Článek
Když se zdálo, že éra studené války je definitivně pohřbena pod sutinami Berlínské zdi, došlo v srdci Evropy k politickému aktu tak chladnému a barbarskému, že by zastínil i ty nejmorbidnější špionážní romány sovětské éry. Nešlo o tanky ani o otevřenou invazi. Šlo o jídlo, o večeři a o jed, který se stal tekutým symbolem nevyhlášené, hybridní války Kremlu proti ukrajinské suverenitě.
Poslední večeře Páně
Viktor Juščenko se narodil v Sumské oblasti, do rodiny učitelů, a jeho ukrajinština z něj dělala vzácnou výjimku v postsovětské politické elitě. Po kariéře centrálního bankéře, kde zkrotil hyperinflaci a zavedl národní měnu hřivnu, se stal premiérem. Jeho skutečným cílem však bylo pevné zakotvení Ukrajiny na Západě, v Evropské unii a NATO. Toto prozápadní směřování jej v prezidentských volbách v roce 2004 postavilo do přímého konfliktu s proruským kandidátem Viktorem Janukovyčem a s celým, tehdy ještě skrytým, mocenským aparátem, který z Kyjeva tahal nitky směrem k Moskvě.
Zlom nastal v září 2004. Juščenko byl v plném proudu kampaně, když se mu na cestě z Černigova dostalo zvláštního a nanejvýš podezřelého příkazu. Jeho šéf ochranky Jevgen Červoněnko, muž, který dbal na přísná bezpečnostní opatření a často jídlo kandidáta osobně ochutnával, obdržel pokyn odvolat veškerou ozbrojenou ochranu. Oslabená bezpečnost vedla k osudové schůzce.
Dne 5. září 2004 se Juščenko sešel ve vile Volodomyra Sacjuka, zástupce ředitele SBU (ukrajinská tajná služba, následnice KGB), s dalšími vysokými důstojníky. Tato sešlost, kde se podávalo pivo a raci, vešla do dějin jako Poslední večeře Páně – setkání, kde byl hrdina zrazen těmi, kteří měli garantovat jeho bezpečnost. Jeden z přítomných vzpomínal, že i když si hosté přes sebe přehazovali kůže z huskyho kvůli chladu, Juščenko odmítal. „Jsme přece kozáci,“ řekl prý. O čtvrt hodiny později se už třásl zimou a musel si kůži vzít. Během několika hodin či dnů se nemohl pohnout. Byl transportován do vídeňské kliniky Rudolfinerhaus, kde lékaři zpočátku tápali.
Původně se hovořilo o virové infekci a zánětu slinivky. Ale stav Juščenka se dramaticky zhoršoval. Jeho tvář se začala měnit v děsivou masku. Původně pohledný a energický muž náhle ztratil rysy, jeho oči opuchly, vlasy zešedivěly a kůže byla pokryta žloutenkou a jizvami, které připomínaly neštovice.
Teprve testy v nizozemských laboratořích odhalily šokující otravu dioxinem. Nešlo o jen tak nějaký dioxin. Juščenko byl vystaven působení látky TCDD (tetrachlordibenzoparadioxin). TCDD je nejškodlivější známý dioxin a je nechvalně proslulý jako součást válečné zbraně, herbicidu Agent Orange, který americká armáda používala během vietnamské války a který zanechal tisíce obětí s vážnými zdravotními následky.
Množství jedu, které Juščenko přijal, bylo za normálních okolností smrtící. Analýza krve nizozemským toxikologem Bramem Brouwerem potvrdila, že koncentrace dioxinu byla 100 000 jednotek, což v té době představovalo druhou nejvyšší koncentraci, jaká kdy byla u člověka zaznamenána. Pozdější studie v Lancetu upřesnila, že šlo o 50 000krát vyšší hladinu než u běžné populace. Vědci potvrdili, že jed byl podán v jídle a že „jen o něco málo víc by ho zabilo“.
Zajímavým toxikologickým zjištěním však byla čistota látky. Toxikolog Brouwer prohlásil, že šlo o čistou chemikálii, ne směs, což jasně naznačovalo, že dioxin nebyl náhodný průmyslový znečišťovatel, ale byl cíleně syntetizován v laboratoři pro kriminální účel. Jednalo se o dokonalý, sofistikovaný a profesionálně vyrobený jed, hodný spíše státních agentur než individuálních vrahů.
Kremelské nitky šíleného plánu
Ačkoliv se pachatele nikdy nepodařilo postavit před soud, podezření se okamžitě stočilo k těm, kteří by měli z odstranění Juščenka prospěch – k Moskvě a jejímu proruskému aparátu v Kyjevě.
Záhadný kompaktní disk, který se objevil v ukrajinských médiích, dodal případu politický dynamit. Obsahoval údajný rozhovor mezi Moskvanem a Kyjevanem, kteří probírali jakýsi šílený plán. Cílem tohoto plánu prý nebylo Juščenka nutně zabít, ale znemožnit ho před voliči odporným zjevem. Představa, že se před miliony Ukrajinců objeví jejich vůdce s tváří zohyzděnou hrůznými pupeny, měla být psychologickou zbraní, která by ho diskreditovala a proměnila v politického malomocného.
