Článek
Když se v únoru roku 1252 v rakouském Hainburku konala velkolepá svatba, nejednomu z přítomných hostů musel zatrnout úsměv na tváři. Nevěstou byla rakouská vévodkyně Markéta Babenberská, žena, která už měla za sebou dlouhý a pohnutý život. V patnácti letech ji zasnoubili s anglickým králem, nakonec stanula před oltářem s Jindřichem VII. a stala se římskou královnou. Po jeho smrti zůstala vdovou a celé desetiletí trvalo, než se pro ni našel nový ženich.
Tím novým ženichem nebyl nikdo jiný než mladý moravský markrabě a dravý představitel přemyslovské dynastie Přemysl Otakar II. Zatímco ženichovi bylo v době svatby okolo devatenácti let, jeho choti táhlo na padesát. Pro tehdejší společnost šlo o věkově naprosto nerovný svazek, v němž mohla nevěsta svému choti dělat s přehledem matku.
Lásku ani romantické city v tomto svazku nikdo nehledal. Šlo o ryze politický kalkul. Přemyslovci prahli po Rakousích a Štýrsku už od roku 1246, kdy vymřela vládnoucí rodová linie Babenberků. Přemyslův starší bratr Vladislav se na chvíli rakouským vévodou stal, ale po pár měsících nečekaně zemřel. Když se tedy o několik let později otevřela nová šance získat bohaté rakouské země, mladý Přemysl neváhal a pro upevnění své pozice obětoval své mládí ve svazku se stárnoucí ženskou dědičkou.
Neplodnost nebo ztráta síly? Pikantní sázka o panovníkovu čest
Svazek devatenáctiletého mladíka a padesátileté ženy nesl od samého počátku jedno obrovské úskalí – klíčovou otázku následnictví. Vzhledem k pokročilému věku nevěsty bylo totiž téměř vyloučené, aby z tohoto manželství vzešel jakýkoliv potomek.
Brzy se proto na panovnickém dvoře začaly šířit nelichotivé zvěsti. Jak ve své kronice výstižně zaznamenal kronikář František Pražský, stárnoucí královna Markéta se prý snažila přenést hanbu z chybějícího potomka přímo na svého mladého manžela. Aby obhájila vlastní pozici a odvrátila pozornost od svého věku, měla dokonce veřejně tvrdit, že král je neplodný, neschopný splodit dítě a celá tato kletba prý pramenila z toho, že se narodil v nešťastný den svatého Petra.
Sebevědomý a horkokrevný český panovník si však takový veřejný útok na svou mužnou čest v žádném případě nenechal líbit. Aby spekulace jednou provždy umlčel, rozhodl se k mimořádně nevšednímu kroku. Královně řekl: „Dej mi jednu ze svých dívek a do roka s ní zplodím chlapce!“ Markéta, která možná v hloubi duše věřila v královo selhání, s tímto neobvyklým návrhem souhlasila. Do královy náruče nakonec dohodila svou vlastní dvořenku a oblíbenou společnici – půvabnou rakouskou šlechtičnu Anežku z Kuenringu.
Přemysl tuto neortodoxní sázku vyhrál na plné čáře a všem pochybovačům zavřel ústa. Netrvalo to dlouho a Anežka přivedla na svět zdravého syna Mikuláše, po němž v následujících letech následovaly ještě nejméně tři dcery. Díky této aféře se Anežka z Kuenringu zapsala do historie jako vůbec první oficiálně doložená a uznávaná milenka českého panovníka v našich dějinách.
Odpuštěné zálety a moudrost zavržené královny
Jak se v takové situaci cítila sama královna Markéta? Podle historických pramenů byla zralou a moudrou ženou, která moc dobře věděla, jak to v tehdejší vysoké politice chodí. Chápala, že její manželství je čistě formální závazek z povinnosti. Svému muži jeho milostný poměr s Anežkou z Kuenringu nevytýkala a paradoxně vztah mladého krále s chytrou dvorní dámou dokonce podporovala.
