelidských podmínek ghett a následně do vyhlazovacích táborů. Zviditelnění v ulicích znamenalo prakticky předání k transportu a smrti.

Podzim 1941 je tak shrnutím totální nacistické války: brutální pacifikace pod Heydrichem, byrokratické označení žlutou hvězdou jako předehra k vyhlazení a masový mord na Východě. Všechny tři události směřovaly k jedinému cíli: likvidaci rasových, ideologických a politických nepřátel nacistického Německa. Proto je nutné s historickou pamětí zacházet s nejvyšší obezřetností a respektem. Současná společenská debata v demokratickém světě občas sklouzává k nebezpečnému zjednodušování. Příkladem je zneužívání symbolu žluté hvězdy v některých protestech proti vládním opatřením v rámci pandemie Covid-19, kde si jednotlivci vyráběli hvězdy s nápisy.

Ve stejné době, kdy Heydrich terorizoval Protektorát a židovští občané museli nosit hvězdu, se na východních pláních odehrávala genocidní vyhlazovací válka nebývalých rozměrů. Invaze do Sovětského svazu pod krycím názvem Operace Barbarossa, zahájená v červnu 1941, byla od počátku koncipována jako koloniální, dobyvačná a vyhlazovací kampaň.

Hlavním ideologickým cílem bylo získání životního prostoru pro německou expanzi a potravinových a surovinových zdrojů nutných pro vedení světové války. Nacistické plány počítaly s tím, že po dobytí území desítky milionů Ukrajinců, Bělorusů a Rusů buď zemřou hlady, nebo budou deportovány na Sibiř. Idea dehumanizace nepřítele ospravedlňovala vedení války nejbrutálnějšími, středověkými prostředky: obléhání měst vedoucí ke kanibalismu, znásilňování, rabování a popravám bez konce. Prvními oběťmi tohoto masového vraždění byli sovětští váleční zajatci. Více než pět milionů jich padlo do zajetí, kde byli vystaveni hladovění, nemocem a systematickému vyhlazování. Do konce války jich zemřelo přes tři miliony, což z nich činí po Židech druhou nejpočetnější skupinu obětí nacistické genocidní politiky.

Hlavní terč genocidy představovali Židé. Vyvražďování civilního židovského obyvatelstva začalo bezprostředně po invazi a bylo prováděno speciálními jednotkami SS a místními kolaboranty, kteří páchali desítky pogromů. Tato fáze genocidy ve Východní Evropě, kdy byly oběti hromadně vražděny střelnými zbraněmi u masových hrobů, je známá jako „Holocaust kulkou“. Odhaduje se, že tímto způsobem bylo masově zlikvidováno nejméně 2,7 milionu Židů. Počet židovských obětí na území bývalého Sovětského svazu tvoří téměř polovinu celkového počtu obětí Holokaustu. Tato skutečnost často stojí ve stínu plynárenských komor v Osvětimi a dalších vyhlazovacích táborech, ačkoliv představuje stejně strašlivou kapitolu dějin.

Symbolem této genocidy kulkou se stala rokle Babi Jar u Kyjeva. Poté, co německá armáda obsadila strategické město, využila rokle jako „ideální“ místo pro hromadné vraždění a pohřbívání. V reakci na bombové výbuchy, které v Kyjevě odpálila ustupující Rudá armáda, vydala německá správa 29. září 1941 rozkaz ke shromáždění všech židovských obyvatel. Během pouhých dvou dnů zde nacisté postříleli 34 000 židovských mužů, žen a dětí. Vražedné akce pokračovaly po celou dobu okupace Kyjeva a cílem se staly i další „nepohodlné“ osoby: Romové, komunisté, váleční zajatci, mentálně postižení a ukrajinští nacionalisté.

Podzim 1941 nám zanechal dědictví krutosti, ale i nezdolného odporu. Od zatčení a popravy Františka Dědiče, který i přes hrozbu smrti pomáhal odboji, až po tiché oběti Babi Jar, nám tyto události připomínají, že se historie nesmí zlehčovat a že každá forma perzekuce, pokud není včas zastavena, může vést k nepředstavitelné katastrofě.

Zdroje: Fronta, VHU, Válka, GHWK, Studia genocid