Článek
První zmínky o porodu císařským řezem nacházíme už ve starověku, kde se zákrok objevuje v mytologiích a folklóru mnoha kultur – od řecké, kde bůh Apollón vyjmul svého syna Asklépia z břicha jeho umírající matky, přes starověký Egypt a Indii, až po čínské rytiny, které zobrazují operace na zjevně živých ženách.
Tyto rané příběhy mají jedno společné: císařský řez byl téměř vždy spojován se smrtí matky. Hlavním účelem nebylo zachránit matku, nýbrž vyjmout plod z mrtvého nebo umírajícího těla, buď v naději, že se dítě přežije, nebo kvůli náboženským rituálům, které vyžadovaly oddělené pohřbení matky a dítěte.
Ačkoli se název císařský tradičně spojuje s římským vojevůdcem Juliem Caesarem, který se měl takto údajně narodit, je to historicky velmi nepravděpodobné. Jeho matka Aurelia totiž žila ještě desítky let poté, co Julius vtrhl do Británie. Skutečný původ názvu pravděpodobně souvisí s římským právem Lex Caesarea, které nařizovalo rozříznutí břicha každé těhotné ženy, která zemřela, aby se zachránil plod. Možný je také etymologický původ v latinském slovese caedare, což znamená řezat.
Královna Beatrix a její zázračný porod
Beatrix Bourbonská, mladá a hrdá francouzská šlechtična, přijela do Prahy v roce 1336 jako nová manželka krále Jana Lucemburského. V únoru 1337 porodila v Praze syna Václava. Informace o neobvyklém porodu se dochovaly ve dvou dobových latinsky psaných dopisech, které zmiňují, že královna porodila „aniž bylo poškozeno tělo“. Pozdější vlámská kronika z 15. století dokonce uvádí, že dítě bylo vyňato z matčina těla a rána se zacelila, což se rovnalo zázraku, který byl do té doby spojován pouze s mytickým zrodem Julia Caesara.
Tento příběh zpochybňuje rozšířený mýtus, že prvním úspěšným císařským řezem byl ten, který provedl Švýcar Jacob Nufer na své manželce v roce 1500. Ačkoli se Nuferův příběh stal legendou, záznamy o pražském porodu Beatrix Bourbonské jsou starší a potvrzené více zdroji.
Přesto je důležité si uvědomit, že v té době byl císařský řez naprosto výjimečný a pro matku smrtelně nebezpečný. Zákroky se prováděly hlavně na umírajících nebo již mrtvých ženách, aby se zachránil plod nebo aby mohl být pokřtěn. O to větší váhu má úspěšný porod Beatrix, který dokazuje, že i ve středověku mohlo dojít k heroickým a úspěšným pokusům o záchranu matky i dítěte.
19. století: Revoluce, která změnila vše
Skutečný přelom v císařském řezu nastal v 19. století. Až do té doby byla operace pro ženu mučivá a s vysokým rizikem úmrtí. To se začalo měnit s nástupem tří klíčových lékařských inovací.
V roce 1846 byl poprvé použito Anestetikum diethyl ether, a to při operaci na Massachusetts General Hospital. Anestezie umožnila chirurgům pracovat klidně a precizně, což radikálně snížilo riziko šoku. Jejímu rozšíření v porodnictví pomohla dokonce i britská královna Viktorie, která nechala podávat chloroform při porodech svých dvou dětí, čímž pomohla překonat náboženské námitky proti tišení bolesti během porodu.
Druhým zázračným objevem byla Antisepse. Britský chirurg Joseph Lister zavedl používání karbolové kyseliny k čištění nástrojů a ran, což dramaticky snížilo šíření infekcí. Předtím se chirurgové pohybovali mezi pacienty v pouličním oblečení a s nemytýma rukama, což z nemocnic dělalo smrtící pasti.
Posledním zásadním pokrokem bylo zavedení šití dělohy. Po staletí se chirurgové báli sešívat děložní stěnu po vyjmutí plodu. Obávali se, že by to mohlo vést k infekci nebo prasknutí dělohy při dalším porodu. Důsledkem bylo masivní krvácení a infekce. V roce 1882 však německý lékař Max Sänger přesvědčivě obhájil použití děložních stehů, což vedlo k masivnímu snížení úmrtnosti.
V té době navíc muži přebírali kontrolu nad porody od porodních bab. S vynálezem porodnických kleští se stali autoritou v komplikovaných porodech, a postupně tak vytlačili ženské porodní asistentky z této oblasti medicíny.
Dvacáté století: Od raritní operace k rutině
Ve 20. století se císařský řez stal ještě bezpečnějším. Díky pokročilejším technikám se začal provádět řez v dolní části dělohy, což snížilo riziko infekce i prasknutí dělohy v budoucnu. Velký zlom přinesl objev a masivní používání penicilinu a dalších antibiotik po druhé světové válce, což téměř eliminovalo riziko infekce a dramaticky snížilo úmrtnost matek.
Porod se navíc přesunul z domů do nemocnic, které se staly centry porodnické péče. V USA se do roku 1955 odehrávalo 99 % porodů v nemocnicích. Nové technologie jako ultrazvuk a fetální monitoring umožnily lékařům sledovat stav plodu. V 70. letech se plod stal primárním pacientem, a jakmile monitoring odhalil známky tísně, lékaři často přistoupili k císařskému řezu. Tento posun a obavy z žalob za pochybení přispěly k dramatickému nárůstu počtu císařských řezů, který mezi lety 1970 a 1988 vzrostl z 5 % na téměř 25 %.
Dnešek a budoucnost: Návrat k přirozenosti?
V posledních desetiletích se vedou intenzivní debaty o nadužívání císařských řezů. Roste počet porodů, které probíhají chirurgicky bez zjevné lékařské nutnosti, a to i navzdory rizikům, jako jsou pooperační komplikace a delší rekonvalescence.
V reakci na to Světová zdravotnická organizace doporučuje, aby se císařský řez prováděl pouze v případech, kdy je to lékařsky nezbytné. V západních zemích se šíří trend podporující vaginální porod po císařském řezu (VBAC), který má za cíl snížit počet zbytečných operací a posílit roli ženy v rozhodování o svém porodu. Tato snaha, podpořená ženskými a spotřebitelskými organizacemi, vede k mírnému poklesu počtu císařských řezů v posledních letech.
Příběh císařského řezu je tak nekonečným cyklem pokroku, který začal jako mytický a smrtelný zákrok a stal se symbolem moderního porodnictví. Ukazuje, jak hluboce je medicína propojena s kulturou, náboženstvím a technologiemi. Ačkoli císařský řez zachránil nespočet životů, jeho historie nás učí, že je třeba neustále hledat rovnováhu mezi nutnou intervencí a respektem k přirozenému průběhu porodu.