Přemysl Otakar II. svého nemanželského syna Mikuláše nesmírně miloval. Vyvinul proto značné úsilí a neváhal se obrátit na samotnou římskou církev, aby u papeže vyprosil synovu plnou legitimizaci i s nárokem na český trůn. Byla to tehdy odvážná hra. Papež Alexandr IV. sice v říjnu 1260 vyhověl králi v tom, že Mikuláše i jeho sestry prohlásil za legitimní potomky, čímž jim otevřel cestu k získání světštějších hodností a majetků, ale v klíčové otázce zůstal nekompromisní. Pouhé dva týdny nato poslal upřesňující výnos, v němž striktně stanovenou podmínkou zakázal, aby nemanželské děti kdykoliv usilovaly o českou královskou korunu. Z Mikuláše se tak sice stal vážený panovník, ale místo pražského trůnu mu muselo stačit Opavsko, kde položil základ vedlejší opavské větve přemyslovské dynastie.
Jakmile český král upevnil své panství v alpských zemích a po slavném vítězství nad uherským králem Bélou IV. v bitvě u Kressenbrunnu roku 1260 definitivně ovládl Štýrsko, stala se pro něj stárnoucí Markéta Babenberská politicky zcela zbytečnou. Původní důvod sňatku byl naplněn a král teď naléhavě potřeboval mužského dědice přemyslovské krve, kterého mu jeho o více než třicet let starší žena nemohla dát.
V roce 1261 proto Přemysl přikročil k radikálnímu kroku a oficiálně požádal o anulování manželství. Jako formální záminka posloužilo tvrzení, že Markéta po smrti svého prvního manžela Jindricha VII. složila slib čistoty s úmyslem vstoupit do kláštera v Trevíru, čímž byl jejich svazek od počátku neplatný. Markéta se ukázala jako mimořádně zralá žena. Dobře chápala rozložení sil i realitu své doby, a tak se rozvodu nebránila a při anulaci aktivně spolupracovala. Tím si ušetřila osud mnoha jiných nepohodlných královen, které skončily v zapomnění. Za svou vstřícnost získala možnost v klidu a důstojnosti dožít zbývajících šest let života na svých vdovských statcích v Dolních Rakousích.
Nová nevěsta a tragický konec na Moravském poli
Pokud by si někdo myslel, že po oficiálním anulování manželství s Markétou stanula u oltáře králova věrná milenka a matka jeho dětí Anežka z Kuenringu, hluboce by se mýlil. Zájmy rodu si totiž žádaly další promyšlený šachový tah. Přemysl sice Anežce i jejich společným dětem zajistil dostatečné hmotné zabezpečení i postavení, ale královská koruna byla určena pro úplně jinou nevěstu.
Ještě v říjnu téhož roku 1261 se v Bratislavě konala velkolepá svatba, při níž osmadvacetiletý Přemysl pojal za manželku sedmnáctiletou uherskou princeznu Kunhutu Uherskou. Jednalo se o dceru haličského knížete Rostislava a vnučku krále Bély IV., tedy panovníka, který byl dlouhá léta Přemyslovým hlavním soupeřem o nadvládu nad rakouskými zeměmi. Tento sňatek měl být symbolem smíření a zpečetěním mírových dohod po bitvě u Kressenbrunnu.
Teprve po tomto plnohodnotném sňatku proběhla v prosinci roku 1261 v katedrále svatého Víta slavnostní a dlouho odkládaná korunovace. Přemysl byl z rukou mohučského arcibiskupa oficiálně pomazán na českého krále a spolu s ním přijala královskou korunu i jeho mladá novomanželka Kunhuta. Do té doby se musel titulovat pouze jako pán či dědic českého království. Z manželství s temperamentní Kunhutou se po letech čekání konečně narodil i legitimní přemyslovský dědic – pozdější český a polský král Václav II.
Osud však nedopřál klidný život ani dožití v míru. Nevídaný mocenský vzestup českého panovníka, jehož území se postupně rozrostla od Čech až k břehům Jaderského moře, narazil na novou překážku – římskoněmeckého krále Rudolfa I. Habsburského. Dlouholeté politické i vojenské soupeření o alpské země vyvrcholilo 26. srpna 1278 v osudové bitvě na Moravském poli u Suchých Krut. Český král, obdivovaný v celé Evropě pro svou rytířskou čest a vojenskou sílu, se po taktickém zmatku v české sestavě ocitl v obklíčení. Nepřátelé nakonec zabili jeho koně a zraněného mocnáře na zemi nemilosrdně ubodali.
Přemysl Otakar II. zaplatil za své nekompromisní ambice i rytířskou tvrdohlavostí vlastním životem. Jeho pošramocené tělo bylo po smrti vystaveno ve vídeňském klášteře minoritů, aby se všichni jeho příznivci i odpůrci na vlastní oči přesvědčili, že obávaný panovník je skutečně mrtvý.
