Článek
V Česku propukla další zaručeně osudová krize: prezident si naplánoval dovolenou na motorkách v Maroku, která se mu nešťastným nedopatřením zkřížila s termínem komunálních voleb. Politologové varovně zdvíhají prsty, opoziční politici mluví o fackách demokracii či neúctě k občanským povinnostem a komentátoři soutěží v tom, kdo vymyslí ostřejší příměr o tom, jak hlava státu selhala v roli morálního vzoru.
Přitom když se na celou kauzu podívám bez emocí a zbytečného patosu, nezbývá než konstatovat, že je celá kauza jen nafouknutá bublina.
Když se člověk podívá do samotného Černoučku – malebné vesnice pod Řípem o necelých třech stovkách obyvatel, kde má Petr Pavel trvalé bydliště – zjistí, že tamní sousedé to berou s naprostým klidem. Většina místních chápe, že i prezident je jen člověk a má právo na odpočinek. A že když se termín voleb posunul ze září na říjen, zkrátka „prostě to tak vyšlo“, jak trefně poznamenala jedna z paní z volební komise. Nikdo na náves nevybíhá s transparenty o zradě demokracie.
A to z jednoho prostého důvodu: Letos má prezidentský hlas v Černoučku váhu velmi nízkou. Stačí se totiž podívat na fakta, která rozhořčení kritici tak rádi přehlížejí. V Černoučku, jenž spadá do senátního obvodu č. 29 (Litoměřice), se letos do Senátu vůbec nevolí, neboť zde řádné volby proběhly v roce 2024 a další místní obyvatele čekají až za čtyři roky. Žádné celostátní jazýčky na vahách se tu tedy nepohybují a v sázce je pouze složení osmičlenného obecního zastupitelstva. O místa na radnici navíc soupeří výhradně dvě lokální uskupení nezávislých kandidátů. Místní tak neřeší vysokou politiku, ale volí své sousedy z návsi či hospody, aby rozhodli o čistě praktických věcech, jako je například oprava chodníků.
Politiku v obci by tak jediný prezidentský lístek hozený do urny nijak zásadně neovlivnil a tu celostátní by ze své podstaty neovlivnil už vůbec.
Samozřejmě, pokud se na celou věc podíváme optikou PR, nelze zastírat, že Hrad má na triku celkem ukázkový přešlap. Kancelář prezidenta republiky vystavila zbytečné kritice pouze tím, že zanedbala základní koordinaci kalendáře. Samo přiznání, že jde o „chybu v plánování“, je sice lidsky sympatické a upřímné, ale v nemilosrdném světě nekonečných politických bojů nabídlo opozici nabitou zbraň doslova na stříbrném podnose.
Olej do už tak doutnajícího ohně navíc dost neobratně přilila první dáma Eva Pavlová. Její veřejné úvahy o tom, že stát lidem dostatečně neusnadňuje účast v komunálních volbách, protože neumožňuje hlasování ze zahraničí nebo na voličský průkaz z jiného místa v republice, působily jako dosti křečovitá snaha o mírnění škod. V zemi s více než šesti tisíci obcemi je totiž zavedení voličských průkazů či korespondenční volby pro komunální úroveň technicky i logisticky prakticky neproveditelné. Tento pokus o přenesení viny tak prezidentovi spíše uškodil a přivolal jen další vlnu kritiky. Rozhodně by bylo nepoměrně elegantnější, kdyby si Hrad termíny zkrátka pohlídal, nebo se bez zbytečných kliček jednoduše omluvil a dál věc neživoval.
Na druhou stranu – dělat z jedné vynechané volební urny na malé vesnici téměř ústavní přečin, osudovou kaňku na reprezentaci státu nebo dokonce důkaz prezidentova opovrhování vlastním obyvatelstvem je komedie. Prezident by měl jít příkladem a podporovat občanskou účast, o tom není pochyb. Zrovna v tomto případě by ale tím nejlepším příkladem pro celou naši často až příliš vybičovanou společnost bylo, kdybychom se všichni na chvíli zastavili, zhluboka se nadechli a přestali z malého organizačního zaškobrtnutí vyrábět národní tragédii.
V konečném důsledku nám to může být stejně fuk. Svět se kvůli jedné neodevzdané obálce v Černoučku točit nepřestane, ceny chleba ani benzínu kvůli tomu nestoupnou a na fungování naší země to nebude mít vliv ani v nejmenším.