Nahrávka údajně přímo jmenovala Gleba Pavlovského, kremelského poradce prezidenta Vladimira Putina, který v té době aktivně pomáhal Juščenkovu protikandidátovi Janukovyčovi. Ačkoliv Pavlovskij tvrdil, že nahrávka je vtip a nebezpečná lež, ukrajinský generální prokurátor ji zařadil do vyšetřovacího spisu jako důkazní materiál. Vyšetřování však probíhalo v tajnosti a naráželo na neochotu Ruska spolupracovat, zejména při vydání Volodymyra Sacjuka, bývalého zástupce SBU, u něhož Juščenko večeřel a který v té době utekl do Ruska. Sacjuk získal ruské občanství a Moskva odmítla jeho vydání s odvoláním na zákaz vydávání vlastních občanů.
Od znetvoření k hybridní válce
I když Juščenko v opakovaném, a tentokrát nefalšovaném, druhém kole voleb Oranžové revoluce zvítězil, jeho znetvořená tvář, i po letech náročné léčby, zůstala mementem. Osobní oběť se stala geopolitickým symbolem.
Juščenko a jeho manželka Kateřina, Američanka ukrajinského původu, se stali ostrými kritiky ruské zahraniční politiky. Juščenko svou otravu vnímá jako jasný pokus Moskvy o likvidaci prozápadního vůdce. Po otravě bývalého ruského dvojitého agenta Sergeje Skripala a jeho dcery Julije nervově paralytickou látkou Novičok v Salisbury ve Velké Británii v roce 2018, Juščenko otevřeně prohlásil, že nemá pochyb o tom, že za útokem stojí Moskva.
Kateřina Juščenko tehdy varovala, že útok na Skripaly připomíná hybridní válečnou taktiku, kterou Rusko používalo na Ukrajině již před lety. Otravy, šíření falešných zpráv a financování radikálních stran. Jed, Agent Orange, byl podle ní symbolickým vzkazem, poselstvím teroru.
Juščenko naléhal na Západ, aby se nespokojil jen s politickými kroky, jako je vyhoštění diplomatů, což sice nazval „nejsilnějším úderem“ Putinově politice, ale považoval to za nedostatečné. Jeho recept na kontrolu Kremlu je mozaika komplexních opatření: ekonomická, finanční, sankce, a dokonce i defenzivní vojenská složka – připravenost okamžitě odpovědět na každou ruskou provokaci. Jediný způsob, jak kontrolovat Vladimira Putina, je zasáhnout ruskou ekonomiku snížením závislosti na jejích přírodních zdrojích.
Případ Viktora Juščenka tak z pouhé otravy povýšil na ústřední bod mezinárodního politického hororu. Ukázal, že v éře pádů impérií se politický boj o sféry vlivu stále vede těmi nejzákeřnějšími a nejhrůznějšími metodami. Znetvořená tvář ukrajinského prezidenta se stala živým důkazem státního terorismu, důkazem, že Moskva je ochotna sáhnout po válečných jedech, jen aby škodila svobodné, demokratické Ukrajině orientované na Západ.
Tvrdý náraz s prozápadní politikou
Juščenkův příběh má ale i hořký epilog. Po triumfu Oranžové revoluce nedokázal plně naplnit naděje. Jeho funkční období bylo poznamenáno neustálými spory, zejména s jeho bývalou spojenkyní Julijí Tymošenkovou. vnitřní boje, legislativní pat a koaliční krize srazily jeho popularitu z 52% po volbách až pod 5,5% na konci funkčního období. V prezidentských volbách v roce 2010 prohrál s Janukovyčem, který se tak vrátil k moci, což Juščenko následně označil za „nejvážnější chybu“ v podobě udělení moci Tymošenkové, která vedla k rozpadu prozápadních sil.
I po ztrátě moci však Juščenko zůstal věrný svému přesvědčení. Pokračoval v boji za národní jednotu, rehabilitaci ukrajinských hrdinů (jako byl Stepan Bandera, což vyvolalo bouřlivé reakce) a přímou konfrontaci s ruským imperialismem. Své nízké preference vysvětloval tím, že se držel svých principů, zatímco Ukrajina byla zmítána populisty. V roce 2024, tváří v tvář plné ruské invazi, kritizoval zpoždění americké pomoci jako „kolosální ztrátu času“ a trval na tom, že jen osvobození území nestačí. Trvalá bezpečnost Ukrajiny bude zaručena až likvidací Putinova režimu v Moskvě.
Příběh Juščenka je tak tragédií znetvořeného hrdiny, který sice zvítězil v jedné bitvě, ale prohrál válku o srdce svých voličů v éře neustálých politických otřesů, které Rusko zosnovalo. Zůstává však neoddiskutovatelným svědectvím o ceně, kterou musí zaplatit ti, kdo se v politice Východu postaví proti temným silám, jež k dosažení svého cíle neváhají použít nejčistší, nejmorbidnější chemické zbraně, jaké lidstvo poznalo.
Zdroje: USA Today, News Sky, The Guardian, BBC, Wikipedia
